Z tiskových konferencí
Kultovní rytmikál z roku 1991 ožívá na divadelních prknech. V premiérách 15. a 16. září se Kouř autorů Tomáše Vorla, Lumíra Tučka a Michala Vícha představí v divadelní adaptaci a režii Šimona Cabana v Divadle Na Fidlovačce.
Každý, kdo v devadesátých letech vnímal kulturní vývoj, Kouř zná. Kdo se narodil až po Kouři, zná slavný Arnoštkův hit „Je to fajn fajn fajn, je to fajn.“ Mirek se opět s cigaretou v ruce a trochu znuděně stává tváří malé revoluce, Kotě je opět projekcí všech možných i nemožných mužských fantazií o femme fatale, ředitel je opět ideologickým nabubřelcem, máničky negují, svazáci naopak servilně přikyvují, nikdo nepracuje, ale plán se plní na 110 procent. A na režijní stoličku nezasedne nikdo jiný než původní Arnoštek.
Kouř je zásadním počinem Pražské Pětky, spojil se tu režisér Tomáš Vorel s hlavní postavou recitační skupiny Vpřed Lumírem Tučkem a spolu s vynikajícími herci stvořili jedinečnou poetiku prolínání vážného s nevážným, ironie s obdivem, reality s bizarností, skutečnosti s absurditou. Jako nejlepší způsob, jak oslavit třicátiny této kultovky, tedy dochází k jejímu převedení na jeviště v režii Šimona Cabana a v úzké spolupráci s Lumírem Tučkem, který si v divadelním Kouři zahraje disidenta/kotelníka Křížka.
Šimon Caban ke Kouři uvádí: „Když vznikal – a točil se vlastně opravdu těsně před revolucí v posledních dnech minulého režimu, z jehož prudy jsme si dělali legraci, nikdo z nás nepředpokládal, že se z něj stane asi nejikoničtější počin Pražské pětky. A nejen kvůli Arnoštkovi, roli, která se mnou už asi navždy bude spojená. Kouř má v sobě totiž kromě unikátní atmosféry antimuzikálu – rytmikálu – i zhuštěné svědectví o normalizačním duchu pozdního socialismu. A my jako bychom se určitých prvků normalizace pořád nemohli zbavit. I proto to má cenu. I proto je Kouř stále aktuální.“
Divadelní adaptace pracuje s tím nejlepším, co materiál kolem Kouře vydal. Šimon Caban měl k dispozici svůj vlastní rozsáhlý archiv, archiv Tomáše Vorla a živou paměť Lumíra Tučka a Michala Vícha. Zazní tak v ní řada písní, které se do filmu nevešly, dořekne se řada situací, které jsou ve filmu jen naznačené. Jak na tiskové konferenci uvedl Lumír Tuček: „My jsme tehdy měli asi osm verzí scénáře, kde se objevovaly písničky a scény, které zanikly. Šimon Caban si to všechno vyhledal, takže divadelní adaptace obsahuje věci ze všech těchto verzí, protože si z každé verze vzal něco – to nejlepší. Adaptace šla tedy i více do psychologických hloubek.“
Jeho slova potvrdil a rozvedl i Šimon Caban, autor divadelní adaptace, její režisér i scénograf: „Já bych skutečně chtěl zdůraznit, že by nikdo neměl chodit na divadelní adaptaci s tím, že uvidí film, ten neuvidí. Ten si pusťte doma. Toto je divadelní adaptace. Já jsem, jak bylo řečeno, požádal Tomáše Vorla o jeho archivní materiály a všechny složky o vzniku, genezi toho filmu a všechny varianty. Veškeré materiály k tomu filmovému projektu jsem měl doma a dozvěděl se věci, které ve filmu vůbec nejsou. Jak je obvyklé u všech filmů, vznikla spousta verzí a věcí, které se do výsledného tvaru nedostaly. A i po diskuzi s Tomášem, který sám chtěl Kouř udělat jako velký muzikál a rytmikál, jsme tedy do divadelní adaptace využili i další Lumírovy a Michalovy texty, slova a hudbu, i z jiných věcí – tematicky s filmem spojených – či právě ony věci ve filmu vynechané. Budeme tedy delší než film. Samozřejmě kultovní hlášky jsou zachovány, ale film to není.“
K čemuž ještě Kateřina Jonášová, dramaturgyně divadla, doplnila: „V divadelní adaptaci jsou tedy dopovězeny příběhy všech kultovních postav. Diváci tak pochopí mnohem víc nejen o postavách, ale i o době, o které muzikál vypovídá. Šimon Caban zachoval ukotvení příběhu v konci osmdesátých let, a ačkoli třeba móda se vrací, my v Kouři doufáme, že se nevrací a nevrátí normalizace v hlavách. A doufáme, že v této podobě – divadelní adaptace – bude tento jeden z nejoblíbenějších filmů české kinematografie žít dál.“
V úpravě, režii a scéně Šimona Cabana se divákům v Divadle Na Fidlovačce představí David Kraus v alternaci s Václavem Jílkem jako Mirek, Sara Sandeva a Martina Pawerová jako Kotě, Vojtěch Vodochodský či Martin Písařík jako Arnoštek a v dalších rolích pak Jitka Schneiderová, či Klára Cibulková, Michal Slaný v alternaci s Janem Sklenářem, Přemysl Pálek, nebo Lukáš Rous, Tomáš Měcháček v alternaci s Petrem Jeništou, Lumír Tuček, či Tomáš Matonoha, Zdeněk Maryška a další. Choreografie rytmikálu vytvořila Petra Parvoničová, kostýmy Jitka Fleislebr, o hudební nastudování se postaral David Solař.
zpracovala: Iva Bryndová
.
