Chemické divadlo a její hlavní postava Vojtěch Bárta se nebojí své produkce tvořit pro konkrétní místa, přičemž se zpravidla nejedná nejen o divadla, ale ani o vnitřní prostory budov. Určité projekty by se dokonce daly nazvat divadelními poutěmi. V koprodukci s A studiem Rubín zrealizoval Vojtěch Bárta předloni a loni speciální túru na Broumovsku pod názvem Pivo, hlína, pavlišov a letos v červnu se mohli diváci vypravit na Táborsko, kde v rámci site-specific projektu Na Tábor! měli možnost poznat historii, legendy a místní rodáky této příjemné krajiny. Ještě předtím ale měla červnovou premiéru jiná exteriérová záležitost. V koprodukci s místními komunitními spolky zrealizovalo Chemické divadlo tentokráte seznámení s pražským ďáblickým sídlištěm, místem, kde Vojtěch Bárta vyrůstal. Kdo si představuje sídliště jako shluk nijak vzhledných paneláků, v nichž žijí lidé jako králíci, bude jistě překvapen. Divadelní výprava být bydlit obyvatel byt totiž nabízí zajímavý vhled nejen do komplexního architektonického díla, ale příjemně laskavou formou pokládá otázky, jak pracuje naše společnost s veřejným prostorem.

Představení začíná v tramvajovém podchodu zastávky Štěpničná. Nevím, jaká je finální divácká kapacita, ale na premiéře se jednalo přibližně o pětadvacet návštěvníků, což se nakonec ukázalo jako horní, ale snesitelná hranice. Po krátkém přesunu z podchodu na malý plácek před jedním obchodem se lidem představuje včelař v podání Dušana Sitka, hlavní postavy celé hry. Kdo již byl na nějakém představení Chemického divadla, jistě jej nepřekvapí, že úbytek včel nejen na sídlišti je jakýmsi ústředním motivem. Jedná se ale spíše o hezkou záminku, protože kromě ekologického sdělení nastává situace, kdy včelaři ulétly včely a následující hodinka a půl tak má svůj cíl, a sice pomoci je opět nalézt, což se využije k procházce mezi ďáblickými paneláky. Z Dušana Sitka včelaře se tak stává především Dušen Sitek architekt, který v šedesátých letech sídliště vystavěl.

Scének, výjevů, ukázek či krátkých přednášek je nakonec v sídlištním putování opravdu hodně, a přestože po nějaké době ztrácí dynamiku, je nutno uznat, že dvojice autorů Vojtěch Bárta a Tobiáš Nevřiva si dali záležet, aby do scénáře i výsledného divadelního tvaru dostali co nejvíce svých vzpomínek či myšlenek. Před čínskou restaurací nám nejprve tak zatančí Huyen Vi Tranová, přičemž použije sůl na ochranu, a následně v ikonické pivnici Satanka proběhne rozhovor developera v podání Jakuba Jelínka s nebohatým dělníkem, kterého hraje Matěj Pour, což je uzavřeno tematickým podáním informací o dřívějším spotřebním družstvu Včela, na jehož konci se podílel nechvalně známý podnikatel Radovan Vitík. Včela nebo včely jsou tedy v představení všudypřítomné.

Tempo procházky je hodně pozvolné a zastávek celá řada. Jedná se většinou o poměrně krátké výjevy nebo rozhovory mezi architektem a někým dalším. Postupně tak divák potká odklízeče listí, seniory u posilovacích strojů, předsedkyni SVJ, nerudnou paní na přechodu nebo opilce válejícího se na chodníku. Herecky jednotlivé epizodní role obsluhuje již zmíněná trojice Vi Huyen Tran, Jakub Jelínek a Matěj Pour v kombinaci s celou řadou ďáblických důchodců, což vychází ze zapojení Akademie umění pro seniory hlavního města Prahy při místní ZUŠ. Tento mix dělá z putování příjemně autentické setkávání se s místními obyvateli. Ještě bych doplnil, že si v projektu zahraje i autorka scény a kostýmů Jana Hauskrechtová, a především herec Maxime Mededa, který kromě obsluhy fukaru obsáhne i postavu zahradníka a láskyplně divákům popíše co pravděpodobně bez zájmu lidé často míjí, jako třeba černý bez, přičemž doplní i jeho využití.

Půldruhá hodinka se nakonec ukázala jako hraniční časový interval. V poslední třetině už začínal mezi diváky polevovat zájem, čímž se i atmosféra divadelní pouti pomalu vytrácela. Kdo by však procházku ukončil předčasně, přišel by o miloučký závěr, a zde pozor, jelikož se jedná o spoiler, včely se nakonec přeci jen neztratily. Celá výprava totiž doputovala do úlu, protože kde jinde by přirozeně měly včely být, že? Nutno ještě dodat, že úl není v tomto případě klasické včelí obydlí, ale komunitní centrum, na jehož dvorku po závěrečné skupinové choreografii celá divadelní pouť končí, a zároveň nabízí divákům i tvůrcům společně strávit následující čas, a ještě nějakou dobu žít ďáblickým sídlištěm, které má díky Vojtěchu Bártovi a Tobiášovi Nevřivovi odhalený svůj půvab. Na první pohled možná nenápadný divadelní projekt ve finále příjemně překvapil a zanechal konejšivý dojem, že když se něco dělá skutečně s láskou, dá se to přenést i na ostatní.