Rozhovor

Putování krajinou mysli za Sedmi samuraji
[vydáno: 19.11.2015, Veronika Boušová]
Adaptovat Kurosawův film Sedm samurajů pro české divadelní publikum a přenést ho do těsného prostoru Eliadovy knihovny v Divadle Na zábradlí je šílený nápad. Ale jak se ukazuje, za jistých okolností může fungovat - přičemž výchozí okolnosti jsou stanoveny textem a dramaturgií. Když jsme si s dramaturgyní Terezou Marečkovou po premiéře domluvily rozhovor a já poté čekala před divadlem na taxi, nějaký mladý muž tam strhujícím způsobem hovořil o inscenaci, filmu, japonské poezii... Ten mladý muž byl Šimon Peták. Pro divadlo adaptoval už Voltaira, Komenského či Stanislavského. A nově i Kurosawu.


Jak vás napadlo zdramatizovat a zkoncentrovat tři a půlhodinový film do divadelního představení?
Tereza Marečková: Mě to napadlo v návaznosti na náš krásný, mužný, herecký minisoubor a jeho už dlouho pěstovanou vzájemnost. Doufala jsem, že se tady v té inscenaci nějak zúročí, povznese a probudí, takže to byla představa mužské pospolitosti a nějaké její vnitřní proměny. Dlouho jsem se s ní dobývala k různým režisérům. Nakonec se uchytila u ženy, Anny Petrželkové, která to vzala zase z úplně jiné stránky.

Šimon Peták: Jak dlouho jsi s tím obcházela? Říkala jsi, že to byly roky...
Tereza Marečková: Nápad přišel v roce 2008, když jsme udělali inscenaci Brand/Oheň. V té jsme měli takové zpěvné mužské sbory, tak jsem si říkala, že by bylo krásné tuto linku prohloubit prostřednictvím sedmi hrdinů. Což je ale hrozné těžké, je to veliká ambice, veliký úkol.

Jak probíhala adaptace, Šimone?
Šimon Peták: Začalo to tak, že mi Anička vysvětlila, že by ráda dělala Sedm samurajů a zda bych to nezkusil napsat. A ať se ničeho nebojím, že má vedle sebe ohromně inspirativní bytost Terezu Marečkovou, a že na to není moc času. Dohodli jsme se, že se na film znovu podívám, nechám si to projít hlavou a do týdne se ozvu.

A ty jsi přikývl...
Šimon Peták: Nejdřív jsem se na film podíval, nechal si to projít hlavou a řekl si, že to nepůjde. Volal jsem Aničce, že to nemohu vzít, ale nezvedla mi telefon. Ve mně to pak asi týden kvasilo, ona se neozývala a já jí nechtěl volat s tím, abych řekl: konečně jsem se ti dovolal, tak víš co - ne! Za ten týden se mi to uleželo jinak a tak jsem jí zavolal, že vlastně jo. Pro mě byli samurajové poměrně hraniční zážitek, protože to sladké ano jsme si řekli někdy na začátku června a na konci srpna se začínalo zkoušet. Jsem asistentem u Farmy v jeskyni a to je časově hodně náročné.

Terezo, jak vás napadlo oslovit zrovna Šimona?
Tereza Marečková: Šimon je proslulý adaptátor v okolí Brna. (smích) Bylo to díky Aničce a jejím znalostem této oblasti. Viděla jeho adaptaci Komenského Labyrint světa a ráj srdce ve Zlíně (pozn.: spoluautorka Hana Mikolášková) a moc se jí líbila. Říkali jsme si, že tato těžká látka chce někoho, kdo má to řemeslo už nějak osahané a hle...
Šimon Peták: ...pětadvacetiletý zelenáč, který vlastně neví, do čeho jde. (smích)
Tereza Marečková: Také bylo důležité, že je to muž, že je heroe in progress (tak zní i podtitul inscenace).
Šimon Peták: A to je zajímavé, protože jsem se svojí dramaturgyně textu, Karoliny Ondrové, asi ve dvou třetinách psaní ptal: Nezdá se ti, že to píše ženská? Teď jsem zvědavý, jaká odpověď mně ode mne samotného ještě přijde tak po půl roce, až se k tomu vrátím. Teď to mám ještě rozostřené, ale vím, že jsem měl pocit, že to píše ta žena ve mně. Pak jsem byl na inscenaci Masopustu Orlando a říkal si: dobrý, oni takovým věcem rozumějí.

