Rozhovor

Nejsem mezi lidmi, kteří koukají na hodinky
[vydáno: 9.5.2014, Šárka Schmarczová]
Subtilní mladík, který patří k pilířům souboru Divadla Komedie v jeho nové éře. Do světa profesionálního divadla vstoupil už coby devatenáctiletý. Pod hlavičkou Divadla Company.cz se uvedl ve Strašnickém divadle v řadě inscenací (např. Mauglí, Popcorn, Škola pro ženy, Julius Caesar, Second Head či Calypso), aby pak spolu s kolegy přesídlil "z periférie" do divadla Komedie, které bylo mnohými diváky za působení předchozího rezidenta div ne zbožštěno. Střídání stráží tak s sebou přineslo ze strany diváků spíše nedůvěru, ale jedno je jisté: v Komedii opět pracuje parta, která věří tomu, co dělá, a diváci si toho samozřejmě všímají. Jan Hofman, přestože je mu jen sedmadvacet, výrazně bodoval u diváků, kteří hlasovali do velké výroční ankety tohoto portálu, jejich nominace jeho výkon v roli Franze Kafky v Różewiczově Pasti vynesly do první desítky v kategorii nejlepší mužský herecký výkon roku.


Sedíme v Divadle Komedie. Působil jste v souboru, když fungoval ve Strašnicích, odkud se přistěhoval do centra Prahy. Bylo to vaše první angažmá?
Já do angažmá vlastně nikdy nevstoupil, vždycky jsem byl na volný noze, ale právě soubor Company.cz funguje tak, že má stálý soubor herců, který zužuje a rozšiřuje s inscenací, která se právě plánuje, podle toho, jaké typy či věkové kategorie herců jsou zrovna potřeba. A musím říct, že mi systém, kdy na každou věc člověk podepíše novou smlouvu, vyhovuje. Oficiální angažmá to tedy není, ale fungujeme pohromadě a společně tvoříme jako stálý soubor.

Soubor tedy funguje skrze témata nebo lidi?
Vzniklo to skrze lidi. Během školy, kdy jsem měl možnost hostovat v nějakém divadle, jsem zjistil, že divadlo není vždy úplně přátelské prostředí. Někde ani není prostor pro takové to, já si myslím, já bych chtěl. Režisér má vždycky pravdu a nazdar. Tady jsem cítil, že je možnost nějakého dialogu. Rozjeli to ve Strašnicích a začali dělat, co mají rádi a já jsem jim to uvěřil, protože to nebylo divadlo o penězích, ale o myšlence a ta témata mě oslovovala a oslovují dodnes. Nikdy jsem o tom vlastně nijak hluboko nepřemýšlel, prostě se to stalo a nějak to jede a já neměl potřebu hledat angažmá jinde, stalo se to tady.



Když se vrátím k tomu, proč herectví, proč herec? To přišlo jak?
To už je hodně dávno. Byl jsem patnáctiletý student kvinty gymnázia v Třeboni. Věděl jsem, že mě čekají ještě tři roky a pak se budu muset někam vydat. Lidi okolo mě se zajímali o matematiku, biologii, chemii a já se v té změti předmětů nedokázal zorientovat a vybrat si. Tehdy jsem se úplnou náhodou dozvěděl, že existuje herecká konzervatoř. Té myšlenky jsem se chytil, protože to byla šance opustit Třeboň a postavit se na vlastní nohy, odejít do Prahy. Když jsem si podával přihlášku, tak jsem měl s divadlem minimální zkušenosti, ochotničení a dramaťák na škole a netušil jsem, co se od uchazečů očekává. První kolo talentových zkoušek jsem zjišťoval, kam jsem to vstoupil, a co se po mě žádá. Jenže po prvním kole mi volali, že bude druhý kolo a po druhým třetí a najednou jsem byl na škole, a až tam jsem zjistil, že divadlo je něco, co mě naplňuje. Rodinné předpoklady k tomu rozhodně nebyly žádné a pro většinu rodiny to byl šok. S babičkou dodnes řeším, že má o mě strach, že ta herecká budoucnost je nejistá a vytahuje články herců, co celý život čekali u telefonu na roli. Na druhou stranu už to dělám nějaký pátek a rodina už si zvykla a sleduje, co a kde dělám a cítím i podporu.