Každý, kdo v devadesátých letech vnímal kulturní vývoj, Kouř zná. Kdo se narodil až po Kouři, zná slavný Arnoštkův hit „Je to fajn fajn fajn, je to fajn.“ Mirek se opět s cigaretou v ruce a trochu znuděně stává tváří malé revoluce, Kotě je opět projekcí všech možných i nemožných mužských fantazií o femme fatale, ředitel je opět ideologickým nabubřelcem, máničky negují, svazáci naopak servilně přikyvují, nikdo nepracuje, ale plán se plní na 110 procent. A na režijní stoličku nezasedne nikdo jiný než původní Arnoštek.
Kouř je zásadním počinem Pražské Pětky, spojil se tu režisér Tomáš Vorel s hlavní postavou recitační skupiny Vpřed Lumírem Tučkem a spolu s vynikajícími herci stvořili jedinečnou poetiku prolínání vážného s nevážným, ironie s obdivem, reality s bizarností, skutečnosti s absurditou. Jako nejlepší způsob, jak oslavit třicátiny této kultovky, tedy dochází k jejímu převedení na jeviště v režii Šimona Cabana a v úzké spolupráci s Lumírem Tučkem, který si v divadelním Kouři zahraje disidenta/kotelníka Křížka.
Šimon Caban ke Kouři uvádí: „Když vznikal – a točil se vlastně opravdu těsně před revolucí v posledních dnech minulého režimu, z jehož prudy jsme si dělali legraci, nikdo z nás nepředpokládal, že se z něj stane asi nejikoničtější počin Pražské pětky. A nejen kvůli Arnoštkovi, roli, která se mnou už asi navždy bude spojená. Kouř má v sobě totiž kromě unikátní atmosféry antimuzikálu – rytmikálu – i zhuštěné svědectví o normalizačním duchu pozdního socialismu. A my jako bychom se určitých prvků normalizace pořád nemohli zbavit. I proto to má cenu. I proto je Kouř stále aktuální.“
Divadlo na Fidlovačce - Kouř (foto ze zkoušek: archiv DNF)
Divadelní adaptace pracuje s tím nejlepším, co materiál kolem Kouře vydal. Šimon Caban měl k dispozici svůj vlastní rozsáhlý archiv, archiv Tomáše Vorla a živou paměť Lumíra Tučka a Michala Vícha. Zazní tak v ní řada písní, které se do filmu nevešly, dořekne se řada situací, které jsou ve filmu jen naznačené. Jak na tiskové konferenci uvedl Lumír Tuček: „My jsme tehdy měli asi osm verzí scénáře, kde se objevovaly písničky a scény, které zanikly. Šimon Caban si to všechno vyhledal, takže divadelní adaptace obsahuje věci ze všech těchto verzí, protože si z každé verze vzal něco – to nejlepší. Adaptace šla tedy i více do psychologických hloubek.“
Jeho slova potvrdil a rozvedl i Šimon Caban, autor divadelní adaptace, její režisér i scénograf: „Já bych skutečně chtěl zdůraznit, že by nikdo neměl chodit na divadelní adaptaci s tím, že uvidí film, ten neuvidí. Ten si pusťte doma. Toto je divadelní adaptace. Já jsem, jak bylo řečeno, požádal Tomáše Vorla o jeho archivní materiály a všechny složky o vzniku, genezi toho filmu a všechny varianty. Veškeré materiály k tomu filmovému projektu jsem měl doma a dozvěděl se věci, které ve filmu vůbec nejsou. Jak je obvyklé u všech filmů, vznikla spousta verzí a věcí, které se do výsledného tvaru nedostaly. A i po diskuzi s Tomášem, který sám chtěl Kouř udělat jako velký muzikál a rytmikál, jsme tedy do divadelní adaptace využili i další Lumírovy a Michalovy texty, slova a hudbu, i z jiných věcí – tematicky s filmem spojených – či právě ony věci ve filmu vynechané. Budeme tedy delší než film. Samozřejmě kultovní hlášky jsou zachovány, ale film to není.“
K čemuž ještě Kateřina Jonášová, dramaturgyně divadla, doplnila: „V divadelní adaptaci jsou tedy dopovězeny příběhy všech kultovních postav. Diváci tak pochopí mnohem víc nejen o postavách, ale i o době, o které muzikál vypovídá. Šimon Caban zachoval ukotvení příběhu v konci osmdesátých let, a ačkoli třeba móda se vrací, my v Kouři doufáme, že se nevrací a nevrátí normalizace v hlavách. A doufáme, že v této podobě – divadelní adaptace – bude tento jeden z nejoblíbenějších filmů české kinematografie žít dál.“
Divadlo na Fidlovačce - Kouř (foto ze zkoušek: archiv DNF)
V úpravě, režii a scéně Šimona Cabana se divákům v Divadle Na Fidlovačce představí David Kraus v alternaci s Václavem Jílkem jako Mirek, Sara Sandeva a Martina Pawerová jako Kotě, Vojtěch Vodochodský či Martin Písařík jako Arnoštek a v dalších rolích pak Jitka Schneiderová, či Klára Cibulková, Michal Slaný v alternaci s Janem Sklenářem, Přemysl Pálek, nebo Lukáš Rous, Tomáš Měcháček v alternaci s Petrem Jeništou, Lumír Tuček, či Tomáš Matonoha, Zdeněk Maryška a další. Choreografie rytmikálu vytvořila Petra Parvoničová, kostýmy Jitka Fleislebr, o hudební nastudování se postaral David Solař.
zpracovala: Iva Bryndová
.
Další články
Neměli se nikdy potkat...
(Divadlo Na Fidlovačce, 23.2.2024)