Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Jednoho rychlého Macbetha, prosím
Jiří Koula, 2.4.2018

Byl jednou jeden Cafe Bar 3+1, v němž za dlouhých zimních večerů pár krásných bláznů napadlo, že by mohlo být zábavné zahrát 31.3. Macbetha na prostoru 3x1 metr v 31 minutách pro 31 diváků za 31 Kč na hlavu. A jak si usmysleli, tak se skutečně stalo. Proč vůbec o takovéto akci psát? Stručně řečeno jednak proto, že se bude opakovat (a to dříve než za rok, první repríza bude už v neděli 8.4.), takže se můžete zajít podívat, jednak proto, že podle mého rozhodně stojí za návštěvu. Přiznejme si, že tato (mikro)inscenace nevznikla s nějakými velkými uměleckými ambicemi, pravdou ale je, že to potenciálního diváka nemusí zajímat. Takže ji zkusme vzít vážně a uvidíme, kam nás to dovede.

Vzhledem k omezenému času i prostoru je pochopitelné, že se v 3+1 soustředí na ústřední pár. Co si tak vybavuju z jiných inscenací, pro dynamiku mezi manželi Macbethovými platí celkem jasný mustr. Na začátku si rozhodnete, jak to mají hozené, kdo je motorem, co je záměrné a co se "prostě tak nějak stane". A pak už jen sledujete, jak se oba vezou tramvají osudu do konečné stanice Smrt, před níž ještě projedou zastávkou Šílenství. A přestože jsou komplici skutků, jež každého zvlášť mění (v pošahanou trosku), do dynamiky jejich vztahu se to nijak výrazně nepromítá. Není to podivné?

Milé děti, povím vám pohádku

Ano, je. Pojďme si proto rovnou říct, jak na to šli v 3+1 (a nadále budu předpokládat, že Macbetha znáte, takže ani nehlásím spoiler alert). Na začátku vidíme Macbetha, théna z Glamisu, což je docela dobrý flek, s nímž je spokojený, a jeho manželku, znuděnou "zelenou vdovu". Tohle jejich středostavovské zahnívání naruší věštba, že by se Macbeth měl stát ještě thénem z Cawdoru a dokonce i králem. To první přijde samo, ve druhém případě je přece jen třeba jít štěstíčku naproti.

Macbeth je nudný patron, kterého by to nenapadlo, ale Lady Macbeth zavětří příležitost, probere se ze své apatie a muže náležitě zpracuje za použití mocné ženské zbraně - sekýrování. A tak Macbeth krále zapíchne, aby se jím stal sám a měl od své ženy klid. V tuto chvíli je Lady Macbeth spokojená, její muž vládne všem a ona vládne jemu, mission complete. Jenže Macbeth má moc a zachutnala mu. A vůbec se mu nelíbí věštba, že by se králem měl stát Banquův syn. Ale co, je král, může všechno, tedy se i postavit osudu, takže nechá Banqua se synem zavraždit.

To se mu sice povede jen v Banquově případě, nicméně podstatné je, co tomu řekne Lady Macbeth. Nelíbí se jí to, ovšem zejména proto, že vidí, že nad svým mužem ztrácí kontrolu, z uťápnutého tatíka, kterého si vodila, se stal sebevědomý mocichtivý parchant, skutečný král/king/boss, který jde tvrdě za svým, získal mnoho a nehodlá se toho vzdát. A jako správný top mafián se začíná i chovat, místo Shakespearem předepsané hostiny vidíme nevázaný večírek s party girls a hromadou kokainu.

Snad v kombinaci rauše a výčitek svědomí se Macbethovi zjeví Banquův duch a zábava končí, Lady Macbeth se z posledních sil postaví za svého muže, když ten ale následně nechá vyvraždit rodinu vzpurného Macduffa, zjišťuje, že ho nadobro ztratila a s ním i vše, oč usilovala, metaforicky přišla o svůj život a fyzicky se o něj sama připraví. A nadopovaného Macbetha přesvědčeného o vlastní všemohoucnosti rozstřílí na hadry zásahovka, dokonáno jest.

Co z toho?

