Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Divadlo jako fíkový list textu
Jiří Koula, 7.2.2020

Na inscenaci Pod sněhem se dá dívat dvěma způsoby. První si vybrali kolegové Jiří Landa ve své recenzi a Lukáš Holubec ve svém blogu (a vlastně ještě výrazněji Helena Grégrová ve svém komentáři), totiž vyzdvihnout její přednosti a pokud jde o nedostatky, tak je zmínit jen letmo či rovnou zamlčet. Ä ten druhý, tedy udělat to přesně naopak, si volím já.

Takže na úvod jen ve stručnosti onen přející náhled. Jasně oddělené a vyhraněné (ženské) postavy, perfektně typově obsazené herečky, jež jim dávají, co je třeba, s Danielou Bambasovou si prožijeme stesk nad životem obětovaným rodině, Blanka Natálie Drabiščákové je naprosto famózní maminou, o niž už ale její manžel ztratil zájem, Teresa Branna své Olině dodala takovou dávku workoholismu, nenávisti k mužům a upnutí se na syna, že bych ji po představení nejradši poslal k psychologovi, Kristýna Daniely Šiškové je zase přesvědčivá ve své naivitě, že by snad ten ženáč, s nímž chodí (či spí), kvůli ní přece jen rodinu mohl opustit, stejně jako v tom, že netuší, co by od života mohla chtít, a tak okolí prudí aspoň svým trváním na vegetariánství.

K tomu jednoduchá leč variabilní scéna Nikoly Tempíra umožňující rychlé změny a nabízející hercům možnost příchodů a odchodů všemi směry, decentní a atmosféru navozující hudba Daniela Šubrta a režie Jany Kališové, která toho všeho (stejně jako kostýmů Vladimíry Fomínové a pohybové spolupráce Jaroslavy Zimové-Leufenové) využívá, aby představení hladce plynulo a divák byl pořád něčím zaujat. Ano, ty dvě hodiny utekly, ani nevím jak, náramně jsem se během nich pobavil a došlo i na trochu toho "lidského tepla", neměl jsem ani problém s porozuměním postavám, co víc si přát?

No, podívejme se, kdo v předchozím výčtu chybí. Autorka knižní předlohy Petra Soukupová, autor dramatizace David Košťák, dramaturgyně Olga Šubrtová a herci Dušan Sitek a Tomáš Kobr. Následující výtka směřuje k prvním třem (přičemž nevím, do jaké míry za to kdo může, Soukupové knihu ani Košťákovu hru v tomto případě nemám nejmenší chuť číst), zbylí dva na ni bohužel doplatili.

Můj základní problém s textem tak, jak ho můžu zrekonstruovat z viděného představení, spočívá v tom, že k charakteristikám postav, jež jsem lehce nadhodil o tři odstavce výše, vlastně není co dodat. Stejně tak lze výčet postav zkompletovat tvrzením, že otec Dušana Sitka je uzavřený starý muž, kterého možná vzruší už jen jeho práce, a Blančin manžel Libor Tomáše Kobra je slizoun, jenž Blance chybějící sex appeal hledá jinde. Ovšem o ty dva moc nejde, na scéně jsou spíše jako katalyzátory a připomínky minulých i současných křivd.

Z toho také bezprostředně plynou konflikty a podobnosti postav. Blanka má nakročeno k osudu své matky, Olina svým upnutím se k práci kopíruje otce, Kristýna rozvracející manželství se nutně střetává s Blankou, jejíž manželství se kvůli Liborově nevěře hroutí, ten to zkouší na Kristýnu jako nejmladší (a nejatraktivnější) dostupnou postavu, která je zase otcovou princezničkou, za což na ni žárlí Blanka s Olinou, navíc trojnásobná zasloužilá matka Blanka leze svými nevyžádanými radami na nervy Olině fixované na svého jediného syna.

A tím jsem vlastně až na prostřihy do minulosti objasňující či rozvíjející přítomnost a (možná doslova) pár detailů vyčerpal myšlenkový obsah textu. Co si z toho vzít? Stručně řečeno, že jeho postavy nejsou reální lidé, ale šablony, prototypy, jako by vypadly z otázek poradny lifestylového magazínu. Pokud je podle mě ideální postup při tvorbě divadelní inscenace takový, že na začátku jsou postřehy ze života, ty vedou k zobecnění a nalezení principů, schémat, vzorců, jež jsou zakódovány do konkrétních postav, jejichž příběh divák přijme právě proto, že se v nich ono obecné odráží stejně jako v jeho vlastní subjektivní zkušenosti, potom v případě Pod sněhem na úrovni textu chybí onen krok od obecného ke konkrétnímu, většina práce na výstavbě postav je hotova tím, že jsou pojmenovány, čímž se vyčleňují z kategorií, jež zastupují.