První moje setkání s vámi bylo na prknech Švandova divadla ve hře Peníze od Hitlera. To je velmi silné téma odsunu a situace v pohraničí, jak na vás ten příběh působil?
Ano, to byla jedna ze zásadních věcí, ke kterým jsem se dostal. Člověk hraje v představení, které má reálný základ, jsou to osudy konkrétních lidí. Otevřelo mi to oči ve vnímání naší historie. Válku jsem do té doby bral tak, že byli dobří a špatní. Znal jsem ty hrůzy, co se děly a vnímal jsem je jedním úhlem pohledu. Tady jsem si uvědomil, že ta zlost v lidech byla na obou frontách. Pro všechny, co jsme to dělali, to byl hrozně silný zážitek a bojovali jsme za to, aby se to hrálo co nejdéle, protože to mělo hlubší význam, než mít vyprodané divadlo. To jsem ještě netušil, co mě pak čeká tady v Komedii. Jakoby to byla příprava na něco ještě brutálnějšího, co přišlo v podobě Naší třídy. To jsou věci, o kterých se moc nemluví a je jedno, že Naše třída se odehrává v Polsku, protože to je i o naší historii.



V Naší třídě hrajete Abrama, který jediný utekl masakru v Jedbawném a hrou částečně procházíte jako stín, dopisovatel z Ameriky, ale zároveň působíte jako připomínka té krvavé události. S vaší vizáží jste pro tu roli dokonalá volba, vám to prostě všichni uvěří, aniž byste promluvil. V té souvislosti, mi to nedá se nezeptat. Máte nějaké židovské kořeny?
Díky tetě, která se teď pustila do rodinné historie, jsme zjistili, že nějakou židovskou krev v rodině máme. Ono je to složité, protože židovství se dědí po ženské linii a tohle je už hodně vzdálené, někdy na začátku minulého století se nám tam židovská krev dostala. Jsem tedy žid, z nějaké dvaatřicetiny počítám.

Jak jste se na tu roli připravoval?
Hlavně jsem se hodně učil text, protože tahle moje postava je specifická tím, že vystupuje víceméně jen formou dopisů a některé jsou hodně rozsáhlé. Na druhou stranu jsem to možná měl o něco jednodušší než zbytek třídy, protože oni ty běsy skutečně prožívali a museli se s tím vypořádat, kdežto já jsem to spíš komentoval nebo pozoroval. Mám tam tedy pár silnějších momentů kupříkladu, když se přímo na scéně Abram dozvídá, co se stalo s jeho rodinou, ale jinak si myslím, že forma, jakou to Honza Novotný režíroval, si sama o sobě vynutila, aby to nějak přirozeně z herce vyšlo. Důraz byl kladený na to, předat informaci, aby lidi co se na to dívají, dokázali pojmout, co se děje a jakým způsobem a rychlostí se mění vztahy v jedné skupině lidí. Divák sleduje postavy od první třídy až po jejich smrt a projde si celým tím šíleným dvacátým stoletím.

Přišla nějaká reakce od někoho z rodiny?
Rodiče mě sledují, a i když mají svůj pohled na divadlo, zrovna tohle představení je zasáhlo. Vím, že ho hodně srovnávali s hrou Peníze od Hitlera, kterou viděli ve Švandově divadle a tohle představení pro ně byl ještě silnější kalibr, ale klasická reakce: "Dobrý no, máte to těžký".



