Jak starý je Měsíc

Dva stárnoucí, letití přátelé vedou na terase obytného přívěsu konfrontační dialog, bilancující podstatně víc než jejich dosavadní životy a ne právě optimistické vyhlídky dnů dalších. Čím déle diskutují a vzájemně se špičkují, tím více mezi řádky nechává Shepard pomrkávat další a další obecná témata dotýkající se lidské existence. Děje se tak na vlně sympatické kombinace milého humoru a příjemného dojetí, gradující ztišenou, působivou tečkou smíření se se ztrátami a pomíjivostí času. To vše, včetně přesvědčivých výkonů obou trefně typově obsazených herců a citlivé režijní práce Michala Dočekala, neváhám označit za záruku divácké spokojenosti.

Dialog o životě, o všem a o ničem, dvou starých, stárnoucích přátel, kteří se obtížně vyrovnávají jak se svým stárnutím, tak se změnami, které do jejich životů (a ne vždy ono samo) přináší, pozvedává humor, řada vtipných, milých, mnohdy důvěrně známých zaseknutí, neporozumění či odbíhání od témat, i dojemné momenty, a nejvýrazněji pak vynikající herecké výkony J.Langmajera a J.Dvořáka ve vzácném, vycizelovaném partnerství, hlavně to dělá inscenaci M.Dočekala výjimečnou. Nejsilnější je v nejosobnějších momentech, kdy se vyrovnávají se svými ztrátami, tam oba pánové září, a zejména díky textu samému zasáhne především monolog Byrona, J.Dvořáka.