Počet komentářů: 2
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Můžeme si za to sami?
Jiří Koula, 2.4.2012
A studio Rubín navázalo na svoji loňskou inscenaci Blonďatá bestie a ve spolupráci s Divadelním studiem Továrna (či alespoň jejími nejzvučnějšími jmény) připravilo pokračování. Jak se k tomuto počinu postavit? Mé pocity jsou poněkud smíšené. Předně mě štve (použil bych trefnější výraz, leč porušil bych tím pravidla korektního vedení blogu), že se během necelých dvanácti měsíců nashromáždilo tolik materiálu, aby tento následník mohl vzniknout. Tím více, že použitelného materiálu by se jistě našlo dostatek i na mnohem delší kus... Ovšem za cenu nepřehlédnutelného opakování.

Ano, to je další znepokojující aspekt tohoto projektu, podklady dodané politiky na různých úrovních totiž při bližším pohledu nejsou nikterak originální, snadno vysledujeme pár základních vzorců, podle nichž se vše odehrává. A nejde bohužel jen o ony postupy, nikoliv neznámá jsou i jména hlavních aktérů. Jak je to možné? Dobrá otázka... Tady se stalo něco divného a až budu vědět co, tak vám to řeknu.

Přiznám se, že jsem (vzhledem k výčtu autorů) na představení vyrazil s očekáváním, že se mi dostane něčeho víc než přímočarého vtipkování na účet těch, kteří se za naše peníze prakticky denně sami zesměšňují. A jsem rád, že můžu napsat, že jsem se nezklamal. Inscenace totiž odhaluje něco, co bych nazval jednou z největších slabin zastupitelské demokracie v informačním věku.

Úkrok stranou. Nedávno jsem četl slovenský blog, jehož autor si vybral pár aktuálních kauz a seřadil je podle odhadovaného finančního dopadu na daňové poplatníky. Tento výběr měl zcela jasného "vítěze", vedle něhož ostatní aféry vypadaly jako chudí příbuzní. Text ovšem pokračoval, k aktuálním událostem byly přidány (polo)zapomenuté hříchy minulosti. A co se ukázalo? To, co před chvílí vypadalo jako ta největší zlodějina nemající srovnání, jevilo se náhle jako plivnutí do oceánu. A co myslíte, byl někdo za cokoliv "opravdu velkého" hnán k zodpovědnosti? Naši federativní bratři se od nás v tomto nijak neliší, strůjci oněch "odklonů" nezřídka nadále aktivně působí ve veřejné sféře. Jak je to možné? Dobrá otázka... Tam se stalo něco divného a až budu vědět co, tak vám to řeknu.

Návrat zpět. Na jevišti Rubínu ožívají či jsou zmíněny aktuální postavičky - Kočí, Škárka, Bárta, Klasnová, John, Bém, Janoušek, Huml, Babák. Pokud jde o kabaret, pak o jeho nejpokleslejší formu, já bych spíše použil opisů jako trapná komedie, absurdní groteska, sledování uřvaných dětiček promíchaných se sborem kašpárků z loutkového divadla. Celek tak vyznívá značně nepatřičně vzhledem k tomu, že by mělo jít o "velikány" těchto dní, o ty, jejichž osudy sleduje celý národ se zatajeným dechem... Nebo tedy aspoň tak si představuju, že by tomu mělo být vzhledem k objemu zpráv ze života těchto figurek, jimiž nás zásobují média. Pokud jmenovaní nejsou největším problémem této země, proč takový humbuk? Jak je to možné? Dobrá otázka... Tady se stalo něco divného a až budu vědět co, tak vám to řeknu.

