Z tiskových konferencí

Na repertoár Městského divadla Brno se dostává proslulá hra českého autora, jehož jméno je pro divadelní kruhy synonymem pro zavilost a nepřístupnost. Zvláště při získávání povolení jeho texty uvést. No a vidíte, Stanislav Moša od pana Milana Kundery dostal již několik milých dopisů, dramaturg Jiří Záviš s autorem vedl několik rozhovorů po telefonu a jakýsi diktát podmínek neřešili. Proslulý spisovatel a dramatik na dálku (z Francie, kde žije) drží brněnským divadelníkům palce a zajímá se o průběh zkoušek inscenace jeho hry Jakub a jeho pán.

„Autor zapovídá – a ví proč – jakékoli ornamentální režírování, počínaje textovými úpravami a konče hereckými úšklebky. Říká, pokud to chcete hrát, hrajte to tak, jak to bylo napsáno. My to s úctou respektujeme. Ale tuto krásnou a moudrou hru vlastně ani jinak hrát nejde. My režiséři vítáme, když herec přijde s lepším vtipem, jenže tady už neexistuje nic lepšího...,“ zamýšlí se režisér inscenace Stanislav Moša. K tomu se přidávají striktní podmínky zastupující agentury, jako žádná hudba, pokud možno žádné přestavby a další.

Těžko říct, nakolik toto entrée je podstatné a zdali není lepší zaměřit se na geniálně napsanou hru, která je oslavou přátelství, lidského srozumění a sounáležitosti, ale i oslavou nevážnosti, velkorysé skepse a velkorysé neřesti, jak ji charakterizuje dramaturg Jiří Záviš, který dále pokračuje: „Vypráví tři příběhy, tři variace na společné téma. Třebaže motivicky je autor víceméně přijal od Diderota, jsou charakterem ironických reflexí vpravdě dílem Kunderovým – jsou to tři kunderovské příběhy „směšných lásek“, paradoxní příběhy lásek klamaných a klamajících, lásek zrazovaných a zrazujících, příběhy, které se tak podivně podobají a které dokládají, že lidská pošetilost ve věcech milostných je věčná. Ty tři historie nejsou vyprávěny jedna za druhou, nýbrž jsou vzájemně propleteny na způsob polyfonické kompozice, a navíc jsou setrvale přerušovány komentáři a rozličnými průpovídkami zúčastněných osob, skeptickými reflexemi Jakuba a jeho pána nad tím, „co je psáno tam nahoře“, nebo jejich rebelskými pochybnostmi, zdali jsou jako divadelní postavy napsáni dobře... Zkrátka, hra jako ohňostroj inteligence, hravosti, fantazie, humoru, který hory přenáší, nepokryteckého žertování o základních člověčích pohnutkách a potřebách; to vše kořeněno zdraví prospěnou ironií i špetkou melancholického skepticismu.“

Viktor Skála, Stanislav Moša

Stanislav Moša k tomu dodal: „Hra Jakub a jeho pán je velkou oslavou lidského myšlení, potom moudrosti, ale také je poctou divadlu, jako fenoménu vzájemného vyprávění si, dialogů mezi lidmi. Kundera předkládá lehkou formou téměř lidového divadla komediální příběh pána a jeho sluhy (nebo sluhy a jeho pána?), kteří si v životě zbyli a kráčí tím životem spolu, každý na jiném pólu lidského vnímání a myšlení. Autor však nikoho filozoficky neškolí a didakticky nepeskuje a skrze rozmluvy těchto dvou osob, k nimž ve druhém obraze přichází i další postava, Hostinské, vniká příběh. Tihle tři jsou nositeli historek, sdělují si skrze ně svá poznání, vyjadřují své postoje, co si o tom světě kolem nich myslí. Ačkoli se různě škorpí, existuje mezi nimi neobyčejně pevné pouto.“