Možná to téma sedmi mužů ženskou energii potřebuje…
Tereza Marečková: Proto tam je postava, kterou hraje Anežka Kubátová. Ale až teď, když se inscenace po premiéře probouzí a získává nějaký vnitřní život, když ji vidím z druhé strany a teprve ji začínám chápat, mi připadá, že jsme se stylizací, vizualitou a způsobem vyprávění nečekaně přiblížili k pohádce. Žena-režisérka za podpory dalších žen - scénografky Lucie Labajové a kostýmní výtvarnice Hany Knotkové - vypráví pohádku o mužích. Je otázka, zda jsme to tak původně zamýšleli, ale přijde mi to pozoruhodné.
Šimon Peták: Bylo jasné, že ten epický vyprávěcí mód tam bude. Na tom jsme se shodli poměrně brzy. Měl jsem štěstí, že mi holky sice daly veliký úkol, ale zároveň mě v tom nenechaly vyráchat. Scházeli jsme se poměrně často předtím, než jsem začal psát, i poté, co už se to rozbíhalo. Vždycky, když jsem jim to poslal, přišly okamžitě se zpětnou vazbou. Jedno z prvních směrovadel bylo: neboj se to vyprávět. Bál jsme se, že začnu psát velký příběh a v půlce zjistím, že se ještě neodehrála jediná situace. Otázka zněla, co se bude vyprávět. Jestli to bude pohádka, akční film nebo příběh o jakémsi mýtu, o něčem, co se možná stalo, možná nestalo, a co možná znamená něco úplně jiného. Nebo jestli to bude kramářský příběh o tom, jak se těch sedm chlapů támhle v té vesnici pobilo a vy si možná potřebujete najmout také takové. Ale došlo to na pohádku a to mně docela dělá radost.
Tereza Marečková: Připadá mi, že je to taková smutná pohádka o touze, kterou udělaly ženy o mužích. To je asi nejpřesnější.


Ale je to vlastně o odhodlání, tudíž by to mělo oslovit muže.
Tereza Marečková: To by bylo dobré, ale zatím nevím, jestli jsme vystihli cestu samuraje ve smyslu heroes in progress. Jestli ti hrdinové vlastně nejsou příliš krásní na to, aby s nimi divák mohl projít nějakou krušnou cestu.
Šimon Peták: Jsou hodně roztomilí.
Tereza Marečková: Krásní a roztomilí.

Šimone, ty jsi text prokládal haiku i japonskými příslovími, jak přišla ta inspirace?
Šimon Peták: Sedm samurajů jsem si kladl jako takovou známou neznámou. Při předchozích dramatizacích jsem lezl do cizích textů, rozebíral je, přestavoval a upravoval do nějakého jiného tvaru, ale vždycky za tím stál jeden autor jednoho konkrétního díla, kterého my se chápeme. A přes to jedno zvolené dílo se dá sahat i do dalších jeho knih. Vlastně ten materiál, před kterým člověk stojí a který se otevírá, je krajina mysli – obšírně řečeno – toho člověka. Když jsem psal Candida, přečetl jsem asi 2000 stránek Voltaira. Po čase jsem začínal mít pocit, že už čtu nejen to, co on píše, ale že za těmi slovy a tou dobou vystupuje ten člověk sám. Jako bych měl možnost - a to je na tom to krásné - koukat přes rameno velikánovi. Dívat se mu pod prsty, jak to smolí, a zároveň se dívat na něj, jak se u toho tváří.

V případě Sedmi samurajů ale takový autor neexistuje.
Šimon Peták: Sedm samurajů bylo v tomhle nezvyklých. Jednak nejsem fanda filmu na divadle, ale z tohohle filmu mám pocit, že už je zpracováním něčeho jiného. Ten příběh je silný a archetypální, ale i konkrétní v tom, jak do důsledků dovádí jednotlivé charaktery. Působí jako koncentrát z nějaké širší plochy, pravděpodobně z literárního díla, což ale není. Moje otázka zněla, jaká tohle bude krajina. Když to nebude krajina Voltaire, Komenský, Vonnegut, tak co to bude za krajinu.

A jakou krajinu jsi objevil?
Šimon Peták: Když jsem si znova pouštěl film, zjistil jsem, že se dá pouštět jako hudba. Člověk ho pustí, občas k tomu přijde a pokaždé tam uvidí nebo uslyší něco nádherného, co předtím neviděl a neslyšel, nebo si naopak poslechne oblíbenou sloku a zase jde. Takže co se nabízí jako krajina, o které jindy přemýšlím metaforicky, je krajina japonská. V Kurosawovi mají velikánský prostor roční období, živly, končí se setím rýže. V tom celém jde koneckonců o úrodu.