Kdyby výše popisované bylo tím jediným, čeho se divákovi dostane, bylo by to poněkud málo. Zde však musím zatleskat tvůrcům, kterým se povedla nesmírně zdařilá paralela. V hledišti totiž sedí Eva Salzmannová představující české hříchy minulosti - Pandury, Gripeny a Mosteckou uhelnou, kauzy, z nichž každá nás stála miliardy, kauzy, jež proběhly médii a upadly v zapomnění. Tito titáni po většinu představení tiše posedávají stranou zájmu diváků a jen občas se zvednou, aby se vysmáli dění na jevišti a upozornili na sebe, protože nikdo jiný to už za ně neudělá. Není to tak ale i ve skutečnosti? Vždyť si to vezměte, první stránky novin plní informace o tom, že vejce stojí sedm korun. A tady máme jednotlivé události, které nás stály miliardy. Pro srovnání, pokud devět miliard "vyletí komínem" (a zaplatí je daňoví poplatníci), má to stejný dopad, jako kdyby si každý volič koupil pět plat po třiceti vejcích sedm korun za kus a jedno po druhém hodil do kanálu. A média přesto místo Pandurů řeší zdražení vajec. Jak je to možné? Dobrá otázka... Tady se stalo něco divného a až budu vědět co, tak vám to řeknu.

Než se pustím do analýzy toho, co divného se stalo, zmíním ještě jednu věc související s inscenací jako takovou. Za sebe nemohu souhlasit s Kateřinou Kočičkovou z Mladé fronty DNES, že zde není píseň, jež by se mohla stát hitem. Naopak, píseň Jsme v prdeli objevivší se v inscenaci Med a trefně upravená pro aktuální potřeby je chytlavá a obsahuje úhledně zabalené sdělení celého projektu - jsme v prdeli a můžeme si za to sami.

Je tu ovšem jedno veliké ale. Zatímco s první částí polemizovat nehodlám, cítím potřebu rozebrat, kdo je to ten "my", který za to může. Nemyslím si totiž, že jde o prostý souhrn všech "já", nýbrž tvrdím (a chtěl bych se pokusit to obhájit), že jde spíše o statistickou veličinu a "biologickou nutnost". Zbytek textu už nebude o divadle, půjde o text "Jak vidím českou politiku a šance voliče ve stávajícím systému".

Bude to dlouhé a patrně méně strukturované, než bych si přál, ale napsat to zde musím. Spouštěcím mechanismem totiž byla Eva Salzmannová obracející se k publiku jako jedna z "megakauz" (či přesněji "gigakauz", ať jsme ve správných řádech) se slovy "Vy si to necháte líbit? Vy s tím opravdu nic neuděláte?". Otázky sice byly určeny každému jednomu divákovi v hledišti, ovšem osobně se jimi cítím nadmíru osloven vzhledem k tomu, že se při jejich kladení dívala přímo na mě či do okolí mně tak blízkého, že nejsem schopen to odlišit.

Pokud nejste zvědavi na poněkud obsáhlý zaručeně laický pohled na českou politickou scénu, případně jste tímto tématem již dostatečně otráveni, klidně přeskočte na poslední odstavec. Pokud se rozhodnete číst dále, zde je tedy má odpověď:

Žijeme v báječné době. Máme zastupitelskou demokracii s hlasovacím právem všeobecným, rovným a přímým, jež je vykonáváno tajným hlasováním. Co to znamená? Každý, kdo dosáhl osmnácti let a není označen za nezpůsobilého k právním úkonům, má možnost se vyjádřit k tomu, kdo by podle něj měl vládnout. Každý volič má naprosto stejné šance, jak se svým hlasem naložit, nikdo není v tomto ohledu zvýhodňován. Každý volič si svého zástupce volí přímo, bez prostředníků, kteří by mohli jeho hlasem manipulovat. A konečně nikdo svoji volbu nemusí obhajovat, volba je soukromým rozhodnutím každého jedince a nikomu do ní nic není. No není to úžasné? Všichni máme stejnou možnost ovlivnit, kdo nám bude vládnout, a můžeme volit zcela svobodně, přičemž vládnout bude ten, komu nejvíce občanů vyjádří svoji podporu, s takovou silou, kolik jedinců zastupuje. Umíte si snad představit něco spravedlivějšího?

