Z tiskových konferencí

Autorská hra o mistrovi sólokaprů
vydáno: 19.11.2015
Henri de Blowitz - najde se někdo, koho například ve školních hodinách dějepisu potkala zmínka o tomto význačném Čechovi? Pravděpodobně ne. Přitom to byl jeden z nejslavnějších novinářů 19. století. Právě na něj se zaměří nová inscenace Divadla pod Palmovkou. Je poněkud netradiční, nevznikala na základě pevného scénáře, ostatně jak je pro tvorbu Braňa Holička typické. Tento mladý režisér spolu s herci Terezou Dočkalovou, Lenkou Langovou, Zuzanou Slavíkovou, Tomášem Dianiškou, Martinem Hruškou, Radkem Valentou a Ondřejem Volejníkem připravil divadelní obrazy ze života jednoho z nejvlivnějších českých novinářů všech dob.

na tiskovém setkání v kavárně Divadla pod Palmovkou (foto: Michal Novák)
na tiskovém setkání v kavárně Divadla pod Palmovkou (foto: Michal Novák)


Henri de Blowitz (1825 – 1903, původním jménem Jindřich Opper) - kdo byl tento pozoruhodný muž, který se narodil v Blovicích u Plzně? Výstřední sukničkář, přítel mocných a novinář, jehož článků se báli politici celé Evropy? Muž, který neváhal napsat senzaci i za cenu, že si ji tak trochu vymyslel? Reportérská hvězda? Zábavný společník s vlivnými kontakty sahajícími od prezidenta po nejposlednějšího poslíčka, ješita přeceňující sebe sama, vizionář v oboru technologií, prohnaný a bystrý intrikán, otec investigativní žurnalistiky, který si získal obdiv prostých čtenářů a respekt mnoha korunovaných hlav, kancléře Bismarcka, tureckého sultána i Papeže? Nebo spíše hrdina jedné počítačové videohry a populárního dobrodružného románu, předmět vědeckého bádání a obdivovaná osobnost světové žurnalistiky i popularizátor Orient Expressu? Či dokonce špion a konfident francouzské vlády, jeden ze zachránců dlouhého evropského míru před vypuknutím první světové války? Že se to nedá za jeden lidský život stihnout? Pro Henri de Blowitze, vlivného pařížského dopisovatele londýnských The Times to nebyl problém... Inscenace vznikla na základě vlastních Pamětí tohoto podivuhodného muže, které směly vyjít až po jeho smrti, a dalších dostupných materiálů.

Braňo Holiček (foto: Michal Novák)
Braňo Holiček (foto: Michal Novák)


Jeho osud je tak trochu cimrmanovský, navíc podle dochovaných daguerrotypií tento chlapík byl přesně pravým opakem rázného šviháka, byl spíše podsaditý až prostě tlustý a dále pro jeho zevnějšek byly typické dlouhatánské licousy. Britští novináři ho uctívají dodnes, ačkoli Blowitz ani zdaleka nebyl zdatným angličtinářem. Měl však neuvěřitelný čich na to, jak být ve správnou chvíli na správném místě. V novinářské škole je pro všechny příkladem, jak pracuje mistr sólokaprů...

„Životní osudy i dílo jednoho z největších i nejvlivnějších novinářů světové historie jsou dnes zastřeny tajemstvím do té míry, až se někdy zdá, že nemůže jít o reálnou osobu, ale o historickou fikci nebo dokonce mystifikaci. Je však mimo jakoukoliv pochybnost, že Henri de Blowitz na rozdíl od smyšlených literárních postav skutečně žil a že i ty nejfantastičtější historky z jeho života vycházejí alespoň částečně ze skutečnosti,“ zdůraznil dramaturg Ladislav Stýblo.