Proto došlo na haiku a japonskou poezii vůbec?
Šimon Peták: Haiku mě fascinuje. Říkal jsem si, že aktualizací a narážek na to, čím je chlap dneska, se během realizace přihrne do inscenace dost. Přemýšlel jsem, jak tomu nechat přirůst plnovous. Ta látka je mytologie, ale umělá. Přemýšlel, jak se dostat do inspirací starších než je film, jak z toho udělat nějaký monument a ještě to trochu zahrabat do hlíny, aby to nebylo tak zřetelné. Japonská poezie se otevřela jako krásná možnost a jako slabikář postav. Když člověk čte v každém pátém haiku o cikádě, v každém šestém o luně a v každém osmém o strašákovi, začínají před ním vystupovat jednotlivé motivy, které se mohou stát postavami nebo mluvčími. Minimálně je to informace o tom, o čem se skrze japonskou poezii (nejen haiku) vine myšlení japonských básníků. Těch cest totiž není neomezeně a vás zajímají tyhle konkrétní. Tímto způsobem jsem si rozšiřoval pole toho, co všechno by tam mohlo přijít, a přimíchal jsem spoustu japonských přísloví a mouder. Když jsme to poprvé dočetli, Tomáš Dianiška tam seděl, své dva metry deset schoulené do vajíčka a říkal: Ty jo, ty pravdy, jak je tohle staré?

Jak si s tím poradila dramaturgyně?
Tereza Marečková: Byl to veliký souboj vizuality s tématem, a také souboj nějakého zastavení, lyriky a imaginace, které jsou v haiku – básních bez hněvu, a vedle toho dynamiky vyprávění, jeho průběhu, toku. Je velmi náročné ponechat v samotné inscenaci obě tyto vrstvy. Myslím si, že nás ten proud strhával, jednak proud vyprávění, ale i sugesce té vizuality inspirované asijsko-potápěčskou krásou nebo krajinou, jak říká Šimon. Byl to velký zápas.


Odborným pohledem vám pomáhala i japanoložka Denisa Vostrá. V jakém smyslu?
Tereza Marečková: Dotknout se pocitově japonského světa, té úplně odlehlé a skoro inverzní kultury, je nesmírně těžké. Společně s Denisou a herci jsme se setkávali nad těmi základními rysy. Šimon se docela poctivě snažil proniknout do té pro nás úplně paradoxní mentality. Snažili jsme se dotknout i náboženství, animismu, podle nějž duše prostupuje vším, všemi věcmi, rostlinami atd. Mluvili jsme o tom, že mrtví jsou tu s námi, což Šimon docela zúročil v textu. Podle Japonců je svět zemřelých v jedné rovině se světem živých a je opečovávaný pozůstalými. Je normální, že se vnučka ptá své zemřelé babičky, jestli je dobře, že jde na tu nebo onu vysokou školu.
Šimon Peták: Když jsem se snažil trochu proniknout do období, do kterého je situovaných Sedm samurajů, věděl jsem, že je to na jednu stranu příjemný, nezbytný a obohacující zájem, ale na druhou stranu, že se v tom nezorientuji natolik, abych mohl udělat něco skutečně japonského. A to ani není cílem divadelního scénáře, které píše Čech pro Čechy. Navíc ten film není žádná ultrajaponská kinematografie, pro Evropany je mimořádně přístupný. Kurosawa miloval westerny a svým způsobem to jako western udělal. Já jsem věděl, že bych to svoje vyprávění svedl tak nanejvýš navléct do nějakého rádoby japonského kostýmu, který bych musel ušít sám, a že by z něj asi čouhaly divné věci. Řekl jsem si, že v tomhle případě maximálně mohu vylézt nějaké tři schody mimo to, kde se sám pohybuju, ale dál už to nebude. Udělat nějaký odklon, pokusit se skrz to najít něco nového, ale ne napsat japonskou hru.

