Jako první premiéru roku 2025 představilo 1. března Divadlo na Vinohradech na své velké scéně inscenaci Velký Gatsby. Levyho adaptaci slavného románu Francise Scotta Fitzgeralda režíroval Martin Čičvák, v titulní roli se představil Marek Lambora.

Jana Kotrbatá, Marek Lambora

Když před ani ne dvěma lety uvedlo Velkého Gatsbyho Městské divadlo Brno, jela jsem na premiéru s očekáváním, předlohou i filmovou adaptací však nepolíbená a příběhu znalá jen velmi povrchně. A ačkoli mě brněnská inscenace zaujala, kladla jsem si po jejím zhlédnutí otázku, zda celý příběh, jeho ducha i kouzlo vůbec postihla, neb mě tragická lovestory z jazzového věku na jevišti prostě nezaujala. Na vinohradskou inscenaci jsem se tedy připravila lépe. Hned v úvodu je tedy třeba uvést, že dojem z brněnské verze byl nejlepší možný, kouzlo Velkého Gatsbyho mi zůstává skryté – jinak řečeno, nezaujal mě román samotný.

Vinohradská inscenace vychází ze stejné adaptace jako brněnská, tedy z jediné dědici autorizované Simona Levyho. Dle obou zhlédnutých inscenací z adaptace velmi věrné původnímu románu.

„Na první dobrou“ zaujme Čičvákův vinohradský Gatsby zejména výrazným hudebně výtvarným řešením. Dominantou scény Hanse Hoffera je velké kolo sloužící jako okno, kam se promítají záběry okolního světa, projekce i fotografie, i jako prostor samotný, v němž je možné pobývat a po jehož stěnách se postavy mohou pohybovat podobně jako ve velkém sudu. Scéna zaujme i dvěma světly symbolizujícími světla aut či dlouhým gaučem v proscéniu, na nějž postavy často usedají a sledují dění na jevišti, a kde další část dění probíhá. Jeho umístění dolů pod scénu postavy divákům v prvních řadách působivě přibližuje, těm v zadních částech hlediště však často výrazně ztěžuje sledování děje.

Stejně výrazným výtvarným prvkem jsou kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové, laděné převážně do černé a bílé, případně do stříbrných a zlatých třpytek. Kůže, peří, šle, honosné čelenky, kloboučky či různá boa halasně křičí extravagancí a dekadencí, až je škoda, že se v tom chladně černobílém hemžení ztrácí individualita a expresivita barev a hosté Gatsbyho večírků společně se sloužícími splývají v jednu masu, byť skvěle sladěnou jak kostýmově, tak i choreograficky.

Pod pohybovou spoluprací je podepsaná Silvia Beláková, hudbu složil Ondřej Brousek a tanec i hudba představují další významné složky inscenace. „Company“ je tvořená herci činoherního souboru (s hostující Jindřiškou Hanušovou) a mimickým sborem Divadla na Vinohradech a zaplňuje tanečním hemžením každou z velkolepých Gatsbyho party. Také v choreografiích se objevuje značná míra dekadence, jazzovému věku v Americe pocitově poměrně vzdálená, nicméně i tak dokáže efektně zaujmout. Stejně jako v případě kostýmů však v působivých a propracovaných choreografiích leckdy místy zaniká jakákoli různorodost sluhů i konkrétních hostů.

František Beleš & company

Hudební nahrávka je velmi výrazná a živě ji doplňují harfistka s bubeníkem – někdy více (když se bubeník se svými bubny stává automobilem), někdy méně (atmosférické doladění akce harfou) nápaditě. Oč intenzivněji hudba zaznívá, o to větší kontrast pak působí ticho v momentech, kdy Martin Čičvák nechává vyznít napětí či trapnost jednotlivých situací.

Romantický příběh tragické lásky však v tom všem dekadentním pozlátku místy mírně zapadá – a nejen on. Přitom herci odvádějí nejlepší možnou práci.

