Na přelomu listopadu a prosince proběhl dvacátý pátý ročník festivalu ostravských činoherních divadel Ost-ra-var. Uskutečnil se v termínu od 29. listopadu do 3. prosince2023, představil deset inscenací v hlavním programu, dvě v rámci off-programu a uskutečnily se v jeho průběhu i dvě diskuze. První na téma Nové (ne)jistoty – S divadelními režisérkami a dramaturgyněmi nejen o hledání nových tvůrčích cest a témat. Druhá na téma (S)hořím pro divadlo! – Otevřeně o pocitu (ne)vyhoření. Právě tyto dvě tematické diskuze v programu zjevně nahradily dřívější semináře, které se konaly denně a referovaly o festivalových inscenacích. K značně nelibému překvapení snad všech účastníků festivalu. Minimálně v tomto směru panovala vzácná shoda. 

Jak se však povedly inscenace, které festival představil? Se svými posledními premiérami se předvedla čtyři ostravská divadla: Národní divadlo moravskoslezské se čtyřmi inscenacemi, Divadlo Petra Bezruče se třemi, respektive čtyřmi, Komorní scéna Aréna rovněž třikrát. V off programu pak také Studio G. 

Start jako na houpačce

Začátek festivalu, ve středu 29.11. odpoledne obstaralo Divadlo Petra Bezruče se svou inscenací Poslední zápas, tragikomedií z tenisového kurtu autorky Anny Ziegler v režii Jiřího Pokorného. Nepříliš objevný text o jednom pro oba účastníky zásadním finálovém tenisovém zápase, do něhož vstupují i retrospektivně se odehrávající nejdůležitější momenty ze života obou, inscenovali u Bezručů velmi zručně a nápaditě. Zaujala iluzivní scéna skutečně připomínající tenisový kurt s diváky kolem dokola a proti ní velmi antiiluzivní zbývající složky. Ať už jde o kostýmy, choreografii, či hudbu. Kostýmy jako by náležely spíš na společenský večírek než sportovní událost, choreografie připomíná jakýsi rituální tanec, vedle záznamů klasické hudby pak živě zaznívají bicí a značnou úlohu v inscenaci zaujímá rovněž i výrazné svícení. 
Herecky zaujali všichni čtyři obsazení: vedle Ondřeje Bretta a Tomáše Čapka ztvárňujících oba tenisty – jednoho, který se na vrchol neodbytně dere, zatímco druhý z něj sestupuje – i Barbora Křupková a Alexandra Palatínusová v rolích jejich partnerek – tedy manželky a snoubenky. Bohužel i přes jejich výborné výkony inscenace místy ztrácela na tempu a v těch okamžicích byla i přes svou nevelkou stopáž poněkud zdlouhavá. Jednalo se však i tak o velmi podařený úvod festivalu. 

Na něj navázalo večer v Divadle Jiřího Myrona uvedení Shakespearovy komedie Národního divadla moravskoslezského Marná lásky snaha, která se bohužel prostě nepovedla a onen slibný začátek mírně pokazila. Marně přemýšlím, jestli jsem někdy viděla tak špatnou inscenaci jakékoli Shakespearovy hry a přiznávám, že obecně s jakoukoli takhle špatnou činoherní inscenací jsem naštěstí už nějakou dobu zkušenost neměla. 
Spíš než komedii tato inscenace v režii Romana Poláka připomínala špatný pokus o cirkus. Ať už šlo o kostýmní, scénickou či hudební skrumáž, která se na scéně odehrávala, nebo o prostou myšlenku. Uznávám, že sama Marná lásky snaha není úplně největší poklad mezi dalšími Shakespearovými díly, ani jako komedie sama o sobě. Zde nicméně šlo o takový pelmel nápadů bez jakékoli myšlenky o tom, proč, jak a o čem vlastně tuto komedii inscenovat, když už, že bohužel není možné pochválit v podstatě nic, ani jakýkoli silnější herecký výkon. Herci se pravděpodobně i snažili, ovšem jediné, co jim k práci a uchopení zůstalo, byl text plný dvojsmyslů a slovních hříček, z nichž ovšem mnohé získaly podobu až příliš doslovnou a trochu lacinou. Vedle toho scéna plná kašírovaných kamenů, jednoho bazénku, sem tam nějakých třpytek a podobně divoké kostýmy. Jakýsi chór představovaný tanečně pěveckou company, jenž činoherní scény přerušoval svými zpívanými krátkými vstupy, a hudba, podobně divoká. 

