Z tiskových konferencí

Jako další titul, který se objeví v nabídce Činoherní scény Městského divadla Brno, si dramaturgie divadla vybrala krásnou, byť poměrně složitou hru současného australského dramatika Andrew Bovella. Nepůjde o českou premiéru, hra Zmatení jazyků již byla uvedena v Divadle ABC, ústeckém Činoherním studiu a v příbramském Divadle A. Dvořáka. Ve všech případech inscenace hry poměrně rychle zapadly a nesetkaly se s diváckou odezvou. Na vině snad mohl být ne zcela dobrý překlad Pavla Krůty, jenž nerespektoval zákony jeviště a herecké práce. Brněnská inscenace bude uvedena ve zcela novém překladu Jiřího Záviše, který také navrhl změnu názvu hry na přece jen symptomatičtější: Výkřiky do tmy. Není bez zajímavosti, že hra sice již byla uvedena v řadě zemí po celém světě, avšak název byl pokaždé jiný. Autor je však velmi shovívavý, chápe tento problém nepřeložitelnosti. Dokonce sám pro filmovou verzi vymyslel jiný název – Lantana, což jak floristi jistě vědí, je jméno silně invazivní rostliny s bodláčky, která ale nádherně kvete.

„V originále hra nese obtížně významově přeložitelný název Speaking in Tongues, který odkazuje k náboženským glossoláliím,“ přibližuje dramaturg a překladatel Jiří Záviš a seznamuje nás s tématy hry: „Jsou to úskalí či problémy partnerských vztahů, krize středního věku, zrada důvěry, láska a nevěra. Andrew Bovell, jeden z nejúspěšnějších australských dramatiků současnosti, důmyslnou kompozicí na způsob propletence či složitého labyrintu milostných poměrů, emocí a lží a tajností postupně skládá jen zdánlivě nesouvisející výseky ze života devíti postav v ucelenou mozaiku s docela neočekávaným vyústěním. Uvidíte strhující příběh, který jde až na dřeň vztahů mezi pohlavími. Hra přitom osciluje mezi psychologickým dramatem a kriminálním příběhem. To prvé komplikuje záměrná nejasnost motivací, to druhé záměrná tajemnost okolí. Divák je udržován v gradovaném napětí, které mu až do konce nedovolí vydechnout.“

„I když jsme původně uvažovali, aby Výkřiky do tmy připravil hostující režisér, doznávám se vám, že jsem si tuto krásnou hru nakonec uzurpoval pro sebe, abych ji mohl režírovat sám,“ usmívá se Stanislav Moša (jako ředitel divadla si dal toto rozhodnutí rád :). „Důvody jsou prosté: Hra mě okouzlila, nadchla a fascinovala už při prvním přečtení. I tím, že má tolik neobvyklou strukturu, která předpokládá vysokou školu herectví. V inscenaci není vedlejší role, nepočítám-li taneční intermezza, která do děje vkládáme. Na začátku pozorujeme syndrom vyhoření dvou manželských párů, sledujeme jej simultánně, postavy jednají v duetech i kvartetech. Herci proto musí daleko více spolupracovat s partnery a držet neobvyklý rytmus replik, které jsou často pronášeny se zcela jinými emocionálními náboji, i když jde o velmi podobné scény. Vytváří to naprosto neobvyklé divadelní situace, se kterými jsem se já dosud nesetkal, herci, jak mi říkali, také ne. Je to pro nás velké dobrodružství. Nazkoušet něco takového znamená velkou koncentraci při práci.“

režisér Stanislav Moša

Postupem času se z dramatu stává téměř detektivka, hra rozvine několik příběhových rovin, které se nakonec spojí. Není jednoduché všechny ty peripetie odvyprávět... Stanislav Moša to jen potvrzuje: „Ono to vypadá na první pohled zamotaně, já vám musím říct, že to zamotané je. Předivo se rozmotává postupně, zejména v té druhé polovině. Postavy spolu jednají v různých časoprostorových bublinách, jejich osudy jsou konfrontovány přes určité jak časové, tak i prostorové hranice. Autor vytváří cílené napětí a vše si musíte složit přes dodané informace a také emoce postav. Jedině tak se dá proniknout do jejich osudů. Dopředu však říkám, že je zbytečné ve všech dialozích hledat jakoukoli kauzalitu, autor také nijak nemoralizuje. Pouze úžasně do všeho zapojuje takovou tu chemii partnerských vztahů. Uvidíte hru o věcech, které nás podle mého názoru neustále pronásledují, vzrušují, které nás ničí... Dozvíte se hodně o mezilidských vztazích. Třeba to, kolikrát není důležité, co postavy říkají. Většinou totiž odpovídají na to, co slyší, chtějí slyšet, a vedou si dál to svoje. Je to podobné jako u Čechova. V tom vždycky byla záludnost takových textů, které se jeví jednoduše dialogicky...“

V této souvislosti dodejme, že scénograf Jaroslav Milfajt připravil jevištní konstrukci, která má evokovat časoprostorové bubliny. Jinak snad ani nečekejte složitá aranžmá, vše má být postaveno na textu a emocích.

Náročnost úkolu potvrzuje i Viktor Skála, představitel jedné z rolí: „Dialogy postav jsou jakoby rozstříhané. Musíte umět nejen svůj text, ale musíte znát texty ostatních, jako když hrajete na hudební nástroj v tercetu, kvartetu... Je to složitější než jiná herecká práce, ale když se to podaří, je to pěkné...“

Méně hezké je, co v posledních dnech předvádí politická reprezentace města Brna. Podle všeho se brněnská divadla budou muset řídit novým ustanovením rady města. (Jde o politicky direktivní plošné zkrácení příspěvku všem brněnským příspěvkovým organizacím o pětinu, a to bez jakékoli analýzy či auditů, bez zohlednění nastavených uměleckých programů, včetně dalších restriktivních pravidel, např. v přidělování novinářských či barterových vstupenek – pozn. autora článku.)
„Co k tomu dodat...,“ povzdechl si Stanislav Moša a ke kocourkovské situaci uvedl: „My máme snižovat náklady při zachování úrovně naší hlavní činnosti tak, jak jsou diváci zvyklí. Hm. My se domníváme, že na jevišti před divákem se ani pídí nesmí projevit, že bychom měli nějaké limity, omezující problémy, cokoliv jiného nepříjemného. Divák si nezaslouží, aby se na něm jakýmkoli způsobem šetřilo. Neustále budeme v našem divadle držet zásadu, že jsme laboratoří doufáme dobrého a po všech stránkách a všem maximálně dostupného divadla. Byť samozřejmě není naším cílem nabízet pruty ze zlata, to ani neumíme. Ještě nic není uzavřeno, v tuto chvíli ani nehodlám předpokládat, že bychom snižovali náklady na úkor diváků, šidili koncepci a jakkoli slevovali z našich uměleckých záměrů. Pokud ano, u toho já bych ani nechtěl být...“

-mys-