Opusťme teorii a podívejme se na praxi, k tomu je potřeba pár suchých čísel. Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2010 odevzdalo 5 230 859 voličů platný hlasovací lístek. Z následných tanečků vzešla trojkoalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných s pohodlnou většinou 118 křesel. Když si sečteme získané hlasy za tyto strany, dojdeme k číslu 2 500 752. Vyjádřeno procenty vzhledem k počtu všech odevzdaných platných hlasů to dělá 47,8%.

Jinými slovy, 52,2% občanů, kteří dorazili k volbám, vyjádřilo svůj názor ve smyslu "Sděluji zde své preference ohledně toho, kdo by měl vést tuto zemi, ale není to nikdo z ODS, TOP 09 či VV.", přesto nám tyto tři strany vládnou, aniž by se musely zabývat takovými maličkostmi, jako je opozice či riziko pár přeběhlíků.

Jak je to možné? Dobrá otázka... A lze ji zodpovědět, tak je volební systém prostě nastaven. Předně tu máme pětiprocentní hranici, pokud nějaká strana ve volbách získá méně než 5% hlasů, do Poslanecké sněmovny se nedostane a hlasy jejích voličů jsou tak "spláchnuty do záchodu", tito voliči sice k volbám přišli, ale stejně tak mohli zůstat doma. O kolik občanů jde? V roce 2010 jich bylo 985 075, vyjádřeno v procentech vzhledem k celkovému počtu odevzdaných platných hlasů to je 18,8%.

Jinak řečeno, téměř každý pátý občan, který dorazil k volbám, byl prostě ignorován. A jedno srovnání, zatímco 985 075 hlasů bylo odkloněno do míst, kam slunce nesvítí, dosažených 873 833 hlasů pro TOP 09 stačilo této straně k zisku 41 mandátů, tedy ovládnutí více než pětiny sněmovny. Kde se vzala ona pětiprocentní hranice? Netuším. V Poslanecké sněmovně je dvě stě křesel, půl procenta hlasů pro politickou stranu by tak mohlo znamenat jednoho poslance, který by tyto voliče mohl zastupovat. Kdybychom měli půlprocentní hranici, hned by to vypadalo jinak. Ve sněmovně by byli zástupci dvanácti politických stran a počet propadlých hlasů by byl 67 750, vyjádřeno v procentech vzhledem k počtu všech platných hlasů 1,3%. Jinak řečeno, kdyby se místo pětiprocentní hranice zavedla půlprocentní, 98,7% občanů, již přišli volit, by ve sněmovně mělo svého zástupce. Současná trojkoalice by měla 97 křesel a musela by hledat další spojence, i kdyby to byla KDU-ČSL jako nejsilnější strana, jež nedosáhla na pět procent, vzniklá čtyřkoalice by zastupovala 52,2% občanů, kteří přišli k volbám, tedy nadpoloviční většinu.

Ještě se k myšlence půlprocentní hranice vrátím, pojďme ale dál, podívejme se na tuto tabulku (omlouvám se, že ji uvádím odkazem, ale tento portál (snad dočasně) neumí do blogů vkládat tabulky).

Co je z ní možno vyčíst? Jednak to, že kdyby se započítaly hlasy všech voličů, tak by současná koalice získala 96 křesel (což je jen jinak řečených 48% hlasů, které strany ji tvořící získaly). Zajímavější jsou ale poslední dva řádky. Kdyby se totiž křesla rozdělovala čistě podle procentuálního podílu hlasů rozpočtených mezi strany, jež překonaly pětiprocentní hranici (to v tabulce nazývám "parlamentními procenty"), vypadalo by rozložení sil ve sněmovně tak, jak je na předposledním řádku. Jak je ale vidět z posledního řádku, realita je jiná, prostým srovnáním je vidět, že systém je nastaven tak, aby zvýhodnil velké strany.