Dva úspěchy za sebou

Druhý den, čtvrtek 30. 11. naštěstí začal opět výrazně lépe. V Komorní scéně Aréna byla dopoledne na programu repríza inscenace Režisér, jeden z nejpovedenějších příspěvků letošního ročníku festivalu. Inscenace hry Tomáše Vůjtka v režii Ivana Krejčího je umnou poctou divadlu, poctou režisérovi – dle programu zcela zjevně konkrétnímu, panu Josefu Janíkovi. Funguje ovšem i zcela obecně bez nutnosti znát tuto ostravskou legendu jakkoli víc. Komická stránka přitažlivě přibližující zejména divadelní, ale prostřednictvím postavy zasloužilé a již trochu vyhořelé redaktorky, i novinářské zákulisí se kloubí se značným množstvím emotivních situací, které divákům leckdy vhání slzy do očí. Marek Cisovský v hlavní roli předkládá krásnou studii svérázného režiséra potýkajícího se při zkoušení Beckettovy hry se špatnými osobními zprávami, zmiňovanou urputnou redaktorkou i řadou vzpomínek na dětství. Jeho herečtí kolegové mu přitom výborně sekundují. Zaujali zejména Michal Čapka jako příliš snaživý, nepříliš důvtipný herec a Alena Sasínová-Polarczyk v roli redaktorky. 

Odpolední program čtvrtečního dne obstaralo po první z v úvodu zmíněných tematických diskuzí opět Divadlo Petra Bezruče se svým Procesem. S tím již na jaře letošního roku hostovalo v Praze, a já si s ohledem na toto hostování vypůjčím svá tehdejší slova o této inscenaci: 
„Zdlouhavá neprostupná mašinérie procesu vedeného pro neznámý čin, nemožnost odhalení příčin, na otázky neodpovídající postavy, bezmoc ve střetu s pokřiveným a veřejnosti uzavřeným soudním systémem, to vše se inscenaci Divadla Petra Bezruče daří výborně zobrazit a vybudovat tak ubíjející hutnou atmosféru, již navíc umocňuje nijak zvlášť sympatický hlavní hrdina (ve výborném hereckém podání Jáchyma Kučery), chladná bílá scéna v kontrastu s černými kostýmy i výrazným barevným svícením. Za mě tedy povedená adaptace Kafky.“

Komentovaná nuda v pološeru 

Večer se opět představilo Národní divadlo moravskoslezské, tentokrát v Divadle Antonína Dvořáka s inscenací Marie Antoinetta. Její režisér Vojtěch Štěpánek se svým týmem (dramatizaci společně s ním vytvořili Pavel Gejduš a Markéta Bocková) přidal k textu Stefana Zweiga o nejznámější francouzské královně dvě postavy navíc: právě autora této hry Stefana Zweiga a jeho druhou ženu Lotte Altmann, s jejichž osudem se pokusil příběh o Marii Antoinettě propojit. Jakkoli je původní myšlenka zajímavá, inscenačně se úplně funkčně uchopit nepodařila. Zweig a jeho žena fungují v inscenaci jako komentátoři neustále přítomní na jevišti, místy s hrdiny hry vstupují do kontaktu, přinášejí modernější pohled na jejich situaci i modernější poznatky, ovšem ze všeho nejvíc má zcizení, které tak vzniká, za následek značnou odtažitost. Kostýmní drama, které se odehrává na pozadí, funguje nejvíc jako série živých obrazů, emocí téměř až do konce zcela zbavená, navíc nepochopitelně utopená v pološeru (mimochodem, tímto neduhem trpěla následně i Nora). 
Již od počátku, kdy se na jevišti objevují zatím pouze Stefan a Lotte, se celá scéna noří do velmi tlumeného světla, a to se mnohokrát opakuje. Dochází tak i k poněkud absurdním situacím, kdy některá z postav na scéně mluví, ostatní na ni reagují, ale jsou v pološeru, či spolu několik z nich vede rozhovor a opět se ztrácí kdesi ve tmě. V některých situacích je to snad obhajitelné režijním záměrem, mnohdy jsem ale po důvodu jen marně pátrala. 
Vedle výše uvedeného přidání komentátorů je však bohužel právě tma nejsilnějším dojmem z představení. Inscenace jinak uvázla na polovině cesty. Nešlo o pořádné drama, na to zejména první polovina byla příliš statická, příliš komentovaná zvenčí; ovšem ani o dokumentární divadlo, na to se zase reálné dějiny příliš ztrácely v několika (jakkoli historicky věrných) situacích ze soukromého života Marie Antoinetty. Největší sílu tak Marie Antoinetta získala v závěru, kdy komentátoři ustoupili a Sára Erlebachová v titulní roli konečně měla prostor hrát. Pád i jakési zmoudření své královny. Propojení jejího osudu s osudem autora na základě podobnosti mezi revolucí zmítanou Francií Marie Antoinetty a světem Stefana Zweiga zmítaným druhou světovou válkou pak rovněž nejlépe a nejvýrazněji fungovalo až v závěru samotném. Právě tehdy, kdy ona revoluce v původním příběhu získala na síle a zvítězila nad Toinette. 

