Opera Ibsen / Přízraky

65%. Síla prvního setkání J. Nebeského s Ibsenovými Přízraky (1988) zůstala dodnes zachována v televizním záznamu. Druhé setkání není ryze činoherní, adaptace počítá s klíčovým zastoupením výrazné hudby M. Hejla. Ta většinu času dotváří dialogy, dojde i na několik zpívaných pasáží. Hudební inscenace má jistou sílu, ale ta nejlépe vyniká v činoherních pasážích, což je zásluha herců a režisérovy skvělé práce s nimi. „Operní“ part Reginy s ostatními nesouzní, vnějškové prostředky a extravagantní nápady s kostýmy spíše odvádějí pozornost a koncepci dobře neslouží. Přes roztříštěnost výsledného tvaru však jde o počin pozoruhodný a nezaměnitelný.

75 % Výsostně drobnohledný digest všeho podstatného z Ibsenových Přízraků je v podání spolku Jedl umocňován lehce disonanční hudbou a konfrontovaný s hledačským zaujetím, jak tíživé mikrosituace (s klenbou antického dramatu) předložit divákům s groteskním nábojem (poslouží k tomu i markýrování operních postupů), ale nezbavit se mrazivých bodů hry. Ostře broušená typologie postav je odehraná skvěle, kostýmová excentricita není odvážná, je výmluvná, stává se nositelem symboliky. I přes sepětí s hudbou a výtvarným výrazem dojem z celé kompozice je spíše z nespojitých jednotlivostí. Završeno nahotou, to už je skoro takové klišé.

Přízraky nesou typické znaky režijního rukopisu Jana Nebeského. Opera to sice není, ale hudba hraje důležitou úlohu, stejně jako opulentní kostýmy P.Vlachynské. Libreto L.Trmíkové osekává Ibsenovu předlohu na dřeň, to důležité ale zůstává, a tak od první minuty na jevišti bují pokrytectví, pochybná morálka a z toho plynoucí neblahé důsledky na život jednotlivých aktérů. Silným hereckým výkonům, v nichž se mísí velká exprese se ztišenými momenty, vévodí M.König jako floutek Osvald, ale i ostatní protagonisté evidentně přijali režisérovu vizi za svou a koncepci přesně naplňují. Jeden z nejpovedenějších kousků Jedlu.