Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kterak Ivanov sestřelil racka ve višňovém sadě
DavidK, 27.4.2012
Režie S. K. Stanislavského pro hry A. P. Čechova ve své době znamenala obrovský úspěch. Ten však v průběhu let začínal přecházet v prokletí, z jehož spárů se bylo těžké vymanit. Dnes již klasické melodramatické interpretace autorova díla s sebou nesou pachuť mrtvého divadla. Autoři často zapomínají na titul, jenž připravují a svým výsledným dílem do světa hrdě hlásají: „Hrajeme Čechova tak, jak jej znáte.“
Inscenace Ivanova v Národním divadle moravskoslezském tento trend s nadhledem reflektuje. Po náhodném výstřelu z lanoví padá racek, Borkin ochutnává plody ze stromu se slovy: „Ty višně jsou kyselé, ten sad by se měl prodat.“, a doktor oznamuje, že Anna trpí „tu-ber-ku-ló-zou“, s důrazem, jenž znalého diváka opět obrátí k osudu Čechova. Na jevišti ožívá univerzum všech jeho dramat a postavy dávají na odiv svou propustnost napříč jednotlivými texty. Není náhodou, že o prodeji aleje mluví zástupce stejné společenské vrstvy, z níž pochází kupec Višňového sadu.
Ačkoliv tvůrci poukazují na zažité vnímání díla ruského dramatika, sami se vzpírají tradiční harmonizující interpretaci. Postavy se nezdráhají odhalovat i své temnější stránky. Nemocná Sára (Lada Bělaškova) se ve svém naléhání, aby u ní Ivanov (Tomáš Jirman) zůstal, nezdráhá využít výčitek a citového vydírání. On sám není jen obětí pomluv a tlaku společnosti, citlivým člověkem, jenž neunese tíhu materiálního světa, nýbrž pasivním egoistou, který se utápí v nesympatické sebelítosti. A láska mladičké Sáši (Veronika Lazorčáková) zcela určitě není naivním vzplanutím, ale cílenou snahou vymanit se z prostředí, v němž ji stále považují za dítě. Ambivalenci postav a samotného vyznění dramatu podtrhuje poslední scéna, v níž není jasné, zda puška vystřelila cíleně, či náhodou.
Režie Štěpána Pácla podporuje dramaturgický výklad Marka Pivovara svým soustředěním na detail. Na scéně se současně odehrává více dějů, z nichž žádný není zanedbatelný. Tak jako se v Čechovových hrách dramatické situace odehrávají spíše mezi, než na řádcích, postavy odhalují podstatu svého jednání především mimo své repliky. Zatímco se u Lebeděvů znuděně tlachá a pomlouvá, Ivanov si v pozadí získává Sašinu náklonnost tím, že jí jako první přináší dárek, jenž z ní nedělá dítě.
Paralelnost dějů umocňuje scéna Adriany Černé, která je v první polovině inscenace rozčleněna do tří částí. Na forbínu zaházenou hnojem Ivanov utíká z dohledu své ženy z prostředního plánu – domova, který zeje prázdnotou, a v pozadí se nám naskýtá pohled na chrchlající Sáru, jež se snaží získat si pozornost svého muže hrou na violoncello. Na začátku prvního dějství je sice tento synkretismus mírně rušivý (především auditivní vjemy se místy překrývají), ale dění se naštěstí včas zaostří do jednoho bodu. V druhé polovině jevišti dominuje nakloněná rovina, jejíž úhel se zdá přesahovat čtyřicet pět stupňů. Změna scény však není pouze estetického charakteru, ale je ryze funkční. Jasně tematizuje opojení vodkou a hercům pomáhá docílit vratké chůze, s níž se postavy v opilosti potácejí životem.
Prostřednictvím kostýmů se Daniely Klimešové podařilo velmi nenásilně znázornit střet dvou generací. Mladička Sáša netrčí z davu provinčních starousedlíků nevkusně křiklavými barvami, ale o jejím moderním smýšlení a sklonům k emancipaci výmluvně svědčí kalhotový kostýmek.
V souladu s dílem Čechova, hraje i v inscenaci důležitou roli hudba Jakuba Kudláče. Děj doprovází dva akordeonisté, jejichž přítomnost na jevišti je anti-iluzivním způsobem přiznána. Již zmíněná Sářina hra na violoncello vrcholí v jejím posledním výstupu: smyčec tragicky klopýtá o struny a zmírající hudba je přerývána okamžiky ticha. Zoufalou snahou o poslední nadechnutí. I po její smrti hudební nástroj stále zůstává na scéně jakožto připomínka, která Ivanovovu svědomí nikdy nedá spát.
Tomáš Jirman v ústřední roli je spíše starším, unaveným mužem, který doufá ve znovunalezení svého mládí, než člověkem, jenž rychle zestárl. Jeho „vyhoření“ se zrcadlí v jeho výrazových prostředcích, jež jsou omezeny na minimum – nihilismus mu zachvátil i mimický gestus. Nejsem si zcela jist, zda Jirmanův prázdný a nečitelný výraz nezachází až za hranici dramatické osoby, avšak přijímám jej v souladu s výkladem postavy.
Výraznější jsou přece jenom výkony jeho hereckých partnerek. Ačkoliv je Lada Bělašková po většinu času upozaděna ve třetím pláně jeviště, Sářina snaha získat si pozornost svého muže je z jejího jednání zřejmá. Její kašlání je voláním o pomoc, ale v přímém kontaktu s Ivanovem se neuchyluje k laciné ublížené poloze. Naopak její bezmoc se navenek projevuje jako vztek a až hrubé jednání, které motivuje Ivanovovy časté odchody. Bělaškové Sára však zároveň není dryáčnice, jíž by se nedostávalo divákova soucitu. Je ženou v zoufalé situaci, která si vyžaduje i zoufalé jednání.
Veronika Lazorčáková se ve své první velké roli na jevišti Národního divadla moravskoslezského pohybuje bez sebemenších rozpak. Její Sáša je energická a ví, co chce: vymanit se z usedlého prostředí, v němž vyrůstala a ve kterém se dusí. Lazorčáková ve své interpretaci postavy však nabízí důležitou ambivalenci. Vůči Ivanovovi netrpí nezištným altruismem, ani do něj není naivně zamilována. On pro ni představuje možnost úniku ze společnosti svých rodičů a její jednání je dozajista racionálního charakteru. To se projevuje prostřednictvím pečlivé dikce a důsledného kladení argumentů, jež ve chvílích, kdy Sáša utěšuje Ivanova, připomíná projev psychologa a zároveň svědčí o promyšlenosti každé věty, skrze kterou se snaží dobrat svého cíle.
Z vedlejších postav stojí za vyzdvihnutí výkon Alexandry Gasnárkové v roli Babakinové. Její staropanenská ostýchavost, jež připomíná dětskou nevinnost, je zdrojem tragikomických situací, které odhalují komediální potenciál dramatické předlohy.
Ivanov Štěpána Pácla je vizuálně působivou inscenací, jež je promyšlena do nejmenšího detailu. Není doslovnou realizací Čechovova textu, ale zároveň zachovává jeho největší přednost – vyhýbá se jednoduchým soudům. Postavy neobhajuje, ni neodsuzuje, nýbrž poukazuje na jejich ambivalenci, jež je člověku vlastní.

Ivanov – Národní divadlo moravskoslezské; premiéra 29. března 2012
Režie: Štěpán Pácl
Dramaturgie: Marek Pivovar
Scéna: Adriana Černá
Kostýmy: Daniela Klimešová
Hudba: Jakub Kudláč

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.