Tak, proč jsem to všechno popisoval? Protože z toho je vidět několik věcí. Tou první je právě ona provázanost vnitřních proměn obou manželů a vývoje jejich vztahu. Romantici nechť si zakryjí oči, ale každý vztah je svým způsobem obchodní, jde o vzájemné uspokojování určitých potřeb. A pokud se změní naše potřeby či to, co jsme schopni/ochotni dávat, pak, má-li vztah přetrvat, musí dojít k jeho předefinování. A je celkem logické, že to, co mohla nabídnout Lady Macbeth Macbethovi - thénovi z Glamisu, už sotva může stačit Macbethovi - králi. Nebo abychom to převedli do současnosti, co stačí řadovému politikovi, nemusí stačit premiérovi (ano, mám na mysli speciální edici Výměny manželek z prostředí vrcholné české politiky).

A tím se dostávám k druhému aspektu, totiž ahistoričnosti inscenace. Na jedné straně se Macbethovi sjíždějí kokainem, používají chytré telefony, sledují televizi, v závěru přijede zásahovka... Naproti tomu ale Macbethova kariéra stále míří od théna ke králi a věští mu čarodějnice. Jak interpretovat tuto rozporuplnost?

S Macbethem (či Shakespearem jako takovým) je obecně těžké pořízení. Na jedné straně jsou pohnutky jeho postav univerzálně platné napříč časem i prostorem, ostatně právě proto se tak často uvádí. Ambiciózní žena tlačící svého muže někam, kam sám nechce, muž, kterému zachutnala moc, jasně, s tím se dokážeme ztotožnit. Ale vražda, pokus o dvojnásobnou vraždu a nakonec vyvraždění celého hradu svého protivníka? To už je pro většinu z nás přece jen přes čáru. A navíc to vše kvůli tomu, co řekly nějaké pochybné existence kdesi ve vřesovišti? Jako vážně?

Takže co s tím? Plně aktualizovat Macbetha chtě nechtě znamená buďto příběh přesadit z jednoho pro diváka tady a teď vzdáleného světa (středověké Skotské království) do jiného (Co by tak mohlo fungovat v dnešní době? Prostředí latinskoamerických drogových kartelů?), nebo ho výrazně přepsat směrem k užití přijatelnějších prostředků (přičemž pak je ale otázkou, proč se držet Macbetha). V této souvislosti mi přijde jako vlastně docela dobrý nápad zmodernizovat postavy, ale hrací plán (mocenská hierarchie a čarodějnice) ponechat přiznaně v minulosti, divák tak dostává poselství "Podívejte, jsou to lidé jako vy, ale nacházejí se v extrémní situaci, v níž se vy nacházet ani nemůžete, jde o zveličení divadelní optikou."

Od textu k inscenaci

Tolik k dramaturgii, přejděme k režii a hereckým výkonům. Velkým tématem, s nímž je třeba se nějak vypořádat, je žánrová neukotvenost. Bylo by snadné napsat, že jde o tragikomedii. A bylo by to špatně. Ve skutečnosti jde místy o tragédii a místy až o opravdu bláznivou komedii. A když to celé trvá lehce přes půl hodiny, je to fakt nářez, jak se má chudák divák zvládnout tak rychle emočně přepínat?

Tato rozpolcenost však úzce souvisí s oním předchozím rozporem mezi historičností a současností. Historický Shakespeare napsal tragédii, jejíž úryvky v inscenaci zazívají, současní tvůrci vytvořili komedii, tuším, že jsem od nich zaslechl zamýšlenou charakterizaci "kokainová jízda". To je velmi šťastný obrat. Moc sama o sobě je drogou. To není můj dojem, ale závěr výzkumů, jež se mocí zabývaly, moc má na mozek co do biochemických procesů stejný vliv jako (některé) drogy, vrcholovou politiku tak je možno vnímat jako permanentní drogový večírek. Tedy až na to, že není tak docela permanentní, vliv moci funguje jen tehdy, když svou moc vykonáváte, případně když jste si jí vědomi. A to těžko můžete činit nepřetržitě, tak to prostě nefunguje.

A tak rauš střídají absťáky a přichází otázka, jak je překlenout. Obecně vzato je třeba najít nějaký substituent. Tím můžou být statusové předměty, jež vám vaši drogu připomínají - velký honosný dům, rychlé auto, krásné povolné ženy (či muži, jak je libo), cokoliv, co můžete mít právě díky moci a bez ní byste neměli, jde o zástupné využívání moci čistě proto, abyste s ní zůstali v kontaktu. No a druhou možností jsou "skutečné drogy" s podobným účinkem jako moc. Ty mají i ten efekt, že vám dodají energii potřebnou k tomu, abyste udrželi tempo.

