Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Všude Špinar jako Hilar
Lukáš Holubec, 25.12.2019

Na Nové scéně nastudoval a uvedl režisér Daniel Špinar hru Za krásu, která přináší divákům náhled do fungování Národního divadla před sto lety skrze jejího tehdejšího uměleckého šéfa, režiséra, a především velké osobnosti českého divadla Karla Hugo Hilara. Částečně se jedná o poctu tomuto člověku, jenž zanechal v naší kultuře nesmazatelnou stopu, ale rovněž je hra Za krásu prostředek, kterým se Daniel Špinar slovy Karla Huga Hilara vyjadřuje k dnešnímu stavu českého divadla. Rozhodně se však jedná o zdařilou inscenaci, jejíž uvádění má nepopiratelné opodstatnění.

Karel Hugo Hilar přišel do Národního divadla v roce 1921, kdy se od 1. ledna stal šéfem činohry. Bylo mu tehdy pětatřicet let a měl za sebou již publicistickou činnost, a také angažmá v tehdejším Městském divadle na Královských Vinohradech, kde se postupně z funkce lektora a tajemníka vypracoval až na dramaturga, režiséra, a nakonec i šéfa činohry. Jestliže zde spatřujete určité paralely mezi Hilarem a Špinarem, jistě se dají najít, ale nejvýraznější podobnost vidím v jejich příchodu do Národního divadla. Karel Hugo Hilar od svého nástupu do funkce vedl takřka až boj za moderní divadlo. Po první světové válce hledalo Národní divadlo svoji tvář, a právě Hilar měl jasnou představu, jak by měla vypadat. Často nenašel společnou řeč s herci z tehdejšího souboru, který tak postupně obměnil a s novými lidmi chtěl vybudovat repertoár s dlouhodobou perspektivou, v níž by se prosadil jeho jevištní expresionismus. Jistě, těžko porovnávat sto let staré prostředí a nálady a těmi dnešními. Navíc nejsem historik, který by dokázal přesně najít a pojmenovat styčné body mezi Karlem Hugo Hilarem a Danielem Špinarem, ale to, že současného uměleckého šéfa ten z minulého století ovlivnil evidentně velmi, je více než patrné.


Daniel Špinar využil pro vznik hry Za krásu především Hilarovu knihu Boje proti včerejšku, ale inscenace má příjemný rytmus a tempo také díky využití improvizace, Hilarovy poezie a samotnému vizuálnímu pojetí, mezi které řadím i herecké obsazení, kdy třináct do stejně vypadajícího mužského obleku oděných hereček představuje ve vybraných pasážích samotného Karla Hugo Hilara. Po úvodu, jenž obstará Martina Preissová ze zvukařské kabiny, následuje monolog pronášející Kateřinou Císařovou, ukončený živým sólem na elektrickou kytaru. Tím končí začátek, který by měl i diváka neznající osobnost Karla Huga Hilara seznámit se základními fakty. V další pasáži se projevuje maximální využití scény. Diváci usazení na jevišti mohou sledovat různé pohybové situace, schovávání, objevování a pobíhání třinácti hereček. Opět jsou však tyto scénicky poutavé obrazy protkány myšlenkami Karla Hugo Hilara. Zajímavou částí představení je následující improvizace. Jedná se o divadelní zkoušku Macbetha pod taktovkou režiséra Karla Hugo Hilara v úchvatně neurotickém podání Jany Strykové. Skrze tuto komediálně podbarvenou improvizaci se ovšem nečekaně přesně seznamujeme s osobností Karla Hugo Hilara. Věrohodně je zde zobrazeno jeho vidění divadelní práce, nekompromisní přístup k hercům, nelibost v sólisty, ale i víra v jasné ztvárnění umění. To dokládá plynně navazující Hilarova kritika Národního divadla, jeho technického stavu, absence lásky a nadšení u zaměstnanců od techniků po úředníky, až po zdůraznění nutnosti obnovy uměleckého ansámblu, neb přeci být hercem Národního divadla by měla být společenská výsada a čest. Důraz a důležitost Hilarových myšlenek a slov je podtržena v samotném finále, v němž po druhé mrtvici ve svých nedožitých padesáti letech umírá uprostřed činné divadelní práce.


Za krásu je více než důstojné a umělecky hodnotné připomenutí osobnosti Karla Hugo Hilara, jehož už jen objem aktivit svědčil o všestrannosti a zaujetí. Daniel Špinar spojil skrze Hilara minulost a současnost. Samozřejmě, že stoletá mezera mezi uměleckými šéfy Národního divadla rozděluje řada tehdejších a soudobých reálií. Jistě bylo Národní divadlo jiné ve dvacátých letech minulého století a dnes, ale stále je to Národní divadlo. Se svojí společenskou funkcí, kterou by si měli všichni uvědomovat. Od diváků až po tvůrce. A je nesmírně krásné, že to Daniel Špinar vidí podobně. A tak dominantní motiv scény inscenace Za krásu, obří zřícený lustr v hledišti, doufám spojí Hilarovy otřesy, jež v dobrém ovlivnily směr Národního divadla tehdy a Špinarovo současné úsilí, jehož cílem by mělo být, jak sám přiznává, jediné, a sice být nejlepším divadlem v zemi.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.