Pátek ve znamení zdařilého off programu

Působivě pak začal páteční den 1. 12. V rámci off programu se uskutečnilo scénické čtení z připravované dramatizace knihy Kamily Hladké nominované na cenu Magnesia Litera, Hornické vdovy. V havířských šatnách Dolu Michal na jednoduché scéně, zařízené jako jídelna, respektive jídelní kout malého bytu se v ní představilo pět hereček ztvárňujících pět žen, pět hornických vdov: různě starých, různě dlouho ovdovělých, při různých příležitostech ztrativších manžely, a přeci stejně – při práci v dole. Pět žen, které vzpomínají na své muže a přibližují divákům svou zkušenost, své vzpomínky. Prostě, dojemně, bez laciného patosu, smířeně i bolestně a místy také humorně. Kamila Hladká vycházela při psaní knihy ze skutečnosti, z reálných osudů hornických vdov, z nichž dvě, o kterých psala, byly představení scénického čtení a následné diskuzi i osobně přítomny. 
Právě tato pravdivost, společně s geniem loci Dolu Michal učinila z představení off programu Ost-ra-varu skutečně silný zážitek, za mě jeden z nejsilnějších. 
Premiéra plnohodnotné divadelní inscenace je plánovaná na červen 2024 v komorním Divadle „12“ Národního divadla moravskoslezského a nezbývá než vyjádřit zvědavost na ni a popřát jí i divadlu, aby se podařila. V původním textu rozhodně má silný základ, byť v tuto chvíli dokumentární, nepříliš dramatický, snad se tedy podaří poprat se i s tímto jeho úskalím. 

Po druhé tematické diskuzi následovalo v pátek večerní představení opět v Divadle Antonína Dvořáka. Inscenace Ibsenovy Nory. 
Partnerský vztah (Nory a jejího manžela) plný povrchnosti, pokrytectví, sobectví, pozérství a manipulace v něm divákům představil režisér Pavel Gejduš. Titulní hrdinka v podání Kamily Janovičové vstupuje na scénu ve svítícím bílém kabátku a bílých šatech jako zpodobnění okouzlující Marylin Monroe, podobně koketní, podobně povrchní, jak může být Marylin na základě svých nejslavnějších záznamů vnímána. Dlouho je to primárně herecký výkon její a Petra Panzenbergera v roli jejího muže Torvalda, které táhnou celou inscenaci, v první polovině poněkud statickou. Janovičové Nora je povrchní, zpovykaná panenka, Panzenbergerův Torvald zase manipulátor se zatím umně skrývanými násilnickými sklony. 
Až v druhé polovině, kdy si parafrázovanými slovy klasika loutky začnou samy tahat za nitky, bortí se pozlátko, za nímž se skrývají. Padá přetvářka, stoupá napětí i očekávání a inscenace získává skutečně na poutavosti. Konec umožňující různé výklady jí pak dodává působivou tečku. 

Ve stejné době jako Nora se mimo festivalový program v Divadle Petra Bezruče odehrála i běžná repríza letošního Hamleta, který měl v překladu Jiřího Joska a režii a úpravě Dodo Gombára premiéru 22. 9. Část festivalového publika se místo Nory Národního divadla moravskoslezského účastnila jej. Já jsem si, a nelituji, z uvedených dvou inscenací vybrala Noru. Nezbývá mi tedy než vyjádřit lítost nad tím, že když už uveden byl, nevešel se Hamlet do řádného programu a rozvrhu festivalu, a naději, že se tam snad objeví při příštím ročníku, či, že jej Divadlo Petra Bezruče v mezičase vyveze podobně, jako v minulé i této sezóně již tolikrát vyvezlo Proces a Otce.  