To není překlep či chyba ve výpočtu, tak je opravdu systém nastaven. A málokoho asi překvapí, že křesla navíc získaly ODS a ČSSD, což jsou právě ty strany, jež tento systém prosadily díky opoziční smlouvě po volbách roku 1998. Ale to už je dávná historie, že? Kdo by si něco takového pamatoval...

Dovolte citovat Ústavu ČR, Hlavu druhou, Článek 18, bod první: "Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení." A realita? Na hlas pětiny (aktivních ve smyslu účasti ve volbách) občanů není brán zřetel a u zbytku má větší váhu hlas těch občanů, kteří volí "ty správné strany". Není tedy nejvyšší čas Ústavu přepsat, konkrétně minimálně škrtnout z citovaného bodu zmínku o zásadě poměrného zastoupení? A proč Ústavní soud neprohlašuje každé volby za neplatné? Asi to bude v pořádku. A mně nezbývá než zopakovat, že se tady stalo něco divného... A ani nepředpokládám, že bych se kdy dozvěděl co, abych vám to mohl říct.

K předchozímu odstavci ještě jedna poznámka. Na první pohled by se mohlo zdát, že je zde porušena i zásada rovného hlasovacího práva. To by ale byla mylná interpretace, ona rovnost totiž spočívá v tom, že každý volič má stejnou šanci zahodit svůj hlas volbou malé strany, případně volbou té které budoucí parlamentní strany dát svému hlasu větší či menší váhu.

Přejděme nyní k dalšímu přívlastku hlasovacího práva, totiž k všeobecnosti. To je též vynikající věc, trvalo to tisíce let, ale konečně jsme toho dosáhli, odstranili jsme veškerou diskriminaci a volit si své zástupce může opravdu "každý". Pokud jste dovršili osmnácti let, máte české občanství a nebyli jste shledáni nezpůsobilými k právním úkonům, nikdo už se na nic dalšího neptá. Můžete být odsouzení vrazi, zloději či korupčníci nejtěžšího kalibru, můžete být obecními blby tak tak schopnými se o sebe postarat, můžete být zadlužení až nad hlavu s exekutory za zády, můžete žít dlouhodobě v zahraničí, můžete být narkomany většinu dne neschopnými rozlišit realitu od halucinací, můžete být parazity sociálního systému zcela úmyslně žijícími na úkor druhých... A nic z toho nevadí, máte stejnou možnost se vyjádřit k tomu, kdo by měl vést tuto zemi, jako "spořádaný občan", který zde žije, pracuje a většinu jím vytvořených hodnot odevzdává státu.

Všeobecné hlasovací právo prostě znamená, že pokud si umíte utřít zadek, můžete spolurozhodovat o tom, kdo je způsobilý řídit stát. Opravdu úžasné... I když, má to jeden drobný háček. Pokud přijmeme tezi, že řízení státu není trivialita, ba dokonce že by mělo jít o "fakt velkou věc", musíme též připustit, že nejspíše existují nějaká kritéria na "dobrého zastupitele". Měl by to být někdo, kdo je k takové misi nějak způsobilý. Nehodlám tyto požadavky konkretizovat, stačí mi, že existují. Pokud ovšem existují požadavky, učiňme další úvahu. Volič je ten, kdo by měl posoudit, zda ten který potenciální zastupitel ony požadavky splňuje. Čím "větší věc", tím složitější požadavky, čím složitější požadavky, tím větší nároky na ty, kdo posuzují kandidáty. Tedy tak to vidím já.

