Rozhovor
Uvedení hry Vítězslava Nezvala Manon Lescaut v Národním divadle je dalším odvážným krokem nové krve ND a stalo se událostí. Nejen z toho důvodu, že se na této scéně objevuje vůbec poprvé, ale i proto, že se v dnešní době (obdobně jako např. Maeterlinckův Modrý pták) řadí k tzv. "nehratelným" kusům. A podle mnohých patří spíše na komorní scénu. Jaká forma interpretace Manon Lescaut na velké scéně sluší a proč se v hlavních rolích střídají Pavlína Štorková, Jana Pidrmanová, Patrik Děrgel a Vladimír Polívka, na to krátce odpovídá režisér a umělecký šéf činohry Daniel Špinar.
Proč jste se rozhodli pro dvojí obsazení hlavních rolí? To není v činohře obvyklé.
Protože jsem měl na představitelku Manon dvě skvělé herečky a chtěl jsem, aby to hrály obě. Zároveň to mělo i další důvody, kromě provozních, jsem byl hlavně zvědavý, jak se tato skutečnost odrazí na celkovém zkoušení a na výsledném uchopení postavy od každého z hlavní čtveřice. Musím říct, že to bylo nesmírně zábavné, dobrodružné a obohacující. A taky mi to potvrdilo jedno zásadní pravidlo: „I když herci dělají totéž, nikdy to není totéž!“
Čím se podle vás představitelé hlavních rolí v jejich pojetí liší?
Pavlínka je víc dítě a musela zapracovat na své koketnosti a rozvinutí ženských zbraní. Janička je skutečně svůdná žena, která musela najít plasticitu oblouku od nevinného dítěte k hříšné ženě a musela hodně kultivovat pohyb v prostoru, což je Pavlínce zase zcela vlastní. Vladimír je opravdu sošný rytíř se vším všudy, Patrik je spíše rozháraný chlapec. Všichni jsou nesmírně dobří a kombinováním párů vzniká ještě celá řada nuancí, které inscenaci zásadním způsobem obohacují.
A jak na Vás působí jednotlivé kombinace?
Skvěle! Je možné vidět ať čtyři různé partnerské chemie. A to je na divadle to nejvíc vzrušující.
Proč jste se rozhodl uvést poměrně komorní Nezvalovu poezii na velké scéně?
Je komorní počtem postav, nikoli textem a jeho obrazem. Je to velká opulentní poezie a ta se dle mého nejlépe vyjímá právě ve velkém kamenném divadelním domě.
Mluvil jste o operním pojetí, ale sbory jsou v podstatě taneční. Proč?
Operní je inscenace svou vizualitou, patosem, rozmachem a stylizovaným pohybem.
Zmizely některé zásadní veršované pasáže, které už patří ke klasice, např. refrén s košíčky, pohádka o vose, „zpropadené poběhlice“. Nedevalvuje to Nezvalovu hru?
Pokud by se měl hrát Nezval celý, vydalo by to asi na 4 a půl hodinovou inscenaci. Verše tohoto dramatu jsou velice hutné a navíc se tam spousta pasáží opakuje. Jsem přesvědčen, že by to dnešní divák nedokázal ustát a uvnímat... Já tedy každopádně ne.
Může podle Vás vztah dvou lidí přežít nevěru, nebo je navždy poznamenán? Jsme schopni odpouštět?
Asi jak kdo. Já nikoliv. Jsem v tomto ohledu velmi konzervativní. Jak se říká v Manon: „Když se dva lidé zpronevěří, neuzdraví je žádný lék, a víckrát už si neuvěří. Tak milujte se vespolek!“
Proč jste se rozhodli pro dvojí obsazení hlavních rolí? To není v činohře obvyklé.
Protože jsem měl na představitelku Manon dvě skvělé herečky a chtěl jsem, aby to hrály obě. Zároveň to mělo i další důvody, kromě provozních, jsem byl hlavně zvědavý, jak se tato skutečnost odrazí na celkovém zkoušení a na výsledném uchopení postavy od každého z hlavní čtveřice. Musím říct, že to bylo nesmírně zábavné, dobrodružné a obohacující. A taky mi to potvrdilo jedno zásadní pravidlo: „I když herci dělají totéž, nikdy to není totéž!“
foto: Patrik Borecký
Čím se podle vás představitelé hlavních rolí v jejich pojetí liší?
Pavlínka je víc dítě a musela zapracovat na své koketnosti a rozvinutí ženských zbraní. Janička je skutečně svůdná žena, která musela najít plasticitu oblouku od nevinného dítěte k hříšné ženě a musela hodně kultivovat pohyb v prostoru, což je Pavlínce zase zcela vlastní. Vladimír je opravdu sošný rytíř se vším všudy, Patrik je spíše rozháraný chlapec. Všichni jsou nesmírně dobří a kombinováním párů vzniká ještě celá řada nuancí, které inscenaci zásadním způsobem obohacují.
A jak na Vás působí jednotlivé kombinace?
Skvěle! Je možné vidět ať čtyři různé partnerské chemie. A to je na divadle to nejvíc vzrušující.
Proč jste se rozhodl uvést poměrně komorní Nezvalovu poezii na velké scéně?
Je komorní počtem postav, nikoli textem a jeho obrazem. Je to velká opulentní poezie a ta se dle mého nejlépe vyjímá právě ve velkém kamenném divadelním domě.
foto: Patrik Borecký
Mluvil jste o operním pojetí, ale sbory jsou v podstatě taneční. Proč?
Operní je inscenace svou vizualitou, patosem, rozmachem a stylizovaným pohybem.
Zmizely některé zásadní veršované pasáže, které už patří ke klasice, např. refrén s košíčky, pohádka o vose, „zpropadené poběhlice“. Nedevalvuje to Nezvalovu hru?
Pokud by se měl hrát Nezval celý, vydalo by to asi na 4 a půl hodinovou inscenaci. Verše tohoto dramatu jsou velice hutné a navíc se tam spousta pasáží opakuje. Jsem přesvědčen, že by to dnešní divák nedokázal ustát a uvnímat... Já tedy každopádně ne.
Může podle Vás vztah dvou lidí přežít nevěru, nebo je navždy poznamenán? Jsme schopni odpouštět?
Asi jak kdo. Já nikoliv. Jsem v tomto ohledu velmi konzervativní. Jak se říká v Manon: „Když se dva lidé zpronevěří, neuzdraví je žádný lék, a víckrát už si neuvěří. Tak milujte se vespolek!“
Další rozhovory
Miškina jsem si zkoušel i v běžném životě
(rozhovor s: Aleš Bílík, 21.3.2023)
Všichni jsme kolečka jednoho velkého stroje
(rozhovor s: Alžběta Stančáková, 17.2.2023)
Nová komedie je nejen o absurditě současného progresivního světa
(rozhovor s: Karel Janák, 28.1.2023)
Divadlo je místem, kde mám možnost si zodpovídat profesní otazníky
(rozhovor s: Viktor Dvořák, 8.11.2022)
Richard III. takřka v sukních i společensko-kritický muzikál
(rozhovor s: Jitka Jílková, 24.10.2022)
Mám zdravý herecký nadhled
(rozhovor s: Nina Horáková, 2.9.2022)
Nesním o tom být slavný herec, chci být dobrý herec
(rozhovor s: Daniel Krejčík, 14.8.2022)