Zpráva

U příležitosti hostování nezávislého čínského souboru Living Dance Studio v Praze připravilo Divadlo Archa setkání s tvorbou této skupiny. Koncert, večer s dokumentárními filmy a autentickým jídlem, taneční workshop a inscenace Obyčejní lidé představí Čínu v autentickém světle. 18., 21. – 22. listopadu, 20.00 Divadlo Archa.

Obyčejní lidé (foto: Jakub Hrab)

Společný projekt Divadla Archa a Living Dance Studia Obyčejní lidé kombinuje principy dokumentárního divadla a tance. Inscenace porovnává reálné příběhy lidí žijících v Čechách a v Číně a sleduje důležité mezníky v historii obou zemí. Jsou to příběhy plné tragických událostí, velkých nadějí i falešných očekávání. Na scéně je celkem devět účinkujících. Čtyři Češi, čtyři Číňané a jeden Švýcar. Nedílnou součástí představení je živý interaktivní video mapping, světelný design a hudba. Jejich tvůrci ovládají všechny divadelní technologie neskrývaně přímo před očima diváků. Z jeviště zazní čeština a čínština.

Česko-čínský tvůrčí tým vycházel z časové osy, která sleduje důležité mezníky v historii obou zemí. „Globální historii protínají příběhy jednotlivců, někdy velmi bolestivé jindy úžasné nebo humorné. Rok 1989 byl důležitý pro obě země. Je obecně známé, že pro každou z nich v jiném smyslu. Osobní příběhy, které se ke každému roku váží, vytvářejí zcela nový rozměr, hloubku, odhalují tajemství, která by jinak zůstala skrytá,“ říká režisérka Svobodová. Inscenace porovnává reálné životní příběhy lidí v obou zemích. Jsou to příběhy plné tragických událostí, stejně jako velkých nadějí a falešných očekávání. Na scéně se pohybuje celkem deset lidí, kteří kromě svých uměleckých vstupů operují technikou a technologiemi. Vedle sebe se tak objeví třiasedmdesátiletý český dělník Vladimír, který celý svůj život pracoval jako soustružník a nástrojař i dívka z vesnice v čínských horách bez tanečního vzdělání.

Obyčejní lidé (foto: Jakub Hrab)

Celý tým pod vedením Jany Svobodové a Wen Hui připravoval inscenaci v postupných krocích více než rok a půl. Výsledný tvar je výsledkem velmi silného tvůrčího porozumění obou režisérek.
„Ani jedna z nás nedělá umění pro umění, divadlo pro divadlo. Obě máme silný důvod, který jsme již zmínily. Naši spolupracovníky chápeme jako osobnosti, které také mají svůj důvod podílet se na vzniku představení. Nikdo z nich nevytváří postavu, nehraje roli. Jsou stále na jevišti sami sebou. Každý z nás přináší svůj pravdivý příběh a společně ho zpracováváme tak, aby ve finálním scénickém tvaru oslovil diváky. Nezajímá nás dělat krásné divadlo s ladnými pohyby, soustředíme se na společnost, historii, sociální otázky a společenské jevy,“ shrnuje režijní přístup Wen Hui.

Wen Hui - choreografka, tanečnice, autorka dokumentárních filmů a aktivistka absolvovala v roce 1989 obor choreografie na Taneční akademii v Pekingu. Po pěti letech profesionální kariéry choreografky a tanečnice se rozhodla opustit jistoty státního systému a založit nezávislý soubor. Její umělecký jazyk je úzce spjat s děním ve společnosti.

Jana Svobodová absolvovala pražskou DAMU. Ve své režijní práci se zabývá zapojováním představitelů specifických sociálních skupin do profesionálního uměleckého procesu. Vytvořila divadelní projekty s obyvateli jihoafrických townshipů, s hiphopovou komunitou, se žadateli o azyl i obyvateli malého východočeského města Kostelce nad Orlicí. Představení Sólo pro Lu (2012) vytvořila spolu s čínskou herečkou a zpěvačkou Jing Lu. S americkým hudebníkem Michaelem Romanyshynem založila hudební sdružení Allstar Refjúdží band. Je uměleckou vedoucí programu Archa.lab a uměleckou ředitelkou mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT.

