Silné, aktuální, potřebné téma. Bulvární divadlo projevilo jeho zařazením i značnou odvahu. Rád chodím na představení, která nechtějí jen prvoplánově bavit, ale vyjadřují se k tématům, která ve společnosti rezonují.

Bohužel provedení hodně dluží tomu, aby to byla událost sezony. Ledaskdo z diváků pod dojmem z emočně vypjatého zážitku přehlédne inscenační nedostatky. Pohled profesionálních recenzentů více než půl roku po premiéře a nekritickém (avšak nekonkrétním) obdivu návštěvníků stále chybí.

Problémy začínají anotací představení na stránkách Studia DVA. Divadlo se vynasnažilo napsat anotaci tak, aby obsah představení ani trochu nepřiblížilo a ponechalo budoucí diváky v nejistotě. Někomu možná trochu toho tajemství vyhovuje, mě nikoli. A u tohoto divadla je to zcela mimo běžnou praxi (srovnejte například s popisem představení Beckham). V době, kdy jsem kupoval vstupenky, byla k dispozici jen oficiální nicneříkající anotace a řada supernadšených ohlasů diváků, kteří ale dodržovali to tajnůstkářství. Přitom obsah je zajímavý, aktuální a jeho uvedení v anotaci by rozhodně na přitažlivosti představení nic nezměnilo. Hra se odehrává na pozadí teroristické střelby v gay baru a zabývá se dlouhodobým ovlivněním životů lidí, kteří tam ztratili své nejbližší.

Problém je již v textu hry. Hlavním poselstvím hry je, že pokud je teroristický útok namířen proti gayům, je to mnohem horší, než když se stane v nákupním středisku nebo ve škole. Tato teze z toho dělá aktivistické dílo, pozitivní diskriminaci. To je navíc vědomě podáno způsobem, který je za hranicí emočního vydírání. 

Hercům není co vytknout. Oba hráli dobře, přesvědčivě, navíc oba byli ke konci sami dojati. Inscenaci ale chybí v první řadě důsledná práce dramaturga. Výrazné zkrácení by představení rozhodně prospělo. K rozmělnění celého kusu přispěla i režie Jitky Čvančarové. Režírovat sám sebe je nesmírně náročná disciplína a zde by pohled nezaujatého režiséra pravděpodobně pomohl. Minimálně v tom, že se představení od premiéry neustále roztéká, herci se vyžívají v dlouhých němých odmlkách (podle minutáže na i-divadle trvalo představení při premiéře 1:45, na stránkách divadla se uvádí 1:55, včera představení trvalo 2:10). Ostatně hrát více než dvě hodiny bez přestávky je neuctivé vůči divákům a pro některé to může být hygienicky neúnosné.

Nemohu se ubránit srovnání s hrami s homosexuální tématikou Daniely Špinar. Tam jsou závažné problémy v této komunitě (často i emočně vypjaté) podány neprvoplánově, mnohem zajímavěji, a ve výsledku podstatně působivěji.