Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Nicota přichází
Lukáš Holubec, 11.11.2020

Patnáct let své povedené existence slaví Divadlo Letí mimo jiné třemi premiérami, přičemž se jedná o trojici autorských her. První byla Homo 40, pod níž je podepsán Daniel Špinar. Premiéru měla 21. 1. 2020 a mohla tak spatřit světlo života ještě v době „předcovidové". Naopak třetí novinka naplánovaná na letošek, hra Kashy Jandáčkové s názvem Les sebevrahů, oficiálně vtrhne mezi lidi s největší pravděpodobností až v roce 2021. No a pak je tu v pořadí druhá premiéra roku 2020, hra Greta Mariána Amslera, která byla uvedena v létě na letní scéně ostrova Štvanice pod Hlávkovým mostem a s níž se počítá i pro vnitřní prostor Vily Štvanice.

Pokud by si divák myslel, že Greta je hra o pravděpodobně nejznámější ekologické aktivistce, dnes sedmnáctileté slečny ze Švédska, která se problematice klimatických změn věnuje již dva roky, byl by zřejmě od začátku představení zaskočen. Ačkoliv by si Greta Thunberg jistě zasloužila vlastní inscenaci, Divadlo letí zůstalo věrné své poetice a nastudovalo hru, která má spíše ambice vyvolat diskuzi a mladou aktivistku využívá částečně jako symbol, částečně jako odkaz a díky postavě její matky snad i jako připomínku, že přestože je celosvětový fenomén, je to také jen člověk.

Greta je dystopická hra. Již v úvodu je vysvětleno, že se nacházíme v roce 2028, lidstvo nevyslyšelo varování z úst ekologických aktivistů a společnost i svět již tak nejsou takovými, jak jej známe dnes. Samotná Greta Thunberg zmizela při své cestě jachtou kdesi v Atlantském oceánu a naděje, že by alespoň někde mohlo být lépe, je možná neexistující místo známé jako Zelená země. Tam se také chystá ústřední pár s trochu přehnanými jmény Cívka a Hromotluk, ovšem v přesvědčivém podání Milady Vyhnálkové a Michala Bednáře. Už jen jejich první scéna odehrávající se na letišti jasně definuje, že tvůrci Gretu nepojali jako vážný vykřičník směrem ke společnosti, ale jako příběh, jenž má dostatek prostoru pro komediální výstupy. Když se pak dívka a chlapec setkají během letu s pěvkyní s mírně záhadným původem, kterou hraje Natália Drabiščáková a s ještě tajemnějším pasažérem vojenského vzezření, jehož ztvárnil Jiří Böhm, je kompletní kvarteto inscenace pohromadě.

Přestože úvod představení slibuje i díky doslovnosti, která má diváka uvést do děje, zajímavou exkurzi do budoucnosti, velmi brzy se přidávají první neduhy inscenace, tou je především určitá dramaturgická roztříštěnost. Té napomáhá hlavně další dějová linka, jež se do představení dostává prostřednictvím filmových dotáček. Myslím, že nakonec jen podtrhuje, že se tvůrci snažili obsáhnout více témat, než samotná hra unesla. Již zmiňovaná doslovnost také postupem času spíše ubírá na atraktivitě, jelikož Gretě by více slušel prostor pro diváka a jeho fantazii. Ale když už jsem zmínil slovíčko fantazie, musím naopak ocenit zakomponování legendárního fantasy Nekonečného příběhu, jenž je příjemným, a také nápaditým komponentem hry.

Sympatickým záměrem i do budoucna je sestavení scény, která je v kontextu s myšlenkou Grety recyklovaná z Bangu, hry Divadla Letí, jež měla derniéru v září tohoto roku a pravděpodobně i z jiných inscenací. Stejně tak kostýmy jsou údajně výhradně z druhé ruky. Pokud by Greta měla mít vážnější a apokalyptičtější nádech, jistě by byl nutné upozornit na hutnou hudbu Přemka Ondry, nicméně tu nakonec zastínila jedna absolutní hitovka, o které se zmíním později.

Gretě sluší také herecký výběr. Zvědavý jsem byl především na ústřední pár, neboť Milada Vyhnálková mě nedávno mile překvapila v inscenaci Jihočeského divadla Rybí krev a Michal Bednář zase zde na Štvanici v Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách. Více jsem je vlastně neznal, ale jejich výkon mě přesvědčil, že je rozhodně potřeba je sledovat dále. Působili příjemně sehraně, a rovněž zvládání komediálních situací potěšilo. Hravě si poradili s tématy, jež se dotýkají dnešních mladých lidí a párů, jakými jsou například nepříliš velká ochota zakládat rodiny, důraz na pózu či krize mužství, plynule přecházející v prohození dávných, až pravěkých rolí muže a ženy.

