Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Just Too Much
Jiří Koula, 9.10.2017

O inscenaci Davida Jařaba Macbeth - Too Much Blood by se dalo napsat leccos pozitivního. Jak jsem zjistil, už tak učinili mnozí jiní. Po (přiznávám, že letmém, proto mi odpusťte, co jsem přehlédl) pročtení všech online ohlasů, na něž odkazuje či je předkládá tento portál či doprovodný text k inscenaci na stránkách Divadla Na zábradlí (stejně jako zdejších uživatelských i redakčních komentářů), mě fascinuje několik věcí. Na jedné straně jejich konzistence (místy až příliš nápadně souznějící s výkladem dramaturgyně Lucie Ferenzové, to je klika, že jej sepsala, že?), naproti tomu jisté drobné rozdíly. A konečně a vlastně hlavně absence určitých rozměrů interpretace, či snad lépe zastavení se před jejich branami, spokojení se s nesmělým zaťukáním a úprkem k jinému postřehu. Budiž tedy obhajobou existence tohoto blogu pokus o zaplnění několika prázdných míst na mapě úvah o této inscenaci.

Trocha intelektuální onanie

Coby hlavní principy či východiska inscenace se hojně zmiňují redukce (ať už jazyka či omezení se na ústřední pár) a přesazení do korporátní kultury současných USA. Ano, oboje je tolikrát znova a znova (a znova a znova) publiku vnucováno, že to opravdu nelze pominout. Jenže je tu ještě jeden pilíř, totiž kontrast, hra protikladů. Ano, jazyk je redukovaný, leč proti tomu je kladen důraz na přízvuk - obsah versus forma. Macbeth je rozpolcen mezi kariérou a manželkou toužící po dítěti - veřejná versus soukromá sféra. Hojně citovaná hláška "Fuck me or kill him!" má kromě prvoplánového výkladu několik dalších, hned se k tomu dostanu. Lady Macbeth toužící po tradiční rodině, homosexuální Macbeth - konflikt sexuálních orientací a bv důsledku toho v Macbethově případě souboj dvou přístupů k okolí. Firemní prostředí orientované na výkon a proti tomu "věštci" - vidláci s bendži, uhlazenost proti syrovosti. A kontrasty největší - tvoření versus ničení, život versus smrt. Ale vezměme to podrobněji.

Fuck me or kill him! Jasně, jak někdo poznamenal, Lady Macbeth zde dává svému muži na výběr ze dvou možností, z nichž po první touží a druhou považuje za příliš absurdní, než aby byla vybrána. Jenže to přece není vše. Jde o výběr mezi životem (fuck me, protože chci dítě, dej vzniknout novému životu) a smrtí (kill him, ukonči život). Jde též o volbu mezi soukromým (fuck me - ty, můj manželi, přispěj k rozšíření naší rodiny) a veřejným (kill him - a získej jeho místo, buduj svoji pozici ve vnějším světě). A konečně jsou tyto možnosti jádrem pohledu heterosexuálního muže na ostatní, skrze ženy šíří své geny, muži jsou pro něj soupeři. Jenže co by chtěl Macbeth? Přece fuck him, což je alternativa stojící nejen mimo heterosexuální rámec, ale též stranou osy život - smrt, uspokojením své touhy by Macbeth život nedal ani nevzal.

Dále, přijde mi, že pokud jde o "věštce", jsou ohlasy poněkud rozpačité (a místy až úsměvné). Snad jen v jedné recenzi jsem našel výklad, který se podle mě přímo nabízí, oni dva hillbillies jsou novodobí šamani, přicházejí z hor, tváří se tajemně a trousí moudra. Všimněme si, že pronesou (v souladu se Shakespearem) dvě věštby, z nichž se však v inscenaci naplní jen jedna. A poté už jen mlží. Co když to nejsou žádní klíčníci u brány vědění, ale obyčejní taškáři, kteří to prostě zkusili a trefili se (přičemž je důležité i to, že šlo vlastně o sebenaplňující proroctví)? Kolik firem tak asi ti dva obešli?

Jejich výraznou rekvizitou jsou bendža, čímž se dostáváme k hudbě. Kdekdo papouškuje, že hudba Jakuba Kudláče v sobě co do žánrů snoubí bluegrass a gospel. Proč se u toho trochu nezastavit? Bluegrass je hudba bílých horalů nesoucí si v sobě odkaz staré vlasti, anglických, irských a skotských tradicionálů, otisk prvních imigrantů, důraz je na instrumentální složce, již obstarávají strunné nástroje, tematicky jde o hudbu světskou. Naproti tomu kořeny gospelu hledejme na bavlníkových plantážích, ve spirituálech a pracovních písních černých otroků, kteří si z Afriky přivezli formu sólového předzpívání a sborové odpovědi stejně jako repetitivnost, důraz je na vokálech a ladění je převážně náboženské.

Ač jsou tyto žánry původem tak rozdílné, přesto je spojuje jednak dlouhá tradice, odkaz k samotným základům Spojených států, čímž pospolu stojí proti modernosti děje, jednak onen v obou obsažený kontrast mezi sólovým výstupem (u gospelu "předzpěvák", u bluegrassu nástroj, který zrovna hraje sólo) a sborem (u gospelu chór, u bluegrassu ostatní nástroje). V Kudláčově aranžmá pak hudba stojí na straně nevyslovených citů, podtrhuje kontrast mezi tím, co je viděno, a tím, co je prožíváno, její tesknost rezonuje s všeobecnou nenaplněností.

