Housle

65%. Smutná komedie svými zvraty a vyústěním příliš nepřekvapí, autorovi se však podařilo překročit rámec „konverzačky“ velmi přesnou charakteristikou postav, což mimo jiné umožňuje hercům kresbu do nejjemnějších odstínů. Pod vedením režiséra L. Smočka se J. Langmajer dostal velmi hluboko pod Bobbyho povrch, v roli zaostalého Terryho se P. Liška elegantně vyhnul karikatuře. Silnou dvojici zvládl M. Hein solidně doplnit, ale jeho výkon měl rezervy.

Jedenácté setkání L. Smočka s Divadlem Ungelt se i tentokrát vydařilo. Jeho práce byla nejzřetelnější na hereckých výkonech všech tří hlavních představitelů, kteří tak vtiskli svým postavám uvěřitelnou tvář. Typově přesné obsazení v tomto směru jistě sehrálo též výraznou roli. Režisérovi se podařilo vyhrát inscenační boj s textově sice solidně napsanou, nicméně celkem předvídatelnou hrou. Menší selhání v tomto směru přichází v samotném závěru, který zůstává inscenačně nenaplněný, přichází náhle, „jaksi mimochodem“. A možná by stačilo jen využít hudební podkres nebo svícení, aby došlo aspoň k jistému emočnímu zásahu.

Vydařená hra, která dobře znázorňuje sílu přátelství, sourozenecké vazby i osudovost životních rozhodnutí. Nijak nenudí, dokáže zaujmout jak jednotlivými postavami, tak samotným příběhem. Ale její potenciál mohl být využit přeci jen více. Celé to výborně táhne skvělý J. Langmajer, jemuž věříte každé slovo a prožíváte to s ním. P. Liška mu v tomto zdárně sekunduje a spolu se zde dobře doplňují. Naproti tomu M. Hein působí značně ploše a bez větších emocí, zvláště v očividném kontrastu s předchozí dvojicí. Což je škoda hlavně v poslední třetině, která na něm dost stojí a místo aby závěr silně gradoval, tak spíše padá dolů.