Z tiskových konferencí

Sešli jsme se na půli cesty mezi Divadlem Minor a Divadlem Disk, v kavárně Krásný ztráty, abychom si dali bizoní chlebíčky (mimochodem vynikající!) a probrali takovou malou fúzi, při níž studenti katedry alternativního a loutkového divadla DAMU dostávají příležitost poprvé pracovat v profesionálním divadle. Vybrali si vlastní téma. Na malé scéně Minoru uvedou inscenaci pro malé i velké diváky nazvanou Sny o bizonech, která je inspirovaná mýty severoamerických indiánů.

„Snažíme se o pravidelnou spolupráci s DAMU, i když je to v jistém smyslu kvůli odlišnému stylu financování problém. Osobně bych byl rád, kdyby se každý rok nějaká studentská inscenace u nás objevila, protože si myslím, že je to oboustranně výhodné. Jak pro školu, tak pro Minor. Nějaké prostředky snad na to vždy najdeme. Studenti mají konkrétní úkol, mají možnost svou inscenaci u nás reprízovat za nějaký ten nízkorozpočtový honorář. Věřím, že je to pro ně ta správná praxe, a my si zas ty mladé progresivní lidi, kteří věřte nevěřte jsou talentovaní, omrkneme a případně je do budoucna využijeme,“ těší se na posily do profesionálního souboru ředitel Minoru Zdenek Pecháček.

V inscenaci bude se svými studenty účinkovat i herečka a pedagožka Vlasta Špicnerová, členka minorského souboru, čímž dochází k tomu nejlepšímu propojení studentů, pedagogů a profesionálů.

Jak vznikl nápad na inscenaci, která by se zabývala indiánskými mýty, popisuje mladá dramaturgyně Kristýna Filcíková: „Od začátku jsme chtěli připravit inscenaci s indiánskou tematikou, ale nápad, od kterého jsme se odrazili, vychází spíš z naší fantazie než konkrétních faktů o historii severoamerických indiánů. Líbila se nám fiktivní situace, kdy indiáni žijící někde v současné uzavřenější komunitě vzpomínají na svou historii a jakoby si hrají na minulost svého národa. Prošli jsme celou řadu pramenů a knih, nicméně vznikl příběh o zrození indiánského národa, až po jeho zánik, příběh, který nectí ani jeden z těch známých mýtů, ale je v něm stále přítomný duch té kultury a obecně všech podobných mytologií. Všechny mají podobné kořeny.“

Jakub Vašíček, který je studentem 4. ročníku oboru režie-dramaturgie KALD DAMU, popisuje koncept Snů o bizonech. „Především budeme pracovat s loutkami - maňásky, které budou velmi zvláštní, zejména tím, jakou mají schopnost proměny. Indiáni věřili, že jejich svět se rozkládá na krunýři obrovské želvy, a z toho vychází i naše pojetí scénografie. Vše hrajeme na velké loutce želvy, která diváky seznámí s celým tím „evolučním“ příběhem.“

Přestože příběh bude podaný velmi jednoduchou a dětem srozumitelnou formou (inscenace je určena divákům od 6 let), nebudou v něm chybět ani přesahy pro znalého dospělého diváka. „To je stěžejní věc, o kterou se v našem divadle vždy snažíme. Aby dospělý divák nespal, nebo neseděl znuděně v divadelním baru,“ neopomněl zdůraznit Zdenek Pecháček.

Také hudba nebude „indiánská“, stejně jako námět bude vycházet spíše z fantazie autora hudby Ondřeje Müllera. „Nechali jsme tomu volný průběh, nepodřizujeme dramaturgii tomu stylu skřeků a popěvků, které jsou obecně známé.“ Takže etno? „Možná spíš emo...“

„Mně se zatím velmi líbí, jak to pojali, včetně hudební stránky. Dobře zkombinovali všelijaké ty prameny s vlastními nápady. Věřím tomu, že to bude fungovat,“ pochvaluje si Marek Bečka, člen souboru Buchty a loutky, tentokrát však v roli pedagoga.

„Spolupráce s Minorem mi připadá jako hodně dobrá věc,“ pokračuje Marek Bečka, „ze strany školy je to výhodné, ne-li skvělé produkční propojení! Jako vedoucí projektu řediteli Pecháčkovi a jeho divadlu upřímně děkuju. Vždyť riskují, netuší, co od nás čekat. Kromě toho všichni víme, že kvalita studentů ročník od ročníku kolísá. Vedle toho mě trochu mrzí, že vedením katedry divadlo pro děti, jako druh divadla, jako velký český fenomén, moc podporované není, pokud ta cesta není dávno už zavřená. Jsou ročníky, které vůbec nemají ambici pracovat s loutkou, natož neumí si představit, aby hráli pro děti. Je to dlouhodobější problém, osobně mám zkrátka jiný názor na koncepci činnosti katedry alternativního a loutkového divadla, než má její vedení. Ale neberte to tak, že jsem ten ukřivděný starý loutkář, kterého momentální situace na katedře uráží. Ani jedno z představení katedry alternativního a loutkového divadla se netváří jako rodinné představení. Pokud na scéně Disku něco takového najdete, za každé objevené vás pozvu na pivo. Pokud v nižších ročnících něco vzniká, je to moje soukromá iniciativa. Takže nebojte, průpravu mladí herci, které uvidíte ve Snech o bizonech, mají a šikovní opravdu jsou. To není úplná náhoda, že jsme se produkčně spojili s Minorem.“

„Poprvé děláme s loutkami, poprvé máme jasný účel zadání, včetně věkového zaměření. Cítíme velkou zodpovědnost a riskujeme, že to dobře nevybalancujeme, aby to nebylo moc pro malé děti nebo některé pasáže moc pro tatínky. Na škole jsme se s tím nesetkali,“ konstatuje poměrně šokující věc Kristýna Filcíková. „Naše klauzurní zadání na katedře loutkového a alternativního divadla znělo – Goldoni, Čechov, Shakespeare,“ dodala.

To, jak moc se (ne)liší práce studentů klasické činohry, kteří se otevírají experimentům, a „loutkářů-alternativců“, kteří neznají loutky, jestli to už náhodou pro neobeznámeného diváka zcela nesplývá, nechť posoudí každý, kdo navštěvuje inscenace Disku.

Zdenek Pecháček k polemice dodal: „V Minoru loutky nezakazujeme, to záleží na každém z tvůrců, s jakým konceptem přijdou. Musí jít o vůli ze strany režisérů či herců... Možná bych ani neviděl problém v tom, že nastupující herecká generace loutky nezbožňuje, ale spíše v tom, pro jakou cílovou skupinu ti mladí chtějí (přesněji nechtějí, nebo se bojí) divadlo dělat. Zpracovat se dá všechno, záleží jen na formě. Vytvářet rodinná představení přitom není nic podřadného! Ještě že i z takových podmínek, které tu byly zmíněny, vzešli třeba Petr Reif nebo Pavol Smolárik; oba máme u nás v divadle. To jsou herci, kteří dokáží vymyslet parádní etudy a bavit jimi nejen dětského diváka.“