Vážně je možné soudit celý život podle jedné chyby? 

Druhá část off programu ukončila páteční rozvrh festivalu v poněkud pozdních večerních, či spíš už nočních hodinách. Dvě poměrně odlišné poloviny inscenace Peklo jsou ti druzí Studia G propojila právě uvedená otázka. Její druhou polovinu tvořila Sartrova hra S vyloučením veřejnosti, v níž se Janu Fišarovi, Miroslavě Georgievové a Magdaleně Holcové velmi efektně podařilo ztvárnit tři postavy uvězněné v jakémsi pekle, kde teprve pomalu hledají a přijímají svoji zodpovědnost. Podobně (ačkoli on už ji přijal) jako v první části před nimi Jidáš. V jeho roli a monologu (Variace na Jidáše Norberta Závodského na motivy hry Lot Vekemansové Jidáš) o zradě, vině, lítosti, ale i o hrdosti, o rozhodnutích, která tak výrazně ovlivňují osudy, se představil v sugestivním hereckém i pohybovém výkonu Robert Finta, ztvárňující následně i vedlejší roli v druhé části inscenace. Jako Jidáš podal herecký výkon natolik přesvědčivý, až by se divákovi skutečně chtělo kladně odpovědět na otázku jeho Jidáše: „Kdo z vás by si se mnou vyměnil své jméno?“ 
Jediné, co na velmi podařené inscenaci poněkud zamrzelo, bylo z mého pohledu slabší propojení jejích dvou částí. Tematické – ve smyslu položených otázek o vině, trestu a odpovědnosti – snad, ovšem dokázala bych si představit i propojení další – nabízené už obsazením Roberta Finty do obou částí.  

Předposlední den a poslední trojitá porce

Jako první se v sobotu 2. 12. představila druhá z inscenací Komorní scény Aréna, hra Patricka Marbera v režii Jana Holce, Na dotek. Známý a oceňovaný text o neschopnosti navázat skutečný, plnohodnotný intimní vztah v rozporu s přílišným soustředěním na sexualitu v lidských vztazích v opět velmi vydařené inscenaci Komorní scény. S působivou hudbou Ivana Achera, ve scéně jednoduše a efektně navozující prostředí galerie či jednotlivých bytů, nemocnice a ordinací, mnohými projekcemi navíc zpodobňující i dnešní hektickou dobu. 
Táhly ji herecké výkony Vojtěcha Lipiny, Magdalény Holcové, Renáty Klemensové a Josefa Kaluži obsazených do postav emočně poněkud pochroumaného milostného čtyřúhelníku. Každému z trojice Vojtěch Lipina, Renáta Klemensová a Josef Kaluža se velmi efektně podařilo na jevišti představit svou postavu s jejími obavami, touhami, pohnutkami. Magdaléna Holcová pak své Alici/Jane dokázala dodat i potřebnou dávku tajemství, jež v sobě tato postava ukrývá. Škoda mi přišlo snad jen jeho rychlého a nepříliš propracovaného odhalení. 

Další silný herecký výkon, tentokrát Norberta Lichého v roli muže ztrácejícího vinou nemoci pevnou půdu pod nohama i jasný pojem o světě kolem, pak přinesla inscenace Otec Divadla Petra Bezruče. Právě Norbert Lichý nesl tíhu celého představení inscenace textu Floriana Zellera v režii Jana Holce. Jeho kolegové mu zdatně přihrávali a zejména Markéta Haroková v roli jeho dcery, té zůstávající a bojující se všemi následky zákeřné Alzheimerovy choroby u blízkého člověka, předvedla rovněž velmi silný výkon. 
Jde o inscenaci textu sympatického tím, že nahlíží na Alzheimerovu chorobu, i tím, jakým způsobem to dělá. Využívá právě pohledu hlavního hrdiny, v tomto případě krajně nespolehlivého vypravěče. Domnívám se ovšem, že by tento text snesl víc – víc z toho, co tuto chorobu činí tak obtížnou pro nemocného i okolí, a tak nesnesitelnou. Přes počáteční obavy, je vlastně ještě krotká.
Oceňuji však bezručovskou inscenaci nejen stran hereckých výkonů, ale i pokud jde o nenápadnou hudbu, či scénografii, která tak jednoduše a efektně ilustruje svět, jak se nemocnému mění před očima. Jan Holec připravil (podobně jako v případě inscenace Na dotek) působivou, minimalistickou a velmi sevřenou inscenaci, která mocně rezonuje.