Living Dance Studio založili v roce 1994 filmař Wu Wenguang a choreografka a tanečnice Wen Hui jako první nezávislou uměleckou skupinu v Číně. Jejich produkce, které kombinují tanec, filmový dokument a slovo, dokumentují společenské a historické události z minulosti a přítomnosti Číny. Mezi kultovní díla choreografky Wen Hui patří zejména Report on Giving Birth (1999), Report on Body (2002) či série Memory (2008, 2009, 2010), kam se řadí i představení uvedená v Arše v rámci festivalu Akcent Memory II: Hladomor (2011) a Naslouchání příběhům mé třetí babičky (2012). V roce 2015 byly její instalované choreografie Tanec s třetí babičkou a Tanec s námezdními farmáři uvedeny na Bienále v Benátkách. Její nejnovější choreografie Red (2016) popisuje techniky propagandistického tance v době kulturní revoluce. Living Dance Studio do nedávna sídlilo na předměstí Pekingu v komplexu, který byl navržen výtvarníkem a architektem Aj Wej-wejem. V současnosti působí bez stálé scény.

Obyčejní lidé
Režie: Jana Svobodová a Wen Hui.
Účinkují: Wen Hui, Vladimír Tůma, Yiai Yao, Philipp Schenker, Wen Luyuan, Jan Burian, Li Xinmin, Jaroslav Hrdlička a Pavel Kotlík
Dramaturgická spolupráce: Lonneke van Heugten a Carmen Mehnert
Inscenace vzniká v koprodukci Divadla Archa a Evropského centra pro umění Hellerau v Drážďanech v rámci kulturního projektu Theatron.
Premiérová představení proběhla v Praze 22. a 23. ledna 2017 a následně v Drážďanech 27. a 28. ledna 2017

Představení je opatřeno českými a anglickými titulky. Po představení vždy následuje debata s tvůrci. Vstupenky za 290 Kč / studenti a senioři za 150 Kč jsou v předprodeji v pokladně Divadla Archa a síti GoOut.

.....
Ohlasy z médií
„Drama nabité emocemi končí radostí, vášní a snad i příslibem svobody.“
Monika Čižmáriková, Taneční aktuality

„Scénické zpracování je silnou stránkou inscenace, jež zaujme na první pohled i díky originálnímu využití velkých krabic, jakéhosi artefaktu konzumní společnosti. Stavění věže z nich, výrazně zvýší tep všem přítomným v sále. (...) Jsou to obyčejné příběhy obyčejných životů doprovázené obyčejnou taneční radostí, která v sobě nese naději na splnění snů a tužeb, jež jsou všem lidem vlastní.“
Zuzana Smugalová, Blog o tanci

„Jeden z nejsilnějších příběhů přináší třiasedmdesátiletý soustružník a nástrojař Vladimír, který rád tancoval rock´n´roll, jenž však byl na přelomu padesátých a šedesátých let zakázaný coby zkažené kapitalistické umění. Každou sobotu ho proto zadržela na Václavském náměstí veřejná bezpečnost. Ve stejné době propukl v Číně hladomor kvůli neuvážené politice Velkého skoku vpřed, kdy se prováděla industrializace za každou cenu.“
Alex Švamberk, Novinky.cz

„Velkolepá oslava obyčejných životů, všem demagogům navzdory.“
M. C. Putna, Lidové noviny

„Pod společným vedením Jany Svobodové a Wen Hui vznikla za spolupráce autorů hudby, video projekcí a světelného designu jemná spleť divadelních obrazů s něčím hlubším v jádru; divadlo, kde divák může rozluštit tajemství a s údivem se dozvědět něco neobvyklého a zvláštního.“
Gabriele Gorgas, Dresdner Neueste Nachrichten

.....
Nenechte si ujít další setkání s nezávislým čínským divadlem Living Dance Studio:

4. 11., 10.00-13.00 ve Studiu Divadla Archa ve Zlatnické ulici 8
Fyzická paměť a společnost - Taneční dílna s Wen Hui
Choreografka, tanečnice, autorka dokumentárních filmů a aktivistka Wen Hui představí formou praktické dílny principy své práce. Wen Hui absolvovala v roce 1989 obor choreografie na Taneční akademii v Pekingu. Po pěti letech profesionální kariéry choreografky a tanečnice se rozhodla opustit jistoty státního systému a založit nezávislý soubor. Její umělecký jazyk je úzce spjat s děním ve společnosti. Dílna je určena profesionálům a všem tvůrcům se zájmem o principy tance v propojení s  dokumentárním divadlem.

10.11., 20.00, Divadlo Archa
I čchi – Spolu (česko-čínské hudební setkání)
Český hudební skladatel a zvukový designer Jan Burian (Kyklos Galaktikos, tyto alba) a čínský kytarista Wen Luyuan se setkali při práci na projektu divadla Archa Obyčejní lidé. Večer bude patřit jak sólovým, tak i společným hudebním a zvukovým improvizacím.

