Zpráva

Po bezmála třech desetiletích od společného angažmá v Divadle K se opět sejdou na stejném jevišti herci Jana Paulová a Václav Vydra. Svede je dohromady komedie Norma Fostera Nikdy není pozdě, 17. března ji uvede v české premiéře pražské Divadlo Kalich v režii Pavla Kheka.

„Janu s Václavem jsem oslovil s nápadem na společnou inscenaci už před několika lety. Moc jsem stál o to, aby se tito dva vynikající herci, skvělí komici a v neposlední řadě výborní kolegové jevištně setkali po takové pauze právě v našem divadle. Oba bez velkého rozmýšlení souhlasili, ovšem logicky následovalo dlouhé období hledání natolik kvalitního divadelního textu, aby byl dostatečným důvodem k jejich nové spolupráci. Jsem rád, že naše volba nakonec padla na hru Norma Fostera. Je důmyslně napsaná tak, aby se v ní dva herci mohli plynule pohybovat mezi šesti rolemi, oceňuji její humor, někdy jemný, jindy pořádně jiskřivý, i vážnější pasáže, v nichž se, myslím, pozná snad každý z nás,“ prozrazuje majitel Divadla Kalich, producent Michal Kocourek.

z inscenace Nikdy není pozdě (foto: Richard Kocourek)

Komedie vypráví příběh dvou lidí, jejichž cesty se v průběhu jejich dospělého života sice několikrát protnou, ale pokaždé se zase vydají jiným směrem. Až se dostanou oba do věku, kdy by další setkání snad ani nebylo vhodné…

„Zestárnout je pro člověka veliký úkol. S mnohými z nás se život nemazlí a neztratit humor, glanc, pozitivitu, nepřestat snít a milovat není jednoduché. Všichni, co se o to aspoň snaží, tedy i naše dvě ústřední postavy, mají můj hluboký obdiv. Já si totiž opravdu myslím, že nikdy není pozdě,“ komentuje téma novinky její režisér Pavel Khek.
„Jde o takový nejednoznačný milostný příběh, vtipný, ale vlastně křehký, s překvapivými momenty, který je velkou příležitostí pro dva herce zahrát si několik postav v různých věkových obdobích,“ doplňuje Jana Paulová.
„Líbí se mi, že je to hra o životě a ze života. Lákalo mě, že se odehrává během velkého časového úseku a samozřejmě mě bavila její nezvyklá forma. Je bezvadné si na jevišti prožít hned několik osudů, které se postupně proplétají,“ přidává Václav Vydra.

Zkušený autor Norm Foster, který je často přezdívaný „kanadský Neil Simon“, se v posledních letech zabydluje i na českých jevištích. Divadlo Kalich uvádí od roku 2019 s úspěchem jeho komedii Láska v přímém přenosu, jejíž premiérou slavnostně otevíralo svou letní scénu pod žižkovskou věží.

Rozhovor s Janou Paulovou a Václavem Vydrou:

Jano, co se vám vybaví, když se řekne Václav Vydra?
Laskavý chlap a taky věčný kluk, kterého vždycky ráda potkám, a to nejen při práci. Člověk, s nímž se směju, a baví mě, jak své nápady na rozdíl od jiných není líný realizovat. A taky kámoš, co ten život opravdu nefláká a kterého mám moc ráda. Potkali jsme se v patnácti na konzervatoři a hráli spolu příběh z Francouzské revoluce, hráli v Dürrenmattovi v Divadle K, jeli společnou jachtařskou regatu v Chorvatsku, strávili tři léta po týdnu v jedné posteli při natáčení Kameňáků a teď spolu zažíváme adrenalin na jevišti, abychom došli k tomu, že Nikdy není pozdě.

Václave, co se vybaví vám při vyslovení jména Jana Paulová?
Bezvadná kamarádka a kolegyně, která mě provází vlastně celý můj profesní život. Poprvé jsme se viděli před padesáti lety na konzervatoři, velice krátce, během prvního roku mého studia, kdy jsme si spolu zahráli scénku o Charlottě Cordayové, vražedkyni Jeana Paula Marata. Později jsme se setkávali při různých natáčeních, moc rád vzpomínám třeba na televizní inscenaci Modrý den podle povídky Arnošta Lustiga. A to nemluvím o našich společných Kameňácích. Nikdy taky nezapomenu na naše společná léta strávená v angažmá v Divadle Ká a na krásnou Dürrenmattovu hru Manželství pana Mississippiho. Bezmála třicet let od této inscenace se nyní potkáváme v Divadle Kalich a já jsem za to šťastný, protože s Janou spolu hrajeme a vůbec jsme moc rádi.

