Inscenace Zdeněk Adamec + Sebeobviňování je výrazně protichůdná.

První její polovina - pokud jde o skutečné uvedení, nikoli o pořadí v titulu, Sebeobviňování, hrané (v tomto případě) v Pražské křižovatce nabízí zajímavý námět, bohužel čím dál aktuálnější - pohled na Petera Handkeho, jeho dílo o Srbsku, názory a myšlenky o válce na Balkáně a tamních válečných zločincích - ovšem padá na nevhodné formě.
Jakkoli je střídání němčiny s češtinou nápad, který se v několika momentech jeví zajímavě, pro právě tento text při jeho komplikovanosti a délce není právě ideální. Zvlášť v momentě, kdy překlad promítaný na stěny není jasně čitelný (ať už kvůli stínům samotných herců, které do textu zasahují, či kvůli barevným a nerovným stěnám, které komplikují jeho čitelnost) a navíc jeho promítání mají na starost sami herci, kteří ovšem tuto svou činnost nezvládají tak, jak by bylo pro srozumitelnost vhodné, a musejí spoléhat na hlasitou a velmi nápadnou nápovědu usazenou v první řadě v publiku.
Navíc je soustředění na tuto činnost (obracení textu) zjevně vytrhuje ze soustředění na herecký projev, což jejich část inscenace degraduje v podstatě jen na "scénické čtení".

Druhá polovina, Zdeněk Adamec, nabízí příklad téměř úplně opačný: jevištně velmi zajímavou inscenaci, ať už jde o nápaditou scénu, výrazné hudební řešení, či herecké výkony Martina Pechláta a Stanislava Majera, kteří předvádějí skvělou souhru okořeněnou výraznou vzájemnou chemií.
Bohužel tady zase chybí nějaká zásadní myšlenka. Příběh Zdeňka Adamce, jakkoli tragický, nemající jasné vysvětlení, odpověď, názor či emoci, ji nenabízí. - Cynicky řečeno, vlastně nevím, proč jeho příběh, k němuž mi ani inscenace nenabízí svůj vlastní klíč, sledovat, a co si z něj vzít.