Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo Brno
> Mirandolína

Tereza Groszmannová jako Mirandolína
[28.9.2019]
Co je Sluha dvou pánů pro herce, to je Mirandolína pro herečku. Majitelka hostince, jejž – přes všechnu jeho počestnost – vyhledávají hlavně muži, neboť by se rádi zabydleli nejen v jeho pokojích, ale i v srdci paní hostinské. Mirandolína je si své přitažlivosti vědoma stejně dobře jako toho, že čím déle bude pány udržovat v naději, tím více v jejím hostinci projedí a propijí. Až se jednoho dne objeví mizogynní pan hrabě, kterého šarm paní hostinské nechá zcela chladným. Mirandolína, uražena ve své pýše, to tak nemíní nechat, aniž ještě tuší, že chystanou výchovnou lekci udělí především sama sobě. Jedna z vrcholných komedií Carla Goldoniho (1707–1793), stojící v českém divadle neprávem ve stínu Poprasku na laguně a již zmiňovaného Sluhy, rozžívá jednotlivé typy commedie dell’arte do propracovaných charakterů, což je úsilí, které o století dříve započal Molière. Ryze hereckou komedii, jejímuž kouzlu propadl svého času dokonce K. S. Stanislavskij, nazkoušel režisér Peter Gábor, který po šéfování činohře Národního divadla moravskoslezského bude jistě při chuti načít novou kapitolu.

Mirandolína, svérázná majitelka hostince ve Florencii, z komedie Carla Goldoniho, je velmi schopná žena, která rozumí podnikání jako nikdo jiný. Kromě toho překypuje půvaby, je vtipná a chytrá, takže má v lokále i v pokojích stále plno. A nejen to. Mnozí z návštěvníků se u Mirandolíny ubytovávají pravidelně, neboť doufají v její náklonnost. Dokonce to dávají víc než okatě najevo, což je případ zchudlého vychloubačného markýze di Forlipopoli a zbohatlého, sebestředného hraběte d´Albafiority. Zdálo by se, že pracovat mezi dotěrnými nápadníky, kteří nešetří dárečky, je zábavné, jenže jejich omezenost je i pro temperamentní hostinskou úmorná. Protože je ženou veselé povahy, zbystří a zajásá v momentě, kdy do jejího podniku vkročí zapřisáhlý odpůrce žen – baron di Ripafratta. Přimět nepříjemného a komplikovaného muže k milostnému vyznání, se jeví jako dobrý nápad, který by mohl Mirandolínu rozptýlit od každodenních povinností. Velkolepá zábava, kterou uchystá sobě, ale také svým hostům, má však jeden „háček“.

„La Locandiera“, v Čechách taktéž uváděná pod názvem „Paní hostinská“, se poprvé hrála v roce 1752 v benátském Teatro Sant´Angelo. Italský komediograf ji napsal pro atraktivní a energickou herečku Maddalenu Marliani, oblíbenou představitelku chytrých a šikovných služek z commedie dell´arte. Hra byla v době vzniku velmi úspěšná, nejen kvůli osobitému charakteru role hostinské a třeskutému situačnímu humoru, ale také pro sociálně kritický osten, který zabodla do problému, týkajícího se soudobé aristokracie. Goldoniho neurozená, ale pracovitá a živelná Mirandolína „nemusí“ šlechtice, přestože jí nabízí život v přepychu a zahálce. Raději je „svou paní“ než se stát parazitem společnosti. Zřejmě i tato otevřeně projevená myšlenka způsobila dramatikovi pozdější existenční problémy a jeho definitivní odchod z Itálie.

Mirandolína, kterou uvede NdB je také těsně svázána s představitelkou titulní role. Tereza Groszmannová hru přeložila „na tělo“ nejen sama sobě, ale také svým kolegům. Způsob vyjadřování postav je díky tomu orientován na rytmus, podporující dynamickou hereckou akci. Jazyk textu si umně zahrává s dvojsmysly, zároveň je co nejvíc výstižný a působí svižně. Inscenace Mirandolíny je zaměřena spíše na ženský element, s důrazem na rozdíl mezi bystrou, nápaditou ženou a těžkopádnými „pány tvorstva“. Jde ovšem o žánr komedie, ve které se věci komplikují víc a víc, a kdo je na začátku „na koni“ může být posléze „vyhozen ze sedla“, anebo se ocitá ve zcela jiné situaci. Přesuňme se tedy do slunné Itálie v 18. století, kde jsou hostinské tak veselé, že je hosté jen neradi opouštějí!

zdroj zprávy: Petr Novák



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.