Další postavou, kterou ztvárňujete, je Franz Kafka v Różewiczově Pasti. Je vám blízký? Máte něco společného?
Nevím, jestli máme něco společného, ale každopádně, budu-li mluvit o té etapě života Kafky, která má v Pasti největší prostor, tak mu vlastně na jednu stranu hrozně moc fandím. Chápu, proti čemu on brojí. Pohled na ty všední věci, které lidé kolem nás vykonávají úplně automaticky. V tomhle jsme si podobní, já se na spoustu takových těch "obvyklých" věcí dívám tak, že chci nejdřív přijít na to, proč bych to měl dělat. A on to dělal také tak. Pro něj nebylo zásadní, že se musí oženit, mít děti a postavit barák a další podobná klišé. Přemýšlel nad tím a jeho útok proti tomu byl, že šel prostě víceméně přes mrtvoly a místy byl opravdu hodně hnusnej. Co udělal své snoubence Felice, se dá těžko pochopit, ale když do něj vidíte, jakým způsobem fungoval, tak se to dalo čekat. Není to odsouzeníhodná postava, i když si někteří třeba řeknou, že to byl pěkný hajzlík, ale já ho chápu.

Další vaše role, která je úzce spjatá s židovstvím byla role Ábeho ve Švandově divadle ve hře Kai a Ábe 2011. Jak na ni vzpomínáte?
To byla krásná zkušenost, už jen ten nápad s tím, aby víceméně kdokoliv, kdo má nějaké psací nebo tvůrčí potřeby, napsal na dané biblické téma původní dramatický text. Dodnes mě mrzí, že jsem si nemohl přečíst všechny texty, které soutěžily. Ten, který vyhrál, Báry Hančilové, jsme nikdy nebrali jako definitivní, tak jak je napsaný. Text prošel razantní změnou a super na tom bylo, že jsme do toho zasahovali i my, jako herci, a byla to tedy kolektivní práce, což na tom výsledku bylo vidět. Není to nic cizího, ale něco, co jsme společně vytvořili. To bylo fajn. A hlavně komorní scéna je úplně jiný zážitek. Člověk je neustále pod drobnohledem diváka. Na jednu stranu dost stresující, protože člověk nemá kam uniknout, ani na chvíli vypnout, nebo rozmyslet si v hlavě, co se vlastně děje dál. Ale na druhou stranu je kontakt s divákem tak intimní, že poznáte, kdy je v hledišti hrobové ticho a z jakého důvodu. Na velké scéně to může klamat, ale na komorní scéně je okamžitě vidět, jestli jsme kápli na správnou notu a lidé jsou s námi od začátku, nebo že je tam něco, co oni nejsou schopni zkousnout.



Když se vrátím k tomu biblickému tématu, bylo vám to blízké, jste věřící?
Mám svojí představu o víře. Jsem vychovávaný jako věřící člověk, hlavně babičkou, ale postupně jsem si našel svůj vlastní postoj. Nemůžu říct, že jsem nevěřící, ale říct věřící by bylo asi trochu rouhání (smích). Ale téma Kaina a Ábela je jeden z příběhů, který v sobě nesu už od dětství, protože je hodně výrazný, a sám mám staršího bratra. Díky této inscenaci jsem zjistil, že jako dítě jsem to měl tak, že Ábel byl chudák a Kain byl ten zlý. A teď když jsme se na to podívali přeneseně v dnešní době, tak zas z toho nevylezlo nic úplně černobílého. On ten Ábel mohl být ve skutečnosti také pěkný hajzlík.

Hrajete v Komedii i v nějakém komornějším představení?
Máme asi tři inscenace, které se hrají na malé scéně. To znamená, že je postavená elevace přímo na jevišti a ve zbytku jeviště se hraje. Pro mě to byla Murlin Murlo, která už měla derniéru a pak je to hra Rozkvetly sekery. U Seker je obzvlášť důležitá ta komornost. Scéna je vlastně paneláková kuchyně a obývák a divák jakoby seděl s námi u stolu a u televize. Zažít si tu panelákovou realitu je tady myslím strašně důležité.