15. 11. ,18.00, Divadlo Archa
Večer s dokumentárními filmy a autentickým jídlem
Projekce dokumentárních filmů, které autorky, členky Living dance Studia, Zou Xueping, Li Xinmin a Wen Hui, natočily s obyvateli vesnic v odlehlých čínských provinciích. Po projekci bude následovat setkání s autorkami a předními českými sinology, Zuzanou Li a Denisem Molčanovem, při jídle, které připravili členové Living Dance Studia. Li Xinmin o svém filmu říká: „Vyrostla jsem v horské vesnici Huamuling v provincii Jün-nan. Po čtyřech letech základní školy jsem vesnici opustila a musela si sama vydělávat peníze. Po sedmi letech jsem vzala kameru a do své vesnice jsem se vrátila. V rozhovorech s vesničany jsem hledala nový vztah ke svému rodišti.“

.....
Tři otázky pro Janu Svobodovou a Wen Hui:

Sbíráte materiál terénním způsobem, dotazujete se na zkušenosti obyčejných lidí. Kdo je pro vás obyčejný člověk?
WH: Já jsem podle mě obyčejný člověk. Všichni jsou obyčejní lidé. Nikdo není zvláštní, dokonce ani funkcionář ne. Každý je obyčejný člověk, všichni jsme stejní, jsme si rovni.
JS: Ano, souhlasím, všichni jsme obyčejní. To bylo východisko, když jsme se rozhodli vytvořit společně představení. Krom toho, že se máme navzájem rády, rozhodujícím okamžikem byla cesta našeho prezidenta do Číny, kde vystupoval ve jménu „obyčejných“ Čechů. Stejně jako prezidenti a politici jiných zemí vystupují za své „obyčejné lidi“. Když se řekne „obyčejný člověk“, myslí se tím, že je nezajímavý nebo zkrátka průměrný. Nás ale zajímalo, co to skutečně znamená být obyčejný. Obyčejný neznamená nezajímavý. V našem představení se zbýváme tématem obyčejných přání, obyčejných strachů, obyčejných zklamání. Jedním z obyčejných přání je být svobodný, žít ve svobodném světě. Nebýt trestán systémem.

Obě dlouhodobě pracujete dokumentární metodou, začínáte u příběhů skutečných lidí. Je něco co definuje vaši spolupráci. Nalezly jste něco jako česko-čínskou chemii?
WH: Ani jedna z nás nedělá umění pro umění, divadlo pro divadlo. Obě máme silný důvod, který jsme již zmínily. Naši spolupracovníky chápeme jako osobnosti, které také mají svůj důvod podílet se na vzniku představení. Nikdo z nich nevytváří postavu, nehraje roli. Jsou stále na jevišti sami sebou. Každý z nás přináší svůj pravdivý příběh a společně ho zpracováváme tak, aby ve finálním scénickém tvaru oslovil diváky. Takto pracujeme vždy.
JS: Vytvořili jsme skupinu, na kterou když se podíváte, tak se ptáte, jak je možné, že spolu její členové mohou fungovat na jevišti. Máme tam například dvaasedmdesátiletého českého dělníka vedle sedmadvacetileté, velmi zkušené a studované tanečnice a choreografky ze Šanghaje.

Surrealismus a magie versus dokumentární styl, který dbá na autenticitu – jak v těchto intencích společně vytváříte příběh?
WH: Samy se nenazýváme dokumentaristkami, ale lidé nám tak říkají a hovoří se o nás jako o tvůrcích dokumentárního divadla. Já jsem nevěděla, co to znamená. Jak jsme již říkaly, nezajímá nás dělat krásné divadlo s ladnými pohyby, soustředíme se na společnost, historii, sociální otázky a společenské jevy.
JS: Teprve v posledních letech začala být moje práce nazývána dokumentárním divadlem. Je stále otázkou, co vlastně to dokumentární divadlo je. Zdrojem práce naší skupiny je svět kolem nás. Vše, co používáme na jevišti, jsme našli kolem sebe v divadle – kontejnery na světla, mixážní pulty, dvě bezpečnostní zábrany. Hudební design Jana Buriana velmi často vychází z reálných zvuků. Pracujeme s autentickými texty, které vznikly formou vzájemných rozhovorů, Vláďa přinesl básně, které psal v mládí. Záleží nám na ukotvení ve skutečných událostech a společenských jevech. Na základě toho pak rozvíjíme imaginární scénický obraz. Všichni pracujeme současně, necháváme se navzájem inspirovat. Je to jako společně dýchat.

zdroj zprávy: Pavlína Svatoňová