Zaostřeno na ...
Divadlo Kámen: Přesně 42 zubů

Petr Odo Macháček: Inspirace Pelevinem
[4.1.2019]
Hra Přesně 42 zubů je volnějším pokračováním hry Přibližně dvaatřicet zubů, kterou Divadlo Kámen uvedlo v roce 2016. Román Svatá kniha vlkodlaka známého kontroverzního autora Viktora Pelevina se nyní podruhé stal podnětem k vytvoření inscenace o nadpřirozených bytostech v přirozených podmínkách, o nepovedené proměně v lišku a ve vlka, o šílené jízdě v šíleně moderním auťáku ve stále se zrychlujícím světě, kde je možné vše. Lišky a vlci zde navazují opravdové milostné vztahy, vyprávějí si nesmyslné pohádky o Popelce, zkoumají abstraktní obraz promítaný na zeď. Ze tří lišek se postupně stávají zaměstnankyně automobilového závodu, které na různých místech komorního prostoru divadla vypráví vlkům a divákům o jednotlivých fázích výroby automobilu. Motor automobilu je přece zázrak; a v závěrečné části hry se lišky a vlci společně snaží motor (a nikoli jediný) rozpohybovat, nastartovat. V mytologickém prostoru se ale nerozpohybovává jinak než abstraktně, mysticky, podle individuálních možností, schopností, inklinací. Zda se něco takového může v divadelních podmínkách povést, záleží na různých okolnostech, hercích, divácích, časoprostoru a hlavně na naší představivosti. Vše je nejisté, a o to více vzrušující.

Inscenace Divadla Kámen je novým futuristickým kabaretem, pohádkou, rituálem, groteskou, poezií. Hra je o lidských bytostech převtělených do lišek a vlků, o liškách a vlcích převtělených do lidí. Hra je o lidských a zvířecích pudech, o lidských a zvířecích slabostech, o vymoženostech doby a o jejích slabinách, o kvalitě a kvantitě strojů, které možná ani nepotřebujeme. A také o tom, že šťastné konce pohádek jsou vždycky relativní.

A proč název Přesně 42 zubů? Protože tentokrát je jasné, že i když se proměna pravděpodobně nepovede, vlci a lišky mají v této hře hlavní slovo. A lišky a vlci mají přesně 42 zubů…

ROZHOVOR S REŽISÉREM PETREM ODEM MACHÁČKEM

Jak vznikla inspirace Pelevinem? / Proč právě Pelevin?
Před několika lety se mi náhodou dostala do ruky Pelevinova Svatá kniha vlkodlaka. Zrovna jsem měl náladu na něco lehčího, tak jsem ji zkusil, a byl z toho skvělý zážitek, vychutnával jsem si snad každou stránku. Jednou, shodou okolností právě v úseku, který se později promítl do Přesně 42 zubů, jsem se sedě v metru neubránil (poměrně tichému) radostnému řevu. Ta kniha má zvláštní mozaikovitou strukturu. Jednotlivé střípky mozaiky jsou místy jako románek pro dívky a místy jako pseudointelektuálská patlanice, postupně se ovšem všechno složí do fantasticky bohatého a hlubokého celku vzrušujícího jak esteticky, tak skvělými sondami do současných bolestí a radostí života v Rusku i na Západě.

V inscenaci má své místo obraz výtvarníka Jindřicha Lercha...
Vize pro Přesně 42 zubů vznikla v galerii v Chebu, když jsem se nemohl odtrhnout od obrazu Opuštěné doupě od Toyen. Když jsem potom rozpracovával něco jako scénář, začal mi ten obraz připadat moc figurativně, začal mi trochu omezovat rozlet. Naštěstí v tu dobu vystavoval u nás v Divadle Kámen Jindřich Lerch, a od některých obrazů jsem se také nemohl odtrhnout. Jeden z nich, tenkrát nazvaný „Krajina duše“, mě vtáhl do jakéhosi plodného bezedného víru, a napsal jsem podle něj takový ten lehce psychedelický trojmonolog, který se kulometným způsobem čte ze začátku a ke konci hry.

Proč byl do hlavní role obsazen právě Vladimir Benderski, který není rodilý Čech? Souvisí to s původem literární předlohy? Je to autorský záměr/jaký?
S Vladimirem děláme už několikátou inscenaci, a je prostě vynikající performer, hledající člověk a herec, tak jsem byl rád, že se chtěl na Přesně 42 zubů vrhnout. To, že není rodilý Čech, pro mě nehraje žádnou roli, z mého pohledu to ani nijak nemá odkazovat na ruské tundry ani na východní rozplynutí ve všehomíru.

Jak probíhalo zkoušení jednotlivých monologů, které ve hře splývají v jeden sám sebe přerušující hlas?
S podobným typem kulometné palby poezie máme zkušenosti například z inscenací Dopis poslaný poštou nebo OK plus F. Řekl jsem tedy Zdeňce, Lucii a Noemi, jak si to představuju, a po malém doladění jsme to měli hotové. Trochu přeháním, technicky je to pro naše herečky snadné, ale samozřejmě se potom musí stokrát zkoušet prohlubování tohoto způsobu interpretace směrem do konkrétních i abstraktních vizí, vytvoření repertoáru těch vizí apod., ale i toho se herečky chopily dobře, tušily, jak zhruba mají hledat. Naopak dost práce dalo napojení této dámské/liščí palby na pomalejší a rozostřenější pánské/psí scény a na rozhovory u mikrofonu – nalezení nějaké správné hudebnosti a správného rozložení napětí v těch poměrně minimalistických scénách.

V čem je inscenace odlišná od předchozích v režii Divadla Kámen?
V několika aspektech. Například se v poslední době snažíme více otevírat cesty k divákům, kteří nemají velké zkušenosti s moderním uměním, přitom ale neztratit hodnotu pro fajnšmekry z naší tradiční náročné divácké komunity; u minulé inscenace OK plus F se nám to celkem daří, tak doufám, že se bude dařit i teď.
Také zkoušíme jeden nový prvek, říkáme tomu „prohlídka závodu“: v určité fázi představení vyzveme diváky, aby s námi odešli na prohlídku, a spolu s nimi se snažíme pochopit některé radosti zaměstnanců pracujících na výrobních linkách v automobilce. To vše samozřejmě bez ironie, agitace nebo sdělování pravd. A samozřejmě bez jakékoli agrese či fyzické náročnosti pro diváky – jsem zastáncem estetického odstupu od uměleckého díla. Jsme velmi zvědaví na reakce diváků a na to, jak aktivně se budou zapojovat do našeho zkoumání.

s využitím tiskové zprávy Divadla Kámen