Rozhovor jsme doteď vedli hlavně o divadle, ale hrajete i v seriálech, baví vás to?
Ještě nikdy jsem, ani na divadle ani před kamerou, nedělal nic a zaplať Pán Bůh za to, co by mě nebavilo a co bych dělal třeba jen kvůli penězům. Když jsem byl na škole, tak jsem o tom nepřemýšlel, ale čím dál jsem od té školy, tak se musím dívat i na jiné věci, než na to, jestli mě to bude bavit nebo s jakými lidmi se tam potkám a asi budu muset jednou přemýšlet i nad tou finanční stránkou věci. Ale zatím mě to nikdy nedonutilo, abych dělal něco, co by mě nezajímalo. Oni i ty seriály, i když jsem k tomu měl takový naučený despekt, protože herci tak jako všeobecně českými seriály pohrdají, jsou prostě a jednoduše náročná herecká práce. Zvlášť když jednu roli hrajete třeba čtyři roky. A když jsem přijímal první nabídku, tak jsem měl v sobě nutkání, jestli to je opravdu dobrá volba, ale najednou jsem ocitl v tom štábu, mezi herci a zjistil jsem, že tam funguje stejné nadšení, jako v divadle. Že i když je u seriálu jisté, že ti lidé za to budou dobře zaplacení, tak tam není žádné spočinutí na vavřínech jako "mám roli v seriálu, vydělává mi to prachy" a tím to končí. Lidé, kteří tam jsou, od osvětlovačů a maskérek až po režiséra, jsou totálně odevzdaní té práci. To je pro mě zásadní, že nejsem někde mezi lidmi, kteří koukají na hodinky a "už aby kasa cinkla a mohlo se vypadnout domů"....



Co reklama?
Už jsem točil, ale mám takovou zásadu, kterou jsem zatím neporušil, ještě jsem nedělal reklamu do České republiky. Natočil jsem zatím jednu reklamu, která byla britská a vysílala se v Anglii.

Proč nechcete točit reklamy pro Čechy?
No nechci úplně spojit svoji tvář s reklamou, ale pravda je, že teď nastal trend, kdy někteří režiséři točí filmový kvalitní reklamy s nápadem, tak pokud by to bylo něco zajímavého, tak bych se asi ani té české reklamě nebránil.

Možná vás někteří naši čtenáři znají z Veselých skoků, co mi o nich povíte?
Je to poměrně nová zkušenost a jsem za ni rád, protože jsem v tanci moc sebevědomí nikdy nenabyl, ale teď mě to hodně chytlo. Jsem rád, že jsem to skousnul a začal chodit na nedělní tréninky, které jsou od rána od devíti. Zjistil jsem, že je to bezva, šest hodin prostě skákat. Je to velký rozdíl a vlastně i relax od činohry, kdy se snažíte být přesvědčivý a opravdový, tady jde o předání té emoce jiným způsobem. Tanec je na jednu stranu o hodně svobodnější než činohra, ale zase na druhou stranu technicky náročnější. Dva dny před představením si vždy musím dát tvrdé osobní tréninky, abych se do toho zase dostal a nevypadalo to, že tam nepatřím.

S tancem jste začal až u Veselých skoků?
Dělal jsem historické tance a mám průpravu z konzervatoře, protože tam se tomu člověk nevyhne, ale to by mi rozhodně nestačilo.



Na co byste diváky do Komedie pozval?
Asi na všechno, ale moje nejoblíbenější představení je Past a pak protipól k tomu je Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce, který hrajeme s Mírou Noskem a Michalem Slaným. Je to zase hodně osobní, protože text jsme přetvářeli během zkoušení a je tam hodně věcí, které jsme tam vložili my, je to takové naše děťátko.
.......................................................
foto z inscenací Past, Naše třída a Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce: archiv Divadlo Komedie,
osobní foto: archiv Jana Hofmana

Další rozhovory

V divadle nechci mít kšeftaře
(rozhovor s: Michal Kocourek, 19.11.2019)
Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)