Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Je libo život načerno?
Jiří Koula, 29.10.2011
Kdysi dávno, na úsvitu lidských dějin, byl svět příjemně jednoduchý. Z hlediska jedince se vše dělilo na to, co ho chce zabít, co chce zabít on, s čím se může spářit... A zbytek. Čemu nerozuměl, za to mohli duchové, zlí nebo hodní podle důsledků toho kterého jevu. Potom přišla civilizace, jejíž dějiny je možno chápat jako proces komplikování. A dnes je svět složitý, mnohem více, než by odpovídalo vývoji schopností člověka.

Důsledkem nepoměru mezi rychlostí evoluce člověka a světa jako celku je fakt, že jen málokdy máme šanci utvořit si správný názor (na cokoliv a podle libovolné definice "správnosti"). Nemáme v sobě neomylné detektory lži, nemáme kapacitu k aktivnímu uchovávání relevantních informací a jejich analýze. Přesto, chceme-li žít, musíme se něčím řídit, musíme si tvořit názor na spoustu věcí.

A tak jsme vynalezli "škatulky". Ty nás alespoň částečně navracejí do těch kouzelně prostých dob, kdy proces rozhodování spočíval ve vyhodnocení vztahu objektu k našim pudům. Jak rádi dáváme věcem nálepky, výstižná jména zdánlivě v sobě obsahující vše, co potřebujeme vědět. Prototypy, šablony, archetypy, to jsou naše berličky, naši průvodci spletitou realitou.

Je ale třeba si uvědomit, co je podstatou takové kategorizace. Na základě jednoho atributu odhadujeme atributy jiné tak, aby se nám celek vešel do určitého "chlívečku". Negativní projevy takového chování označujeme jako stereotypy, předsudky či diskriminaci a vynakládáme značné úsilí na jejich odstranění. Jde však o rub mince, na jejímž líci je možnost přežít v dnešním světě, jenž nás na každém kroku nutí se rozhodovat, zaujímat stanoviska, tvořit si názory, proto se nabízí otázka, zda taková snaha může dlouhodobě uspět bez navrácení se k trivializovanému světu.

To jsem ale poněkud odbočil, vraťme se k myšlenkové linii směřující k Vejci. Výrazným atributem člověka je jeho výjimečnost v nějaké oblasti. Takové osobě nevědomky přisuzujeme i mimořádnost v oborech nesouvisejících, máme pocit, že převyšuje-li nás někdo v jednotlivosti, dá se předpokládat, že tomu tak bude i obecně. A aplikujeme totéž i na jeho okolí, rodinu, přátele. Je-li někdo nadaným umělcem, automaticky si jej řadíme do společnosti umělců, automaticky přisuzujeme talent i jeho potomkům a budujeme tak obraz uzavřené společnosti, do níž "obyčejný smrtelník" nemá šanci proniknout.

Existuje ale opravdu nějaká takováto nedosažitelná kasta? Tvrdím, že nikoliv, argumenty takovou tezi podporující mají obecnější vysvětlení. Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Přísloví, z něhož plyne vše. Ekonomové se budou často stýkat s ekonomy, "lidé od počítačů" s "lidmi od počítačů", politici s politiky a umělci s umělci. Tvoří-li práce náplň poloviny bdělého času člověka, je přirozené, že bude mít blízko k těm, s nimiž je skrze ni spojen.

A ani obecná výjimečnost skupiny definované například zájmem médií není obhajitelná. To, že je člověk známý či slavný, ještě neznamená, že v soukromí neřeší úplně tytéž malé problémy jako ti, kteří plní roli obecenstva na divadle světa. A pak, je mnoho druhů výjimečnosti, bezpočet oblastí, v nichž může člověk vyniknout. Přesto masa některé z nich vyzdvihuje a jiné zcela ignoruje, neexistuje přitom zřetelná úměra mezi schopnostmi potřebnými pro úspěch v tom kterém oboru a jeho oceněním.

Střih. Podívejme se nyní na historii lidstva z jiného úhlu. Co je hybatelem pokroku, co nutí lidstvo mířit vzhůru? O tom jistě byly popsány tuny papíru a vyřčen nespočet velikých slov, já se omezím na přízemní tvrzení, že kdesi pod nánosy vznešenosti stojí dva prvky - lenost a strach. Člověk je tvor líný, a tak se snaží si život ulehčit, jak jen je to možné. A člověk je též tvor bojácný, od zvířat se liší uvědoměním si sebe sama, své malosti a zranitelnosti... A vcelku oprávněně se světa bojí, bojí se i své smrtelnosti, vědom si časového omezení své existence snaží se během onoho krátkého období dosáhnout na co možná nejvíce toho, co se mu nabízí. Překonává proto i svou vlastní lenost a stává se tvorem aktivním.

Obyčejnost výjimečných a strach, to jsou východiska hry Vejce. Karel vynalezl lék na rakovinu a stal se slavným, po setkání s ním touží prezidenti a králové ho zvou na ryby. Jeho vynález zbavil lidstvo jednoho velikého strašáka. Jak ale žije Karel, který se stal hvězdou? A co si počne člověk zbavený strachu? Nejsou nakonec drobné každodenní obavy silnější motivací?

Petr Kolečko k vyjádření myšlenek nepotřebuje honosnou róbu filosofie, jde bez obalu, servítků i rukaviček k jádru věci a počíná si způsobem, jenž útlocitnou duši zhýčkaného diváka může snadno urazit či šokovat. Nejde ovšem o laciná gesta, určitě ne o lacinější, než je sám život. Diváka nečeká nic, co by neznal, v kontextu, jenž by nebyl přirozený.

Na stejnou vlnu je naladěn i režisér Tomáš Svoboda (ač mám pochybnosti, nakolik je v tom případě formální dělení na autora a režiséra platné), jenž nepoužívá divadelních zkratek a metafor, nýbrž tam, kde nemusí být naznačeno, je realita zobrazena v plné nahotě s odzbrojující věrnosti. Prostředky při povrchním pohledu samoúčelné jsou ale podstatné, jsou podstatou sdělení. A pokud budete mít pocit, že je dění na jevišti přehnané a nereálné, znamená to jen tolik, že "už vás dostali", vaše zkostnatělé uvažování je příliš fixováno na systém škatulek a nálepek.

Celistvost výpovědi zvýrazňují i herečky a herci, kteří chápou, jaká hra se s divákem hraje, a do svých rolí se dokážou jak se patří obout. Nemá smysl zdůrazňovat jednotlivé výkony, hlavní devizou inscenace je, že všichni zúčastnění jsou tým nadchnutý pro jednu vizi.

Ocenit musím i scénu, po celou dobu je na jevišti přítomen veškerý podstatný výřez světa a změna dějiště je realizována pouhou úpravou světelných podmínek. To umožňuje jednak udržet tempo hry bez zbytečných prodlev, jednak se tak nabízejí zajímavé možnosti prolínání dějových linií, jichž je několikrát vtipně využito.

Sečteno a podtrženo, Vejce je skutečně černá komedie, pokud přistoupíte na užitý humor a jeho prezentací, o polechtání bránice není nouze. Tohle není umění, tohle je život, není však základním smyslem umění zobrazování reality?

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.