V čem ten odklon nakonec spočívá?
Šimon Peták: Nikdy jsem nepracoval s takovou spoustou zdrojů, ze kterých se nakonec uhněte tkáň jednoho textu. Sbíhají se v něm dialogy z filmu se situacemi, které jsem psal já, samurajský kodex Bušidó, básně několika desítek japonských básníků zhruba od 9. do 20. století... Některé jsou odcitované, některé jsou různě rozsekané a jsou z nich použity jenom motivy nebo jeden řádek, některé tam nejsou vůbec a přitom jsou někde za tím schované. Kdyby to viděl japonský básník, tak mě nakopne. Haiku najednou slouží k vyprávění události, objevuje se jako sekvence delší promluvy a má tam přesně vymezenou úlohu. Ale to už není haiku. Je použité jiným způsobem. Ještě dodám, že podobně, jako jsem já přemlel všechen tenhle materiál pro text po svém, přemlely Anička s Terezou text pro inscenaci. Což je, myslím, úplně v pořádku.


Šimon Peták k Tereze: Mě se po premiéře chodili všichni ptát, jak jsem si to původně představoval. Jak sis to představovala ty?
Tereza Marečková: Jako syrové, špinavé, bezmocné setkání s realitou. Setkání papírového hrdiny s realitou – a to tam zatím příliš není. Ale nevěřím, že inscenace je při premiéře hotová. Většinou jsem za blázna, který tam chce pořád něco objevovat, nějaké vnitřní lidské skutečnosti, které v tom honu za nějakou přesností nelze v první chvíli zavnímat. Proces, který následuje po premiéře, to je to nejlepší. Ta vzájemná alchymistická proměna, na které se spolupodílejí diváci i herci.
Šimon Peták: Mám to stejně. Těším se na samuraje za půl roku, až si herci karty, které dostali rozdané, shrabou, zamíchají a rozdají zase po svém. Hlubinný koncept, o kterém jsme se bavili od začátku (a ono to potom jakoby odputovalo jinam), byl o tom, že každý má v sobě tři stránky: vesničana, samuraje a banditu. Těmi fázemi procházejí všichni. A mně došlo, že ty tři fáze to ve finále stejně jsou, jenom jiné. Teprve, když to člověk udělá, zjistí, co vlastně udělal.

Platí to i pro tvorbu inscenace?
Šimon Peták: Ano, je to trojí hřiště. Tereza s Annou si u mě řekly o hřiště pro sedm kluků a jednu Anežku Kubátovou, kteří si budou hrát na Sedm samurajů. Pak si s nimi hráli, a když se mě ptali, jestli nejsem raněný nějakými škrty, vůbec jsem nechápal. Dostali hřiště! Já ho mám v šuplíku, a když chci, můžu si po něm chodit. Vy si hrajte po svém. Tím vzniklo hřiště, kterému si říká inscenace. Vizualita a hravost jsou asi to, na co divák jde, když jde na těchhle Sedm samurajů. A pak je tu ještě příležitost pro herce. To připravené hřiště inscenace je východiskem pro jednotlivá představení, na kterém si herci hrají před divákem tady a teď. Čím víckrát si tou hrou projdou, tím víc toho zjistí – třeba, že tady po té prolézačce se dá lézt i hlavou napřed, nebo se dá úplně obejít, a tady se podhrabu. Marná sláva, Eliadova knihovna je tak malá, že herci musí věnovat spoustu pozornosti třeba jen tomu, kam si kdo dal klobouk. To se musí ochodit.


Co jste si vy osobně odnesli ze setkání s japonskou kulturou? Jednu zásadní věc.
Tereza Marečková: Mě nesmírně oslovil jeden z postojů k životu: pokud jsem to správně pochopila, Japonci a Japonky nehodnotí, neklasifikují pocity na kladné a záporné. Zajímá je kvalita a intenzita emoce. Ne, jestli je to šílená bolest a smutek, nebo je to radost. Neřeší, jestli bolest je špatně a radost je správně. Takhle to vůbec není. Záleží na síle a podstatě toho pocitu.

Ve smyslu, jestli ta emoce dokáže člověka nějak transformovat?
Tereza Marečková: Asi ano – že to jediné důležité je, jestli to vede k nějaké proměně. Není tam to apriorní rozčlenění na dobré a špatné. To mi připadá jako nesmírně zralý přístup, který je nám vzdálený.
Šimon Peták: Co mě to dalo? Ve vší obnaženosti, jakkoli divně to zní: já jsem si uvědomil, že bych asi měl být víc chlap. Od té doby se snažím víc poslouchat, co to znamená.
.......................................................
foto: archiv Divadelní společnosti Masopust