Natálii Drabiščákové dopřáli tvůrci o něco bohatší postavu, v níž může a také že uplatňuje své originální herectví, díky němuž dokáže strhnout pozornost výhradně na sebe. Není to však na úkor plynulosti představení. Naopak, o to více se divák dozvídá o pohnutkách její postavy, kdy je ve vhodně zvolených intervalech odtajněn její původ, aktuální rozpoložení i cíl. Natália Drabiščáková s citem sobě vlastním krásně balancuje mezi podrážděností a dojemností. Musím přiznat, že jsem se tak nějak podvědomě této postavy držel. Snad pro skvělé herectví paní Drábiščkové, a snad také proto, že mi její byť vlastně bláhové počínání přišlo zřejmě nejlogičtější a hlavně nejzajímavější ze všech zúčastněných postav.

Jiří Böhm je lapidárně řečeno sázkou na jistotu. Přesto mi jeho obsazení do role bývalého politika, který má pravděpodobně na rukou lidskou krev, přišlo jako poměrně velký risk. Říkal jsem si, že takto zápornou postavu mu jen těžko uvěřím. Pak jsem si však vzpomněl na jeho kreaci v nedávném jiném projektu uváděném na ostrově Štvanice, CAMPQ, a už jsem nepochyboval, že za svoji usměvavou tvář dokáže schovat cokoliv. Rovněž v Gretě je Jiří Böhm přesvědčivý, a to jak jako bývalý papaláš na útěku, tak v případě roztomilého Inuita.

Jako celek působí putování těchto čtyř osob nejprve vzduchem, a poté po vodě trochu rozpačitě. Na údernosti inscenaci ubližuje řada odboček a vysvětlování. Některé z nich jsou však nápadité, zajímavé a k zamyšlení, jakým je například zapracování současné pandemické situace, a její dopady třeba na rozdělení Evropy. Jiné však zase brzdí tempo představení. V konečném důsledků však jde ústřední děj víceméně stranou a v nejdelší filmové dotáčce se tvůrci vrhnou na pole čisté konspirace. Přiznávám se, že jsem však zůstal na pochybách nad samotným úmyslem zapojení těchto spekulací. Pokud by byly myšleny jen trochu vážně, asi bych si poklepal na čelo. V případě, že měly pouze upozornit na současný fenomén dezinformací, dalo by se to brát jako obhajitelný prvek. Jenže se mi zdálo, že to představení definitivně roztříštilo a patrně by mi to významně poškodilo i výsledný dojem.

Naštěstí má Greta celkem solidní finále, přičemž si odvažuji tvrdit, že uvnitř Vily Štvanice bude ještě působivější. A to jednak z důvodu skvěle prezentované písně, výše zmíněné hitovky, Never Ending Story, v níž vynikne především naprosto podmanivý hlas Jiřího Böhma, a pak také díky samotnému zapojení tohoto šestatřicet let starého filmu, respektive jeho myšlenek do příběhu odehrávajícího se na pražské Štvanici. V těch několika posledních chvílích se tvůrcům podařilo hrozbu budoucí prázdnoty takřka zhmotnit.

Ačkoliv jsem k inscenaci napsal řadu výhrad, jedná se o počin, jenž si zachoval podstatu svého vzniku. Pokud tím tedy byl kromě příjemné podívané také základ ekologického poselství, které je otištěno rovněž v programu k představení. Tím jsou věty amerického spisovatele a zastávce rozbití civilizace, tak jak jej známe, Derricka Jensena, a sice přiznání si, že naše kultura planetu zabijí, a také apel, aby každý konkrétní člověk začal chránit to, co v přírodě kolem sebe miluje. S tím se nedá než souhlasit. Já bych ještě doplnil, že pokud navíc bojujeme tím, co umíme a na čem nám skutečně záleží, můžeme to nakonec zvládnout. Divadlo Letí již patnáct let uvádí současnou dramatiku, objevuje či dává prostor žijícím autorům, kteří mají co říct a každá uvedená hra pod hlavičkou tohoto nezávislého divadla se věnuje aktuálním tématům. Dělají to dobře a já jim za to děkuji. A také jim přeji, aby přežili Nicotu, která se na nás valí ze všech stran, a byli tu pro nás další, dlouhá léta. Hodně štěstí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.