Hedwig and the Angry Inch, dílo Johna Camerona Mitchella (libreto) a Stephena Traska (hudba a písňové texty), které spatřilo světlo světa roku 1998 na Off-Broadwayi a nyní se představilo v pražské Malostranské besedě, rozhodně není běžnou divadelní inscenací, ale show na pomezí divadla - muzikálu, rockového koncertu a stand-upu, která stojí a padá na hudebním nastudování a výkonech jak titulní Hedwig, tak jediné další role, Yitzhaka.
Hudební nastudování inscenace v pražské Malostranské besedě, o které se postaral Jiří Vidasov, se povedlo velmi: rockovější háv, než v němž některé ze skladeb zaznívají např. na desce k původnímu broadwayskému nastudování s Neilem Patrickem Harrisem, či ve filmu Hedwig a její Angry Inch z roku 2001, dává výrazný důraz právě na onu zmiňovanou složku rádoby rockového koncertu. V působivosti hudbě pak pomáhají jednak povedené české texty písní Petra Soukupa, zejména však živá kapela, která je po celou dobu představení přítomna přímo na jevišti a jejíž členové se stávají dalšími čtyřmi herci vedle ústřední dvojice, byť pochopitelně na menším prostoru.

Ten má vedle Romana Tomeše v roli Hedwig o něco menší i Vendula Příhodová jako manžel Hedwig Yitzhak. Využívá jej však dokonale. Její oddaný, ze strany Hedwig neustále ponižovaný, podceňovaný a vysmívaný "současný" manžel je samozřejmě většinu představení ve stínu Hedwig; nenápadný, ale vytvářející pevné zázemí a skvělý vokální doprovod. Když však získává prostor, ať již herecký či pěvecký, beze zbytku a bez váhání jej využívá. Představuje přitom naprostý opak titulní hrdinky, ono nenápadné ošklivé káčátko, které se v závěru mění v nádhernou a fenomenální hvězdu - labuť.
Jako poněkud labilní, velmi extravagantní, ale ve výsledku vlastně nešťastná umělkyně, původně muž, mladík narozený v té horší polovině světa, se představuje Roman Tomeš. Ten podává skvělý výkon pěvecký a velmi dobrý je i po stránce herecké. Zde mu více sedí poloha Hedwig v druhé části - Hedwig, která se zpovídá ze svých životních traumat, příkoří a neštěstí, ze všech nešťastných lásek a nepodařených vztahů, než poloha divy přijíždějící na své velkolepé turné spojující rockovou show a stand-up. Byť zejména v písních Sugar Daddy či Tak si dám make-up rozjíždí skutečně povedenou show, v interakcích s diváky i obecně v poloze sebestředné ženské umělkyně s hvězdnými manýry potřebuje ještě nějaký prostor pro zlepšení, k němuž snad pomohou právě další a další odehraná představení.

Hedwig pracuje s jednoduchou scénou, kterou v Malostranské besedě tvoří pouze klavír a plátno pro doplňkové projekce umístěné těsně za kapelou, větší důraz klade na kostýmy a masky. Výrazně víc než s bohatou výpravou a kulisami ostatně Hedwig pracuje s diváky. Kostýmy pocházejí z dílny VECIZVECI.CZ (Laca Hudce), jež klade důraz na recyklaci starších kousků, a přesto Hedwig obléká, sice ne úplně hvězdně a luxusně, ale velmi trefně třeba do šatů ze starých džínů, oblíbených právě v devadesátých letech, s nimiž je příběh Hedwig neoddělitelně spojen, byť se pražská inscenace usazení do devadesátých let minulého století a doby jí nepříliš vzdálené rozhodně přísně nedrží (o čemž svědčí např. využití moderních telefonů a tabletů). O masky a zejména pak paruky, z nichž největší prostor má vedle té z oficiálních plakátů barevná paruka punkrockové star, a kratičká, ulízlá, jíž Hedwig pod ostatními většinu času skrývá, se postarala vlásenkářka Jarmila Kamínková.

Společně se české produkci podařilo vytvořit na scéně Malostranské besedy dílo pro českou muzikálovou scénu velmi nezvyklé, nicméně takové, které rozhodně stjí za vidění. Vedle výrazné rockové show nabízí divákům i trochu toho stand-upu a zejména pak v podstatě velmi intimní a niterní příběh hlavní hrdinky/hlavního hrdiny. A v neposlední řadě pak výkony hlavních představitelů a skvělou živou hudbu.