S tím souvisí také to, že jsou jejich životy redukovány na sféru vztahů. Zdravotní problémy? Ekonomické potíže? Ideologické rozpory? Nic z toho. Blanka koupila otci rádio, Olina televizi, což ale není dáno tím, co si která může dovolit, výsledkem je Blančino rozčarování z toho, co si o ní otec bude myslet. A ani to se nedozvíme, protože televizi Olina nezvládne dovézt. Kristýna je vegetariánka, ovšem nevede to k diskusi o stravování, jen to působí problémy při společné večeři a otec vyjádří přání, aby Kristýna začala jíst maso.

A též další konflikty jsou naznačeny a následně utlumeny, aby se mohlo jít dál. Možná hádka mezi otcem a Liborem (kteří si vykají, proč? Kdo ví...) je zahrána do autu v samém zárodku, když Blanka Libora prakticky přistihne při domlouvání nevěry, nekonfrontuje ho, scéna vrcholí posláním Libora do... přesně tam. Pokud je pravidlem "dobře napsané hry", že svět postav po ní je jiný než před ní, potom v tomto případě se naopak úzkostlivě dbá na to, aby tomu tak nebylo.

Na závěr mi to nedá a musím se vyjádřit k jednomu zajímavému omylu, jehož se Landa dopustil ve své recenzi. Tvrdí, že Kristýna má vztah s Liborem. Upřímně, vlastně se tomu ani nedivím, scéna, v níž Libor s Kristýnou flirtuje, tomu hodně napovídá, i u mě se v tu chvíli dostavil "aha efekt". A zcela jsem zapomněl, že hned na začátku Kristýna během telefonátu svého ženáče oslovuje Davide a později ho ve svém objasňujícím výstupu Davidem opět nazve. Ovšem onu hypotézu jsem opustil později, když jejich chování vzájemnému vztahu neodpovídalo, přičemž vrcholem Kristýniny linie bylo, že předčasně odjela od své rodiny za milencem, zatímco Libor zůstal.

Nicméně Landův omyl podle mě výborně ilustruje právě onu redukci na vztahovou rovinu, která navíc čerpá jen z prvotních rozporů v základním výběru postav, aniž by se cokoliv (vy)řešilo. Ono je vlastně úplně jedno, zda Kristýna chodí s Davidem či Liborem, oba jsou totiž plně obsaženi v tom, že jsou nevěrnými ženáči, což je zase důležité jen proto, že Kristýna (nějaké) manželství rozvrací a Blančino manželství je rozvraceno, ztotožnění Davida s Liborem by nic nového nepřineslo, věřím, že ani v takové konstelaci by k přímé konfrontaci nedošlo.

A jak tedy naložit s tou scénou, z níž jsme oba získali dojem, že Kristýna s Liborem k sobě patří? No, ta měla nejspíše jen ilustrovat, že je Libor opravdu slizoun, kdyby o tom snad divák náhodou pochyboval.

Jak to celé uzavřít? Smířlivě. Pokud o textu platí, že jsou postavy (tedy dramatické osoby) příliš vágní a zjednodušené, potom o inscenaci samotné už to neplatí, co nefunguje na papíře, to funguje v rámci divadla, konkretizujícím prvkem jsou totiž právě herci, kteří jsou tělesnými jedinci a ve spojení se jménem tvoří herecké postavy v celé své plnosti.

Jinak řečeno, onen dříve zmíněný v textu chybějící krok nahrazuje až divadlo, čemuž pomáhají jednak výkony všech herců (tedy především hereček), ale také skvělý casting, čistě na základě fyziologie je snadné jednomu každému věřit, že skutečně spadá do (velmi obecně definované) kategorie, již jeho postava reprezentuje.

Výsledek? Zajděte si na Pod sněhem, užijte si představení a bezprostřední pocit, že v té které postavě poznáváte sebe či někoho ze svého okolí. A pak od této inscenace utečte rychle pryč dříve, než o ní začnete přemýšlet.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.