Největší úlohu má Ondřej Brousek v roli Nicka Carrawaye, vypravěče celého příběhu. Tomu se daří působivě a věrohodně ztvárnit lehkého společenského outsidera, jako příchozího zvenku neznalého a okouzleného místní atmosférou i jednotlivými příběhy, pozorujícího, chápavého i nechápajícího, jediného člověka, jenž se dostává pod slupku pozlátek, kterou kolem sebe tajemný Gatsby vybudoval. Je škoda, že jeho existenciální, rozvažující a hodnotící myšlenky nezaznívají častěji, respektive nejsou důraznější a důslednější. Zejména závěrečná slova, jež mají připodobnit zlatý věk dvacátých let k dnešku, nevyzní. Jakkoli dnešní krize a společenské okolnosti mohou evokovat obrat a krizi dvacátých a třicátých let minulého století, inscenace před samotným závěrem nijak zvlášť na obecné společenské jevy a problémy neupozorňuje. Vlastně se s výjimkou nevyhnutelné letmé zmínky o prohibici okolnímu světu nevěnuje. Takže konec, který náhle tuto podobnost zmiňuje, s předchozí inscenací příliš nesouzní.

Ondřej Brousek

ay Gatsby Marka Lambory je na jednu stranu okouzlujícím hostitelem, lvem salónů, který si vysnil svůj dokonalý svět. Na tu druhou tváří v tvář svému snu místy propadá panice a nejistotě, jako by nebyl oním bohatým a úspěšným mužem, kterým se neustále prezentuje, ale znovu vojákem s prázdnýma rukama. Protřelý obchodník při jednáních s Meyerem Wolfsheimem a chladnokrevný protivník Toma Buchanana se ve společnosti své vyvolené stává znovu nervózním milencem, jakkoli dál plně pohlcený svým dokonalým snem. Zcela klidně a pragmaticky přiznává nezákonné kšefty s alkoholem, naproti tomu nedokáže pochopit realitu, tak moc odlišnou od svého vysněného světa. Tento rozpor se Marku Lamborovi podařilo vystihnout velmi zdařile, je však škoda, že o větší část kouzla, jež kolem sebe Gatsby vybudoval, ho připravuje zmiňovaná jednolitost choreografií i kostýmů, v nichž ono pozlátko patřičně nezazáří.

Ženské postavy vinohradské inscenace trpí stejným zjednodušením a jednorozměrností jako ve Fitzgeraldově románu. Týká se to jak znuděné Jordan Bakerové v podání Anety Krejčíkové či rozjařené, užívající si a v závěru místy až hysterické Myrtle Wilsonové Sáry Rychlíkové. Po její divoké hádce s manželem, kterého ztvárňuje Tomáš Dastlík jako velmi nenápadnou a nešťastnou postavičku, zvlášť vyniká jeho následný neokázalý smutek a truchlivé vytí zraněného zvířete – ve výsledku nejemotivnější moment celé inscenace.

Výrazné herecké příležitosti v rolích manželů Buchananových dostali Ondřej Kraus a Jana Kotrbatá. O něco lépe se s ní popasoval Ondřej Kraus, který Tomovi dodal patřičnou pýchu, samolibost, nadutost a aroganci milionáře, s nimiž přehlíží cokoli, co jeho samotného nezajímá, a přitom jej vybavil silou, jež se projevuje způsoby krajně zavrženíhodnými při jednáních s ženami v okolí, i naopak mnohem pozitivněji v momentu zásadního boje o manželku.

Jana Kotrbatá v klíčové roli Daisy Buchananové ztvárňuje spíše trochu znuděnou bohatou dámičku, než nezapomenutelnou krásku, která se nechá znovu plně zasáhnout a omámit kouzly navrátivšího se milence. Její neodolatelnost a omamnost zůstává skrytá a soustředěná pouze v očích Jaye Gatsbyho. Životnou se Daisy stává jen v momentech osudového váhání a úplně nejpůsobivější při závěrečném setkání s Nickem.

Jana Kotrbatá & company

Podobnost mezi Daisy Jany Kotrbaté a celou vinohradskou inscenací se pak nabízí. Daisy je vcelku věrohodná, ovšem chybí jí zásadní jiskra, která by mi dokázala plně osvětlit Gatsbyho posedlost a nechala mě spolu s ním podlehnout jejímu kouzlu. S Čičvákovou inscenací je to obdobné. Dekadentní večírkové hemžení funguje, ale chybí výraznější jazzové pozlátko i intenzivněji propracovaný vývoj postav i vztahů mezi nimi. A přitom předlohy Francise Scotta Fitzgeralda k výraznějšímu propracování vybízí – což se například londýnské muzikálové inscenaci jeho Podivuhodného příběhu Benjamina Buttona víc než podařilo. Adaptace Simona Levyho a inscenace Martina Čičváka Velký Gatsby nabízí řadu zdařilých prvků a detailů, nepřekonala však problémy předlohy a současné plně nepostihla její náladu a magii.

Fotografie z inscenace: Petr Chodura (Divadlo na Vinohradech)