Poslední inscenací, jíž v rámci festivalu představilo Národní divadlo moravskoslezské, byla v Divadle Jiřího Myrona situační komedie Bez roucha Michaela Frayna. Tato komedie z divadelního zákulisí patří mezi velmi oblíbené texty, inscenují ji současně na scénách hned několika divadel v České republice – jde o oblíbený provozní titul. O titul, který pokud se podaří, je velmi vděčný a nemusí urážet ani náročnější diváky. Bohužel v Divadle Jiřího Myrona se příliš nepovedl. 
Inscenována jsou zde všechna tři jednání hry, tj. jak první – ze zákulisí generální zkoušky v noci před premiérou, jež zaujímá první polovinu inscenace, tak v její druhé polovině jednání z jedné z repríz zájezdové inscenace a třetí část ze zákulisí derniéry. Škrtalo se minimálně, takže je inscenace místy značně rozvleklá a veškeré situace jsou v režii Vojtěcha Štěpánka dohnány až do extrému. Komedie se hraje tzv. „na sílu“. Herci padají, mlátí sebou o stěny i o podlahu, protože to je směšné, v první části neustále opakují již viděné a použité vtipy, přehrávají, co jen to jde. 
Jeden z největších benefitů tohoto textu přitom zůstává trestuhodně nevyužit: možnost ztvárnit na jevišti jak postavy hry, tak ty, které tyto hrají v divadle na divadle. Zejména první polovina na vztahy mezi postavami – herci – v podstatě rezignuje a další části to pak jen horko těžko dohánějí - poněkud klopotně. Je škoda, že této inscenaci nebylo dopřáno trochu víc lehkosti a nadhledu, s nimiž by byla divákům předložena. Její vtip, který pro nefestivalové obecenstvo zjevně fungoval i tak (to je nutné přiznat) by tak mohl být příjemný i pro náročnější diváky. 

Výrazný závěr

Poslední položkou programu dvacátého pátého festivalu Ost-ra-var se stalo v neděli dopoledne představení inscenace Yerma. Na jevišti Komorní scény Aréna tuto hru Simona Stonea na námět dřívějšího textu španělského básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy režírovala Kateřina Dušková v hlavní roli s Kamilou Janovičovou. A je možné říci, že stejně jako úspěšně Ost-ra-var ve středu začal, tak i v neděli skončil. 
Pavel Kodeda vytvořil na jevišti Arény ve své jednoduchosti velmi působivou scénu – jakousi kostru třípatrového domu, do nějž se hlavní hrdinové v úvodu stěhují – bez množství nábytku či jakýchkoli kulis zatěžujících emotivní zážitek. Inscenaci velmi efektně doplnila i hudba Darka Krále a výrazná světelná režie. Yerma je ovšem v Komorní scéně Aréna založená opět primárně na hereckých výkonech. 
V první řadě na výkonu Kamily Janovičové, v roli mladé ženy, která se kvůli neodbytnému tikotu biologických hodin a posedlosti, v níž se její touha otěhotnět mění, stává téměř nepříčetnou v urputné snaze dosáhnout svého cíle. Hysterie, v níž se její posedlost postupně mění, je Kamilou Janovičovou velmi uvěřitelně podaná, byť se domnívám, že za pár let by v této roli mohla být ještě přesvědčivější a vedle oné hysterie do svého poblouznění přidat i bolest hlubší, ne tak výrazně vyvěrající směrem ven.
Vedle ní se v roli jejího manžela představil Michal Čapka, jehož ztvárnění milujícího, ale nechápajícího muže kdesi stranou, nezůstává výkonu Kamily Janovičové nic dlužno. Kromě hlavní dvojice zaujaly v rolích dalších výrazných žen v této inscenaci i Tereza Cisovská a Renáta Klemensová jako sestra, respektive matka hlavní hrdinky.

Jednalo se o podařený závěr festivalu, který ukázal ostravská divadla v jejich aktuální formě. Přinesl, jak už se stává, zážitky slabší i ty velmi silné, několik příslibů pro nadcházející ročník i sympatické setkání divadelních kritiků, redaktorů, teoretiků a studentů, kterému chybělo jediné: reflexe zhlédnutých představení, jímž byl prý (pro mě se jednalo o první ročník) právě tento festival tak zajímavý, pověstný a zásadní.