Jenže, všeobecnost hlasovacího práva znamená postulování toho, že způsobilý je prakticky každý. Co to znamená pro předchozí myšlenkový řetězec? Musíme po něm jít zpět - způsobilý posuzovat je kdokoliv. Konkrétní jedinec má své limity, pokud jde o komplexnost kritérií, již je schopen zpracovat. Nutně si tak každý ona kritéria stanovuje sám (což je důvod, proč jsem je nechtěl v předchozím odstavci jmenovat), stejně jako kvalitu posuzovacího procesu. Vzhledem k statistickému rozdělení jakýchkoliv schopností v populaci a s přihlédnutím k tomu, že v tak složité otázce jako "kdo by měl vést stát" u jednotlivých potřebných schopností bude docházet k z hlediska výsledku "neblahé" korelaci, pak u většiny voličů nastavená kritéria budou... Kdyby alespoň průměrná, ale to ne, zde se hodí spíše napsat, že budou prostě dost špatná.

Půjdu na to ještě z jiné strany. Poměrně populární je přirovnávat stát k akciové společnosti, kde voliči jsou akcionáři. Volby jsou potom valnou hromadou, na níž akcionáři vybírají nové vedení společnosti. Tato paralela ale kulhá na obě nohy. Proč? No, kdyby se v nějaké společnosti opravdu vedení volilo tak, jak se volí do Poslanecké sněmovny, hlasovali by nejen akcionáři, ale i zaměstnanci či koncoví příjemci prostředků charity, na niž ona společnost přispívá. To je všeobecnost hlasovacího práva. A rovnost by v tomto případě znamenala, že hlas akcionáře držícího významné množství akcií by měl stejnou váhu jako hlas bezdomovce, který se v zimě najedl polévky uvařené za peníze poskytnuté charitě onou společností. Upřímně, kdo z vás by si akcie takovéto firmy koupil? A nyní si uvědomte, že vlastnit akcie státu znamená být daňovým poplatníkem a přispívat do eráru. No není vám hned tak nějak teplo na duši?

Dalším krokem na naší cestě budiž přímost hlasovacího práva. V praxi jeho realizace znamená jen tolik, že je to volič sám, kdo jde za plentu a hodí do ní hlasovací lístek. Jenže... Máme přímé hlasovací právo a máme zastupitelskou demokracii. Člověk netrénovaný v "tom správném myšlení" by mohl naivně dojít k závěru, že si v této zemi občan přímo volí svého (či své) zastupitele. Tak tomu ale tak docela není, že? Do hry (konečně) vstupují politické strany.

Taková politická strana je skvělá věc, skupina lidí planoucích pro stejnou věc, sdružení aktivních občanů stejného světonázoru. Jak známo, v jednotě je síla a politická strana je prostředkem, jak jedince stejného smýšlení spojit a usměrnit. Práce v kolektivu naladěném na stejnou vlnu je statisticky efektivnější, než kdyby se každý snažil sám, tento jev má i vlastní název - synergický efekt. V stmeleném kolektivu tak vznikají dokumenty vyjadřující se k řešení všech problémů světa (nebo aspoň země) a z nich je potom sestaven program, s nímž se vyrazí do voleb. Ty slouží k setkání členů politických stran se svými voliči, dalšími lidmi hledícími stejným směrem, k aktivním členům strany se můžou přidat sympatizující pasivní miliony a u volebních uren zvolat "Ano, vy jste ti praví.", zvolení zástupci se pak ze všech sil bijí za to, aby nezklamali důvěru jim vyjádřenou a prosadili co možná nejvíce z předvolebních slibů.

No dobře, dost bylo legrace, přiznávám, že jsem vás v předchozím odstavci trochu mystifikoval, takhle to tak docela nefunguje. Výčet nepřesností by byl poněkud obsáhlý a navíc ho jistě z větší části zvládnete sestavit sami. Já se proto zaměřím jen na to, co se týká přímého hlasovacího práva. Pravdou totiž je, že politická strana je prostředníkem mezi voličem a zastupitelem, volič dá hlas straně a strana usoudí, kdo by na jeho základě měl získat poslanecký mandát. Jak? Čistě tím, že sestaví kandidátní listinu. Kdo je nahoře, ten se do sněmovny dostane.