Na plakátech ve stylizované podobě Blowitze, jak jste si asi už všimli, je Tereza Dočkalová. Braňo Holiček vysvětluje, že se za tím skrývá jistá záludnost: „Hlavní roli v této inscenaci hrají všichni, na plakát byla vybrána Tereza Dočkalová, protože jí to v těch vousech nejvíce sluší. (smích) Ale Blowitze především hraje Martin Hruška, a k tomu ho doplňují všichni ostatní Blowitzové, čili ostatní herci...“

Radek Valenta, Zuzana Slavíková (foto: Michal Novák)
Radek Valenta, Zuzana Slavíková (foto: Michal Novák)


Zeptat se v Ypsilonce, kde Braňo Holiček dlouhodobě působí, jak se hercům pracuje, když není k dispozici pevný text, by bylo asi poněkud nemístné, tam je to jeden ze základních principů tvorby. Ale v mnohem větším Divadle pod Palmovkou?
„Mě to baví. Je to jiná práce, než jsme zvyklí, i když pro mě to není úplně novinka, mám tento způsob zkoušení docela rád,“ poznamenal Ondřej Volejník.
„Já jsem stará divadelní struktura,“ směje se Zuzana Slavíková, „jsem zastáncem klasicky stavěného divadelního scénáře a vytváření postavy skrze něj. Přesto ani pro mě tento způsob zkoušení není něco nového, je to příjemná práce, ale musíte mít na něco takového buňky, asi je to víc pro mladší kolegy.“
„Zuzaně Slavíkové ta slova o staré struktuře vůbec nevěřte!,“ reaguje Radek Valenta. „Zato já se s metodou, že by se něco vymýšlelo na místě, téměř z ničeho, zatím nepotkal. Prvních 14 dní zkoušení spíše vypadalo - s nadsázkou řečeno - jako ustavičné hádky. Nadšení z něčeho často hned druhý den střídalo popření a hledání jiné, vhodnější cesty. Nejúžasnější na tomto principu práce je to, jak Braňo je otevřený hercům.“
V této souvislosti dodejme, že Braňo Holiček podobným způsobem nedávno v brněnské Redutě vystavěl inscenaci Černá labuť, čili tento styl práce rozhodně nemusí být doménou jenom malých scén. Přesto Braňo stále „velké a hluboké jeviště“ vnímá jako výzvu.

Ondřej Volejník, Braňo Holiček (foto: Michal Novák)
Ondřej Volejník, Braňo Holiček (foto: Michal Novák)


Hra tedy vznikala autorským způsobem. Braňo Holiček k tomu uvedl: „Na začátku je nepopsaný list, na konci nějaký tvar. Tento výsledek v sobě obsahuje větší či menší míru rizika, podle tématu a tak podobně. Rozhodli jsme se téma ´Henri de Blowitz´ více prozkoumat a uvést v jevištní život. Na počátku celého toho našeho snažení byl článek někde na internetu - všimnul si ho Michal Lang. Pobavili jsme se nad tím Blowitzovým příběhem a samozřejmě nás hned zarazilo, že nikdo o něm nic neví. Druhé překvapení bylo, že to je pravda. Byl to člověk, který nastolil řadu standardů v žurnalistice a opravdu se zapsal do historie žurnalistiky. Začali jsme tedy řešit, co asi tak může být důvodem, proč ho neznáme - to je téma už samo o sobě. Jak jsme se Blowitzem zabývali, tím víc jsme zjišťovali, že těžištěm není životopis, ale že se vše posouvá k osobní rovině, tedy ke zkoumání velmi zajímavého komplikovaného člověka, jehož celoživotním mottem byla pravda, a přitom, jak to tak u správného novináře bývá, rád také přibarvoval, někdy si i bezostyšně vymýšlel, kecá už i ve svých pamětech, ...což celou věc relativizuje.“

Michal Lang, Radek Valenta, Zuzana Slavíková (foto: Michal Novák)
Michal Lang, Radek Valenta, Zuzana Slavíková (foto: Michal Novák)


Dramaturg Ladislav Stýblo ke stylu práce na inscenaci poznamenal, že pro něj osobně je to dotek s divadlem malých forem. „Je zajímavé pozorovat, jak a kam se tato divadelní linka vyvinula. Takzvaná nepravidelná dramaturgie je nesmírně zajímavá i z toho důvodu, že každé představení může být jiné. Náročné je to hlavně v tom, že dramaturg v takovém tvaru musí být připraven doslova na všechno. Běžně se nachystám na konkrétní hru, připravím si k ní kontext a komunikace s režisérem probíhá ještě dlouho před tím, než začne první zkouška s herci. Zatímco v tomto případě musím každý den do procesu zkoušení něco přinést, aniž byste věděli, co přinese zkouška...“

-mys-