„Upozornil bych na to, že tato hra není dramatizace či jiný druh divadelní adaptace slavného Diderotova románu Jakub fatalista, jak se často mylně uvádí,“ říká Jiří Záviš, „je to Kunderova volná variace na Diderotův román. A je v ní více „českého“, než si na první pohled pomyslíme.“

Hrát se bude na jednoduché scéně, které má evokovat prazáklad divadla. „Není to divadlo chudé náhodou, je to dáno tím, že text je natolik krásný, bohatý a hodnotný, že skutečně není zapotřebí jakékoli druhotné „výpomoci“. Kromě toho je žhavě současný, i když děj je zasazen do 18. století,“ poznamenal Stanislav Moša.

Pro hlavní role sluhy Jakuba a Pána byli vybráni Jan Mazák a Viktor Skála. „Viktor Skála si v posledních letech zahrál asi sedm králů, nemůže v této inscenaci nehrát dalšího aristokrata,“ vysvětluje s tajemným úsměvem Stanislav Moša. „A Jana Mazáka jeho letora a herecká výbava zas předurčuje k tomu hrát klauny, plebejce, kteří nás obšťastňují svým optimismem, on je tím pravým pro ztvárnění Jakuba.“

Jan Mazák, Viktor Skála

„Nemám tendence se považovat za chytřejšího, než je autor, nebo prosazovat si na divadle své ego,“ postavil se Jan Mazák proti „ornamentům a úšklebkům“, o nichž byla řeč na začátku. Viktor Skála jen potvrdil: „Text je natolik kvalitní, že bychom byli proti sobě, kdyby se do něj cokoli doplňovalo.“

„Ale pořád je to pro herce větší úkol než interpretovat vše od písmenka k písmenku,“ myslí si Jiří Záviš a dodává: „Kundera takovým perfekcionistou skutečně není, jen nechce opulentnost a interpolování jeho textu, jak se to kupříkladu stalo v inscenaci jednoho bruselského divadla. Okamžitě uvádění hry v takové podobě autor tam zakázal!“

„Stojíme před světovou autoritou, ale kdybych měl nějaké imperativy, vycházející z pokynů autora či agentury, kdybych se snad bál a musel se s tím vyrovnávat, řeknu vám, mě by to nebavilo a nedělal bych to. Máme před sebou text, u něhož musíte citlivě a křehce podchytit zdroje veškerého jevištního konání, herecké akce. Uvést tuto hru neznamená mentorovat její text, ale neustále hledáte nějakou cestu. Právě to objevování, byť na bázi daného textu, mi přináší velmi radostnou práci,“ prozradil Stanislav Moša.

Kunderova moudrá komedie se stala vskutku legendární díky inscenacím, v nichž titulní dvojici ztělesnili Jiří Bartoška a Karel Heřmánek nebo později Julius Satinský a Milan Lasica. Není bez zajímavosti, že pánové Bartoška a Heřmánek to hrají od svých 28 let a s malými přestávkami žijí se svými postavami již 37 let (inscenace byla uváděna v ústeckém Činoherním studiu, posléze v Divadle Na zábradlí, pak pod hlavičkou Divadla Bez zábradlí se hrála v Divadle Gong a v roce 2005 byla oprášena znovu a hraje se v Divadle Bez zábradlí v pražské Adrii doteď. Další perličkou je, že Jiří Bartoška roli Jakuba původně ani neměl hrát, dostal se k ní náhodou).

Vraťme se ještě k nové brněnské inscenaci. Autor bohužel na premiéru přijet nemůže (a ani se mu do Česka vzhledem ke stavu zdejší společnosti moc nechce), ale třeba bude mít příležitost v Bruselu, kam se inscenace vydá na zahraniční zájezd (a kam to autor má z Paříže mnohem blíž) ...a je dost dobře možné, že se dostaví v utajení – konec konců je to pro něho typické; i své rodné město, Brno, navštívil po roce 1989 inkognito. Věřme, že inscenace obstojí, ať ji zhlédne kdekoli.

-mys-
[foto: Michal Novák]