Co zbývá? Snad ještě pár řádek o scéně. Někomu evokuje hotelový pokoj. Proč ne, nabízí se to. Je to ale nutné? Dostáváme se znovu k rozporu mezi osobním a veřejným, hotelový pokoj je kompromisem či průnikem, dočasným domovem na služební cestě, místem intimností i obchodních schůzek. A jako takový musí být neutrální, čistě funkční, možná s pár detaily pro zakotvení v místě. Rozhlédněme se však kolem sebe, do katalogů realitních kanceláří či na nabídku portálu Airbnb nabízejícího ubytování v soukromí. Příliš se to od hotelů neliší, záplava univerzálních prostorných skoro prázdných pokojů, kde je vše potřebné a nic víc, snad až na nějakou tu drobnost poskytující decentní odlišení. Inscenace by se tak klidně mohla odehrávat u Macbethů doma, přičemž sterilita prostředí koresponduje s absencí dětí.

Když už jsem zmínil odlišující drobnosti, Jařab použil lebky (dejme tomu bizonů) jako stínítka lampiček. Kromě toho, že jde o další ukotvení inscenace v prostředí (skrze asociaci westernů), tento prvek vybízí i k zajímavější interpretaci. Lebky jsou symbolem smrti, konce, artefakt toho, co bylo a už není, naproti tomu lampičky poskytují světlo, jež představuje počátek (I řekl Bůh: Budiž světlo!), opět spojení protikladů, zvláště uvědomíme-li si, že lebky coby stínítka vlastně brání světlu v šíření (tak jako Macbeth brání vzniku nového života i pokračování stávajícího).

Nějaká ta námitka

Tolik k docenění Jařabovy práce, odteď už budu jen prudit. Ač to má celé opravdu dobře promyšlené, nemůžu se ztotožnit se závěrem. Někdo napsal, že sebevraždy Macbethových jsou logickým vyústěním. Nechci vědět, v jakém světě žije, mně tedy vůbec logické nepřišly. A to zvláště u Lady Macbeth. Její situace je jistě nezáviděníhodná, ale že by byla bezvýchodná? Nabízí se tolik alternativ. Mohla by svou touhu utápět v alkoholu (či jiných drogách). Mohla by ji transformovat, obstarat si psa, dítě adoptovat či ukrást, postavit sirotčinec či si najít jiné rozptýlení. Nebo by si dítě mohla pořídit s někým jiným, ať už by přitom zůstala s Macbethem či utekla s jiným. A možná vás napadnou i další scénáře.

Ale ne, ona trvá na tom, že chce dítě, vlastní dítě, dítě od svého současného muže. A když to nejde, tak šmik a hotovo. S tím mám jeden zásadní problém, člověk je pozoruhodný tvor obdařený dvěma komplementárními schopnostmi, totiž měnit své okolí a měnit sebe. Pokud není prostředí v souladu s našimi touhami, snažíme se je přetvořit, pokud to není možné, jsme opravdu dobří v tvarování sebe samých, abychom zmírnili vnímání rozporu mezi chtěným a možným.

Lady Macbeth je však dost neohrabaná v ovlivňování okolí a absolutně neschopná jakkoliv měnit svůj pohled. Za těchto podmínek je sice její finální gesto pochopitelné, pro ni je její situace skutečně bezvýchodná, jenže to, jak lpí na jednom jediném scénáři, je prostě nelidské, zde Jařab podle mě zašel příliš daleko, když s jazykem redukoval i rozhled postav a jejich schopnost hledat byť zástupná řešení.

A osobní pohled

Tak, vše, co jsem doteď napsal, mělo vlastně jeden jediný cíl, totiž přesvědčit vás, že jsem inscenaci viděl, vnímal a přemýšlel o ní. A teď je čas na přiznání, jak jsem se během ní cítil. Stručně řečeno, ta inscenaci mi přijde nudná. Ale opravdu děsivě, když jsem o přestávce kouřil na chodníku před pasáží Divadla Komedie stranou od diváků, v kontaktu s běžným světem, musel jsem zapojit veškerou svou diváckou disciplínu, abych se vůbec vrátil.

Někdo napsal, že by inscenaci slušelo zkrátit ji o čtvrtinu. S tím souhlasím, tedy až na předložku, osobně bych ji zkrátil na čtvrtinu, i při takové stopáži by v ní mohlo být všechno, jen by se to tolikrát neopakovalo (byť v různých obměnách). Zde se dostáváme k poslednímu kontrastu, Jařab redukoval i počet vnímatelných myšlenek, parciálních sdělení, avšak zachoval délku (obecné dnešní inscenace, nikoliv zrovna tradičního Shakespeara) skrze bohatost obraznosti. Leckomu zřejmě stačí devadesát minut čistého času pořád dokola objevovat to, co je sděleno v prvních několika scénách, mně ale ne.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Macbeth - Too Much Blood je rozhodně promyšlená a dobře udělaná inscenace, soubor Divadla Na zábradlí je skutečně skvěle vycepovaný... Avšak já očividně nespadám do cílového publika.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

William (18.11.2017, 00:01:59)  reagovat
Námitka k námitce na sebevraždu Lady Macbeth.
Jedná se o interpretaci Shakespearovy tragédie. Doporučuji si ono dílo přečíst.