Vaše volba padla na komedii Norma Fostera Nikdy není pozdě. Čím vás oslovila?
Jana: Jde o takový nejednoznačný milostný příběh, vtipný, ale vlastně křehký, s překvapivými momenty, který je velkou příležitostí pro dva herce zahrát si několik postav v různých věkových obdobích.
Václav: Mně se na ní líbí, že je o životě a ze života. Lákalo mě, že se odehrává během velkého časového úseku a samozřejmě mě bavila její nezvyklá forma. Je v ní šest postav, ale všechny si je můžou zahrát dva herci. Je bezvadné si na jevišti prožít hned několik osudů, které se postupně proplétají.

Má takové střídání se v několika rolích pro herce i nějaké nevýhody?
Jana: Chvíle za jevištěm jsou často dobrodružnější než ty na jevišti, protože se musím obléct v minimálním čase do jiné postavy, a hlavně do té správné. Stejně bleskově se musím přepnout na myšlení, pohyb a způsob jednání jiného člověka, v této hře i o mnoho let mladšího, a nic z toho nepoplést.
Václav: Moje převleky naštěstí nejsou tak náročné jako ty Janiny, takže mě žádné nevýhody nenapadají, spíše samé výhody! Pro nás pro herce i pro diváky.

Myslíte, že témata, jichž se vaše inscenace dotýká, mohou být společností vnímána jako tabu?
Jana: Já vlastně nevím, jak to je, ale před pár lety mě v lázních paní masérka laskavě varovala, abych se s tím „pánem" nevodila veřejně za ruku, že si lidé povídají. A že tyhle věci jsou tam sice normální, ovšem dělají se tajně, a hlavně jsem přece jen známá a v pokročilém věku. Tak jsem jí řekla, že děkuju za varování, ale že ten „pán", co se spolu pusinkujeme na veřejnosti, je už čtyřicet let můj manžel.
Václav: Nemyslím si, že by téma naší inscenace mělo být pro někoho tabu. Možná jen v určitém segmentu společnosti, mezi některými mladými například, netuším… Podobný příběh, jako je ten našich hrdinů, prožila moje máma po tátově smrti a já jí to moc přál. Vnímal jsem ho jen pozitivně.

Václav Vydra a Jana Paulová (foto: Richard Kocourek)

Rozhovor s režisérem Pavlem Khekem:

Žánr romantické komedie není mezi vašimi inscenacemi příliš zastoupen. Čím vás zlákal právě Fosterův text?
Máte pravdu, že v posledních letech mě potkávaly spíš temnější hry, a sám jsem si říkal, že je načase vytvořit taky něco, co má v sobě obyčejnost a naději. Asi jsem tu potřebu cítil i v souvislosti s obdobím covidu, a tak nabídka přišla v pravou chvíli. Občas se mi to děje: Vyšlu přání, že bych už nechtěl dělat Macbethy, Larse von Triery a podobně, a o pár dní později volá Divadlo Kalich.

Jak byste přiblížil spolupráci s Janou Paulovou a Václavem Vydrou?
Léčba smíchem? Smíchu bylo – no občas až moc. Režisér někdy potřebuje, aby herci opravdu poslouchali, a někdy jim musí i něco vytknout, jenže oni jsou tak zábavní, že se jim hrozně těžko za něco nadává. (smích) Chcete říct připomínku, a Vydra vás sestřelí vtipem. Energie Jany a Vaška se vhodně doplňují a šíří kolem sebe pozitivní vibrace. Oni divadlo nedělají, protože musí, ale protože chtějí, a to je první předpoklad, že by to mohlo klapnout.

Jaká úskalí pro vás jako režiséra skrývá komedie, v níž se dva herci objevují ve vícero rolích?
Pro mě ani tak ne, ale pro Janu s Vaškem je tu obrovské riziko záměny. Režisér má tu výhodu, že inscenace nejdřív vzniká v jeho hlavě, pěkně v klidu nad textem a ve fantazii k té záměně dojít nemůže. Ale herci mají na změnu charakteru postavy vždy jen pár vteřin a stres převleku k tomu.

Přijde vám ústřední téma této hry v současné společnosti jako tabu?
Tabu bych snad ani nepoužil, ale čím dál víc si uvědomuji, jak veliký je to pro člověka úkol – zestárnout. Divadlo není umění, zestárnout do elegance a moudrosti, to je umění! Opravdu. S mnohými z nás se život nemazlí a neztratit humor, glanc, pozitivitu, nepřestat snít a milovat není jednoduché. A všichni, co se o to aspoň snaží, tedy i naše dvě ústřední postavy, mají můj hluboký obdiv. Já si totiž opravdu myslím, že NIKDY NENÍ POZDĚ.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka