Autorka a režisérka Barbara Herz vytvořila další inscenaci, která by se dala zařadit do kategorie dokumentárního divadla. Tentokrát má pojmenování tohoto žánru doslovný podtext, neboť se hra Istanbulská úmluva věnuje stejnojmennému dokumentu. Abych byl tedy i já doslovný, tak dokumentu s názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Pro Barbarou Herz je to již třetí spolupráce s A studiem Rubín, kdy se v autorských inscenacích Jenom ty matky vědí, o čem ten život je a O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso již věnovala postavení mužů a žen ve společnosti, což je samozřejmě nosné téma i pro nejnovější počin Istanbulská úmluva.

Inscenace, na jejímž vzniku se podílela i nezisková organizace Otevřená společnost, o. p. s., má víceméně dvě roviny. Jednou jsou citace lidí, kteří se jakkoliv zúčastnili či stále zúčastňují debaty kolem případné ratifikace Istanbulské úmluvy, přičemž zde je nutno připomenout, že k ratifikaci stále nedošlo. Doporučuji si dohledat celý proces (ne)přijímání, který slouží jako jeden z nejsmutnějších politických příběhů v České republice v posledních let, kde výjimečně nemusíte hledat rozdělení politiků na dva tábory, a sice koalice a opozice. Odmítavý postoj je žel napříč politickým spektrem. Ale zpět k inscenaci. Oné citace použité v představení jsou z úst advokátů, novinářů, pochopitelně politiků, ale také například pracovnice azylového domu. Pomyslný prapor kritiky pak drží monspinďour Petr Piťha, u jehož slov, že při přijetí Istanbulské úmluvy by docházelo k rozvracení rodin, odebírání dětí a deportace do nápravně-pracovních táborů vyhlazovacího typu, může divákům hrozit nevolnost. Naopak jeho obavy, že by se homosexuálové stali nadřazenou vládnoucí třídou, by mohly být úsměvné v kontextu, že sám sloužil jako ministr ve vládě Václava Kikiny. Druhou rovinou hry Istanbulská úmluva jsou pak inscenované stereotypy domácího násilí, tvořící ve výsledku zajímavou divadelní koláž.

Už při vstupu do divadelního sálu diváci obdrží kartičku, jež slouží jako kartónek pro hru bingo. Letmý pohled na pojmy jako novodobá totalita, odebírání dětí nebo konec civilizace trochu příchozím napoví, o čem inscenace bude pojednávat, byť to zřejmě kvůli názvu není potřebné. Zklamáním tedy je, že autorka a režisérka Barbara Herz s tímto bingo nápadem dále v představení téměř nepracuje. Mimochodem pod hrou jsou podepsány i tři dramaturgyně Lucie Ferenzová, Dagmar Fričová a Daniela Samsonová, což je ve finále trochu s podivem, protože právě určitá roztříštěnost a nedotaženost jsou největším nedostatkem jinak hravé, naléhavé a po herecké stránce výtečné inscenace. Zhruba hodinová hra má však solidní tempo a jedinečnou atmosféru, čemuž napomáhá hudba, kterou složila Vladivojna La Chia, ale také výprava Petry Vlachynské. Ta je působivá jak ve své barvitosti, tak jednotlivých detailech sloužící k zvýraznění právě probíraného tématu. Prim tedy hrají spíše kostýmy zvýrazňující objem lidského těla nebo zaječí oblečky, které mají své kouzlo v lepší promyšlenosti než typická obří pomlázka.

Představení je vlastně sled scének, přičemž většina z nich je vypointovanou groteskou. Daniel Kranich je nepřehlédnutelný především jako machistický moderátor. Daleko mrazivější je pak podání klasického násilníka naprosto přesným Petrem Jeništou. Oba muži sice dostanou prostor i pro uplatnění svého komického talentu, ale zákeřně primitivní krutost je v podání Petra Jeništy na hranici hereckého umu největší kvality. Lucie Syrová pak musí zejména precizně držet svoji linii utlačované ženy. Nicméně i v jiných postavách je přesvědčivá. Nejzdařilejší se pak jeví její civilní promluvy. Ať už se jedná o vysvětlení experimentu známým pod názvem Schrödingerova kočka nebo závěrečná slova Slavoje Žižka: „Někdy je nejnásilnějším činem nedělat nic.“.

Istanbulská úmluva je řekněme hravě podané dílo o vážném tématu. Nechybí zde humor, satira, ale i momenty, jež by měly tnout do živého. Otázkou je, zda v publiku občas zasednou i odpůrci Istanbulské úmluvy či alespoň diváci, kteří toto téma přehlížejí. Přirozeně bych byl rád, aby je představení zasáhlo. Potenciál na to jednoznačně má. Ať už svou inscenační podobou, hereckými výkony anebo režií, ze které je znát, že na divadelní scéně nepřehlédnutelně tvoří režisérka Barbara Herz, jejíž potřeba věnovat se palčivým tématům je neotřesitelná. A já mohu dodat, ještě že tak, protože tady je svět ještě v nepořádku.