Zpráva

V neděli 27.11.2016 se v Divadle Kolowrat od 20 hodin uskuteční česká premiéra hry Eigengrau od britské autorky Penelope Skinner. Světové premiéry se tato hra dočkala již v roce 2010 v londýnském Bush Theatre v režii Polly Findlay a setkala se s velmi pozitivním ohlasem. Na česká prkna ji přináší produkce In Spin, z.s. Režie se ujal Alexandr Minajev, který do hlavních rolí obsadil mladé a nadějné herce Šárku Vaculíkovou, Michala Kerna, Aleše Bílíka a Valérii Vasiľovou.

Název Eigengrau je označení barvy, kterou vidíme v absolutní tmě. Světlo uvnitř toho, co se nám jeví jako temnota. Motorem hry je téma „osamocení“ a „hledání se“, vystihující generaci mladých lidí kolem třicítky. Skinnerové hra balancuje na úzkém rozhraní mezi tragickým a směšným. Tragikomika hrdinů vyplývá z bolestného rozporu mezi přijatými módními lifestyle koncepcemi a vrozenou emocionální výbavou. Ta postavy žene do konfliktních pocitů a situací ohledně lásky, které se nakonec stejně ukazují být po všech stránkách životadárnější, než racionální kalkul. A jak se k tomuto tématu, které již několik týdnů studují, vyjádřili samotní herci?

„Eigengrau je pro mě především hra o míjení se, ale také hledání lásky mezi lidmi, sebe sama a svého místa na světě. O víře v něco lepšího a o strachu z vlastního selhání a neschopnosti si mýlku připustit. To jsou ale otázky, které mohou vyvstat kdykoliv v životě, nejen u generace třicátníků,“ popisuje herec Aleš Bílík. Jeho kolega Michal Kern ho doplňuje: „Nemyslím si, že třicítka je vnímána jako něco zásadního a přelomového. Většinou lidé začínají poprvé bilancovat své dosavadní životy a s tím může přicházet jakési vystřízlivění, větší uvědomění si sama sebe a s tím je spojená zodpovědnost, dochází tedy k dovršení dospělosti. A to je samozřejmě velmi individuální.“

Valerie Vasiľová dodává: „Je to hra o tápání, konfliktu mezi hlavou a srdcem, ideály a realitou, která je autorkou podaná s humorem. Pilířem inscenace je pokus čtyř mladých lidí najít svou identitu a lásku v podmínkách každodenního přežití ve velkoměstě.“

Slova kolegů potvrzuje i Šárka Vaculíková: „Nevím, zda se to dá globalizovat, ale je fakt, že třicítka je takové první číslo, kdy si člověk říká, že ten čas letí, teď už jsem asi opravdu dospělej. Začneme na sebe mít větší nároky, kde by už měl být, že je na čase pořídit si dítě, také vize svatby… a ono třeba ani jedno z toho není a potom nastupuje nejistota a úzkosti s tím spjaté.“

Scénografie tohoto komplexního pocitu z velkoměsta je komunikovaná i formou video mappingu, který do děje vnáší vnitřní projekce, mentální objekty a vytváří 3D modely prostoru, který rozbíjí vnímání perspektivy u diváka.