Zpráva

Poslední premiérou COMPANY.CZ v Divadle Komedie je hra Małgorzaty Sikorské-Miszczuk Smrt Člověka-Veverky. Premiéra proběhne 22. února 2016, první repríza pak 5. března 2016. Již v dubnu však soubor bude muset činnost v Divadle Komedie ukončit, neboť grantová komise Magistrátu hl. m. Prahy nepodpořila další působení spolku DIVADLO COMPANY.CZ v Divadle Komedie.

Soubor zde začal pracovat před třemi lety, etapu objevování a uvádění nových, či dosud nehraných slovanských her, zahájil českou premiérou „nejlepšího dramatu desetiletí“ - Naší třídou významného polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka. Uzavřít ji nyní chce českou premiérou jiné polské hry - neméně významné polské dramatičky, Małgorzaty Sikorske-Miszczuk. Hra nese název Smrt Člověka-Veverky a mapuje jednu zásadní kapitolu z dějin terorismu.

Tématem hry je teroristická skupina R.A.F., jež počátkem 70. let 20. století doslova ochromila fungování Německé spolkové republiky sérií krvavých útoků. Z původně levicového protestu, jenž pranýřoval nepotrestané nacisty a obecně kapitalismus, se během pár let stala nebezpečná teroristická jednotka, navíc podporována levicově smýšlející veřejností. Trvalo několik let, v nichž přišly o život desítky lidí, než byly špičky organizace zatčeny a uvězněny. Ovšem dodnes je hádankou, zda opravdu v roce 1976 všichni spáchali ve vězení sebevraždu, či šlo-li o promyšlenou akci státu. Faktem je, že jejich smrt z nich udělala pro mnoho lidí mučedníky, kteří bojovali proti zkorumpované politice, byť pomocí nevybíravého násilí.

Hlavními postavami hry jsou Ulrike Meinhofová, levicová intelektuálka, idealistka a ideoložka, jež opustila svoje děti a stala se z ní teroristka, Andreas Baader, vůdčí a nekompromisní síla R.A.F. a radikální teroristka Gudrun Enslinnová. Příběh o vzestupu, krvavé slávě a hořkém konci, „příběh, který se opravdu stal“, vymýšlí, vypráví a naviguje jím sama postava Autorky. Hra netradičně zobrazuje osudy nejen známých teroristů, ale i jejich obětí, snaží se přiblížit „ideály“ této teroristické organizace.

Małgorzata Sikorska-Miszczuk (1964) je polská dramatička a scénáristka. Vystudovala žurnalistiku, politologii a Gender Studies na Varšavské univerzitě a scénáristiku na Vysoké filmové, televizní a divadelní škole v Lodži. Debutovala roku 2004 hrou Psychoterapie pro psy a ženy, v roce 2006 následovala hra Smrt Člověka-Veverky a černá groteska ze života politika Szajba, roku 2008 Kateřina Medicejská a Kufr Pantoflíčka. V roce 2009 napsala hry Polský člověk v čokoládě, Zmizelé Československo, Železná opona, Konec světa a Madonna.
V témže roce měla v Schauspielhaus Wien premiéru její hra Bruno Schulz: Mesiáš. Hra Popieluszko. Černá mše obdržela v roce 2012 prestižní Gdyňskou dramatickou cenu. Její poslední práce zahrnují hru Starosta, kde zpracovala známý protižidovský pogrom v Jedwabnem, a Album Karla Höckera, dokumentární drama inspirované albem fotografií pořízených důstojníkem SS. Vedle divadelních her píše i hry rozhlasové a filmové scénáře. Hru Smrt Člověka-Veverky uvedla již řada divadel v Polsku i v zahraničí.

Tři otázky autorce:
1. Co vás motivovala k napsání hry Smrt Člověka-Veverky? Proč jste si vybrala právě story RAF a Ulrike Meinhof?
Konec 60. let na západě byl časem experimentů a vzpoury. Hippies, komuny, drogy, Hell´s Angels, sérioví vrazi, Woodstock, léto lásky, rozšiřování vědomí pomocí psychedelik – zkrátka výjimečná doba.
Myslím si, že Ulrike Meinhof byla dítětem té doby. Byla rebel. Její nesouhlas se společenským systémem, ve kterém žila, ji přivedl do říše teroru. V té říši bylo možné a nutné krást, zabíjet, unášet lidi kvůli výkupnému, klást bomby, psát manifesty. Současně byla ale intelektuálkou, jemnou empatickou ženou, matkou. Čili tu máme spoustu protikladů, paradoxů, jak už to v životě bývá. A kdo nemá rád paradoxy? Rozhodně mě také fascinovalo kouzlo páchání zla ve jménu dobra.

2. Do jaké hloubky jste studovala reálie této story?
Četla jsem hodně. Celá hra, scéna za scénou, se v podstatě opírá o fakta. Fakta se prostě přerodila v metaforické, místy surrealistické scény.

3. Hlavní postava, Ulrike M., je podle nás intelektuálka, která ve své době, svém čase hledá (hodně extrémním způsobem) jak nepromarnit život. Jaké možnosti, jaké volby má před sebou podle vás intelektuálka v dnešním světě?
Dobře poradit je těžké. Já osobně se nerada v čemkoliv angažuju. Raději stojím stranou a jen se dívám. Je takový postoj správný? Ušlechtilý? Pokud ne, co nadělám. Prostě tak trávím život. Dívám se, prohlížím si a pak na to téma něco napíšu. A občas nic nenapíšu a myšlenky si nechám pro sebe. Ale na druhou stranu bych moc chtěla, aby existovala Rada Moudrých mužů a žen, kteří by se vyjadřovali k závažným tématům jako je například uprchlická otázka v Evropě.
Domnívám se, že intelektuál/ka je někdo, kdo je moudrý. Což je ne naivní předpoklad, historie je plná omylů ze strany intelektuálů. Vždycky, když vidím politické debaty v televizi, divím se, že tam každý má tolik co říct a zná odpovědi na otázky, co máme dělat. Já na většinu otázek odpovědi neznám. Nevím, co si počít se světem. Myslím si jen, že jde špatným směrem. Obdivuji lidi jako je třeba Jane Goodall, která mírovou cestou bojuje za dobrou věc. Ale takových lidí je málo. Lidé jí tleskají, ale jestlipak si nemyslí, že je vlastně naivní? Já si to občas myslím. Tři sta dní v roce je na cestě: přednáší, mluví, iniciuje mezinárodní programy jako je Roots&Shoots. Dělá to své. No, možná to tak má být. Každý dělá to své, ona přednáší, já píšu. A někdy nepíšu.

Premiéra: 22. února 2016 v Divadle Komedie
Reprízy: 5. a 19. března, 7. dubna 2016
Derniéra: 13. dubna 2016

zdroj zprávy: Barbora Osvaldová