Jiří Havelka napsal Elity pro Slovenské národné divadlo, kde měly v jeho režii premiéru na začátku dubna roku 2017. Inspirací se staly skutečné osudy lidí v minulém režimu, které se odehrávají před rokem 1989, a následné společenské změny po sametové revoluci. Nejzjevnějším předobrazem se stal Andrej Babiš a jeho někdejší spolupráce s StB. První část hry, odehrávající se za totality, sice není sama o sobě nezajímavá, nicméně správný účinek dostává až právě její kontrast s částí druhou, postsocialistickou. Koncem října 2018 se hra dočkala první české inscenace v Jihočeském divadle České Budějovice. O ní se už rozepsali kolegové, tak mi pro doplnění dovolte jen krátké srovnání.

Pro inscenaci Jihočeského divadla byla hra upravena. Některé motivy vypadly, jiné byly připsány, došlo i k přesunům textů postav jiným partům. Nejvýraznější změna nastala v případě Andreje (Tomáš Kobr), který v české úpravě vznikl sloučením dvou postav ze slovenské verze a stal se tak přímo ústředním hrdinou.

Slovenská inscenace se hraje bez přestávky a v jediné dekoraci za plexisklem střídavě prezentuje jednotlivé příběhy, které ztvárňují herci většinou ve více rolích. Zhruba v poslední čtvrtině se dekorace radikálně promění a v zrcadlovém prostoru se odehraje část po roce 1989, v níž Novinářka (Táňa Pauhofová) rozebírá s aktéry různých profesí otázky týkající se vypořádání s minulostí. Česká inscenace je řešena zcela jinak. Hraje se v přestávkou, která obě zmíněné doby odděluje. Scéna v první části se na rozdíl od slovenského řešení proměňuje, prostředí se střídají. To má svá pro i proti; změny dekorace na jednu stranu přinášejí zpřehlednění a lepší orientaci v postavách a prostředích, naopak dodávají vyznění určitou těžkopádnost, zdlouhavost přestaveb a popisnost. Druhá část s Novinářku (Teresa Branna) je situována do realistického baru a divák má ve výrazně pomalejším tempu dostatek času vstřebávat fakta a zamýšlet se nad nimi, zatímco ve slovenském zpracování je v rychlém sledu chrlen jeden fakt za druhým.

Režisérka Martina Schlegelová pracuje s větším obsazením, herci a zejména herečky nestřídají během představení tolik postav. Se souborem hledala vlastní cestu a v charakterech i situacích došlo k posunům ve vyznění, které mohou být pro návštěvníka obou inscenací zajímavé. V české inscenaci byla částečně zachována slovenština, což má své opodstatnění; bohužel, jak už se psalo i jinde, z úst většiny herců zní strojeněji.

Pojetí Slovenského národného divadla je více zobecňující, disponuje větším nadhledem. Naopak česká varianta působí „agitačněji". Například zmíněný Babiš je až imitován a odkazuje se na něj mnohem okatěji než ve slovenské verzi. Divadlo se má vyjadřovat i k politické situaci a vybízet k diskuzi. Přímočaré odkazy jsou jistě možným – a nelze říci špatným – přístupem, nicméně menší doslovnost ponechávající divákům prostor k přemýšlení může být ku prospěchu. Chceme-li srovnávat, v tomto ohledu inscenace Slovenského národného divadla vyhrává.

Zcela odlišný je i samotný závěr, který v obou případech vychází z odlišných režijních koncepcí a souzní s nimi. Ve slovenské verzi zní píseň Je na západ cesta dlouhá, Novinářka naráží do zrcadel a stěn, čímž je zdůrazněna bezvýchodnost a nemožnost „běžných smrtelníků" něco změnit. V české verzi je ironicky použita píseň Michala Davida Děti ráje a herci tančí na míru vytvořenou choreografii se surikatami; tento výjev by se dal (velmi, velmi zjednodušeně) shrnout tak, že se naše společnost v poslední době vrátila do totality a že s demokracií jsme nenaložili nejlépe.

Obě inscenace vyjadřují názor tvůrců jiným způsobem, ale obě jsou potřebné. Nabízejí jiný režijní přístup a výrazné herecké výkony. V případě Jihočeského divadla, jehož ansámbl prošel v posledních letech výraznou obměnou, se navíc ukazuje, že mu rozhodně dech nedochází. Poděkujme oběma divadlům, že hru Jiřího Havelky nasadili.