Prokletí domu Mannových

O Mannovy se dlouhodobě zajímám, byť jsem tedy zdaleka nečetl všechny knihy od nich ani o nich. Už jen proto mě tato inscenace velice lákala a dlužno říci - nezklamala. Dobře vymyšlená a skvěle zahraná brala si za ústřední témata to, co se sice vcelku nabízelo - totiž vnitřní a vnější prožívání existence v setrvalém stínu velikého, slovutného a geniálního otce, onu nesnesitelnou lehkost čili vlastně neutuchající hlubinnou tíži takového bytí, a pak souběžně i faktickou nepřítomnost tohoto otce, jeho chlad, neschopnost komunikace, empatie či obecně citu a soucitu. A pak vše, co z výše řečeného plyne. Nabízelo se to, ano, ale pojali to skvěle.

Nevybíráme si, do jaké rodiny se narodíme.
Klaus a Erika čekající na otce, lačnící po jeho pozornosti. Dvě duše zachraňující jedna druhou, lapající v prázdnu po troše uznání a pozornosti.
Oba sourozenci Mannovi nám zestárli před očima, vlastně ani nevím, jak se to stalo.
Klaus si bere život křičící hrůzou v samotě hotelových pokojů, Erika jej přečká o 20 let.
Všechno je v tom malinkém prostoru Peškovky tak promyšlené a funkční! A Samuel Toman i Michaela Krylová jsou báječní.

Silná inscenace, především díky hereckému zápalu Samuela Tomana. Některé obrazy budu mít ve vzpomínkách dlouho. Velkou devízou je také hudební složka.

Inscenace spolku Jedl jsou téměř vždy zárukou že nebude nouze o silné emoce, zajímavé a drsné osudy lidí. To se splnilo i v tomto díle, kdy sourozenci Mannovi se snaží vymanit ze stínu svého slavného otce a jdou v tom doslova na dřeň. Michaela Krylová i Samuel Toman jedou naplno, rekvizity lítají někdy až do publika, scéna kdy se Erika naplno ponoří v zápalu hry na školního šikanatéra do role a vláčí Klause po zemi za vlasy mi zůstane dlouho před očima.

O Mannovy se dlouhodobě zajímám, byť jsem tedy zdaleka nečetl všechny knihy od nich ani o nich. Už jen proto mě tato inscenace velice lákala a dlužno říci - nezklamala. Dobře vymyšlená a skvěle zahraná brala si za ústřední témata to, co se sice vcelku nabízelo - totiž vnitřní a vnější prožívání existence v setrvalém stínu velikého, slovutného a geniálního otce, onu nesnesitelnou lehkost čili vlastně neutuchající hlubinnou tíži takového bytí, a pak souběžně i faktickou nepřítomnost tohoto otce, jeho chlad, neschopnost komunikace, empatie či obecně citu a soucitu. A pak vše, co z výše řečeného plyne. Nabízelo se to, ano, ale pojali to skvěle.

Nevybíráme si, do jaké rodiny se narodíme.
Klaus a Erika čekající na otce, lačnící po jeho pozornosti. Dvě duše zachraňující jedna druhou, lapající v prázdnu po troše uznání a pozornosti.
Oba sourozenci Mannovi nám zestárli před očima, vlastně ani nevím, jak se to stalo.
Klaus si bere život křičící hrůzou v samotě hotelových pokojů, Erika jej přečká o 20 let.
Všechno je v tom malinkém prostoru Peškovky tak promyšlené a funkční! A Samuel Toman i Michaela Krylová jsou báječní.

Silná inscenace, především díky hereckému zápalu Samuela Tomana. Některé obrazy budu mít ve vzpomínkách dlouho. Velkou devízou je také hudební složka.

Inscenace spolku Jedl jsou téměř vždy zárukou že nebude nouze o silné emoce, zajímavé a drsné osudy lidí. To se splnilo i v tomto díle, kdy sourozenci Mannovi se snaží vymanit ze stínu svého slavného otce a jdou v tom doslova na dřeň. Michaela Krylová i Samuel Toman jedou naplno, rekvizity lítají někdy až do publika, scéna kdy se Erika naplno ponoří v zápalu hry na školního šikanatéra do role a vláčí Klause po zemi za vlasy mi zůstane dlouho před očima.

Nevybíráme si, do jaké rodiny se narodíme.
Klaus a Erika čekající na otce, lačnící po jeho pozornosti. Dvě duše zachraňující jedna druhou, lapající v prázdnu po troše uznání a pozornosti.
Oba sourozenci Mannovi nám zestárli před očima, vlastně ani nevím, jak se to stalo.
Klaus si bere život křičící hrůzou v samotě hotelových pokojů, Erika jej přečká o 20 let.
Všechno je v tom malinkém prostoru Peškovky tak promyšlené a funkční! A Samuel Toman i Michaela Krylová jsou báječní.

Inscenace spolku Jedl jsou téměř vždy zárukou že nebude nouze o silné emoce, zajímavé a drsné osudy lidí. To se splnilo i v tomto díle, kdy sourozenci Mannovi se snaží vymanit ze stínu svého slavného otce a jdou v tom doslova na dřeň. Michaela Krylová i Samuel Toman jedou naplno, rekvizity lítají někdy až do publika, scéna kdy se Erika naplno ponoří v zápalu hry na školního šikanatéra do role a vláčí Klause po zemi za vlasy mi zůstane dlouho před očima.

O Mannovy se dlouhodobě zajímám, byť jsem tedy zdaleka nečetl všechny knihy od nich ani o nich. Už jen proto mě tato inscenace velice lákala a dlužno říci - nezklamala. Dobře vymyšlená a skvěle zahraná brala si za ústřední témata to, co se sice vcelku nabízelo - totiž vnitřní a vnější prožívání existence v setrvalém stínu velikého, slovutného a geniálního otce, onu nesnesitelnou lehkost čili vlastně neutuchající hlubinnou tíži takového bytí, a pak souběžně i faktickou nepřítomnost tohoto otce, jeho chlad, neschopnost komunikace, empatie či obecně citu a soucitu. A pak vše, co z výše řečeného plyne. Nabízelo se to, ano, ale pojali to skvěle.

Silná inscenace, především díky hereckému zápalu Samuela Tomana. Některé obrazy budu mít ve vzpomínkách dlouho. Velkou devízou je také hudební složka.