Tím se však dostáváte do nebezpečné spirály, kdy to, co by se mohlo zdát jako kýžený životní styl, užívání si toho, čeho jste dosáhli, je zároveň něčím, co potřebujete, abyste vůbec vydrželi dál. A vzdalujete se sami sobě a běžnému životu, ničím nepřikrášlené realitě. Je stále obtížnější se této vyhýbat a buď se fyzicky zcela zničíte, nebo začnou přicházet ony absťáky, rozpor mezi tím, jak se cítíte, když se zrovna nic neděje, a vzpomínkami na šťastnější chvíle.

A přesně toto je v inscenaci obsaženo, Macbeth prochází okamžiky euforie i pádu na dno, přičemž v těch druhých se mu do obrazu současného úspěšného života vkrádá Shakespeare, historičnost ruku v ruce s tragédií mu nemilosrdně ukazují skutečnou cenu cesty, po níž kráčí (či spíše klopýtá). A zatímco Macbethovi se přece jen střídavě daří tomuto uvědomění unikat až do konce, v němž ho realita dožene bez ohledu na jeho vůli, v kontrastu k němu Lady Macbeth setrvává ve spojení se skutečností a hořce za to platí od prvního záblesku poznání.

Tak, doteď jsem psal "v 3+1" a "tvůrci", konečně se dostáváme ke konkrétním jménům. Kdo jsou tedy ti krásní blázni, kteří do toho šli? Režisérkou a duší tohoto projektu je Diana Šoltýsová. Děkuji jí za to, že se realizoval. Děkuji jí za to, jak vedla herce (a budu-li je dále chválit, činím tak s vědomím, že to jde z velké části za ní - obecná, leč podle mého podceňovaná pravda). Možná bych se měl vyjádřit i k tomu, co je jinak k vidění, k řešení "light designu" v "sále" bez osvětlovací techniky, k způsobu, jímž jsou zobrazeny vraždy (zajímavý a s prostředím plně korespondující nápad), k práci s prostorem (pokud máte pocit, že na třech metrech čtverečních není co vymýšlet, jděte se přesvědčit o svém omylu)... Ale ne, nechme to tak, ať máte důvod na inscenaci vyrazit.

Místo toho přejděme k hercům. Tedy nejdříve k jedinému herci, role Macbetha se ujal Tomáš Kobr. Ten oplývá takovým charismatem, že si asi brzy koupím kalhotky, jen aby mi mohly při jeho sledování vlhnout. S tím souvisí jeho dovednost si pro sebe ukrást jeviště bez ohledu na to, kde a s kým hraje. Je opravdu krásné sledovat, jak s touto svou (super)schopností v tomto případě nakládá. Na začátku se drží zpátky, má být nepříliš zajímavý podpantoflák a skutečně jím je. Když mu zachutná moc, mění se, ovšem nejde o jednorázový přerod, dostává se do varu postupně a naplno to rozbalí až v samém závěru. A mezitím si přesvědčivě sahá na dno historického tragického Shakespeara, ou jééé.

A pak tu jsou čtyři herečky, Lady Macbeth a čarodějnice/party girls, jež ztvárňují letošní absolventky VOŠH z ročníku (spolu)vedeného právě Šoltýsovou. Předně tu máme Jaroslavu Koškovou coby Lady Macbeth. Pane jo! V úvodní scéně znuděná panička a najednou střih a je z ní taková semetrika, že byste Duncana umlátili papučí, jen aby vám dala pokoj. Z kontrastu těchto poloh velmi výrazně vyznívá účelovost jejího jednání, sledovat herečku tak jasně hrající, že její postava zrovna hraje, to je opravdu radost. A pak zpět k upřímnosti, nejdříve vychutnávání si svého vítězství a následně žal nad ztrátou vysněného života, šílenství... Všechno tam je, bravo.

A zbývají Zuzana Částková, Magdalena Jirounková a Karolína Půčková, jež nemají zase tak mnoho prostoru a není tedy moc co napsat. Dotvářejí příběh a atmosféru a daří se jim to. Jako čarodějnice jsou vskutku přízračné, klobouk dolů před kostýmy, to chcete vidět, jako party girls... Inu, uvěříte jim, že už nějakou tu noc propařily.

Závěr

Sečteno a podtrženo, z bláznivého nápadu vzešlo nakonec dle mého dosti zajímavé divadlo, jež prostě musím doporučit k návštěvě. A to dokonce i těm, kteří Shakespeara zrovna dvakrát nemusejí (jako třeba já), budete to totiž mít rychle za sebou a velkou výhodou je i to, že se ihned po skončení představení nacházíte v baru, kde je velmi příjemné strávit večer.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.