Ano, správně se nyní rozčilujete, že tak tomu už není, v minulých volbách se přece "kroužkovalo" a máme tu i případy "vykroužkovaných" poslanců. Pro ty, co netuší, která bije - ve volbách v roce 2010 se neházel do urny jen lístek s preferovanou politickou stranou, bylo též možno zakroužkovat několik jmen na kandidátce. Pokud se pro jednoho kandidáta sešlo dostatečné množství kroužků, posunul se v "pořadníku na křeslo" výše a mohl přeskočit někoho, koho preferuje strana.

Nejznámějším a nejvýraznějším takovým případem je Daniel Petruška. Tento pán byl poslancem za ODS v letech 2006 až 2010 a ve volbách 2010 se nacházel na prvním místě kandidátky v Pardubickém kraji. Voliči však "kroužkovali jak zběsilí" a stalo se, že se před něj dostali čtyři další kandidáti. Pan Petruška, ač "lídr ODS v Pardubickém kraji", se tak do sněmovny nedostal, už na něj nezbylo křeslo. To je jistě zajímavý jev, ještě zajímavější však byly následné páně Petruškovy reakce.

Ukázalo se, že splácí dvanáctimilionovou hypotéku a s poslaneckým platem a výhodami spojenými s mandátem už dopředu počítal. Jal se přemlouvat ty, co ho ve volbách přeskočili, aby se svého mandátu vzdali v jeho prospěch. Nabádal je též, aby ze svého zaplatili část nákladů na předvolební kampaň, pan Petruška prý ze svého dal půl milionu. A konečně "skokany" osočil z toho, že se dostali nahoru díky práci druhých. Pokud si na základě tohoto utvoříte obrázek o panu Petruškovi jako člověku, řekněte, kdo z vás by si ho zvolil za svého zastupitele? A přitom tento pán poslancem předchozí čtyři roky skutečně byl. Zřejmě byl již ale natolik "provařený", že se mu dostalo zasloužené "odměny". Nehodlám se tu nadále do tohoto pána opírat, on totiž ve skutečnosti není ani tak zajímavý osobně, za pozornost však stojí otázky, jež jeho činy a slova vyvolávají. Než se k nim ale dostanu, dovolte mi dokončit blok zabývající se vlastnostmi volební systému ČR a pozicí řadového voliče.

Je tedy "kroužkování" dostatečným argumentem pro to, abychom mohli říci, že si voliči přímo volí své zastupitele? Nikoliv. Stále je to politická strana, kdo tvorbou kandidátky zvýhodňuje některé kandidáty na úkor druhých. Jinými slovy, "náklady voličů na zvolení toho kterého kandidáta" se liší "kus od kusu" a to značně. Můžeme tak pouze říci, že "kroužkování" je prvním krokem na cestě k "přímé volbě zastupitelů", přineslo i své výsledky, ovšem těžko lze tento stav považovat za uspokojivý a konečný.

Pokud jde o voliče, dosud jsem se nevyjádřil k jedné opravdu velké skupině. Totiž k občanům, kteří mají právo volit, ale nevyužijí ho. Je hojně se vyskytujícím argumentem, že kdyby tato masa "zvedla zadek z gauče a šla volit", politická scéna by se výrazně změnila. Je to ale pravda? Předpokládejme, že by v roce 2010 k volbám dorazili úplně všichni evidovaní voliči a odevzdali platný hlas. Tato tabulka shrnuje rozložení sil v Poslanecké sněmovně při čtyřech scénářích.

První možností je, že by novovoliči (budiž to termín pro voliče, kteří se ke skutečným volbám nedostavili, ale v našem myšlenkovém experimentu ano) své hlasy rozdali ve stejném poměru jako ti, kteří k volbám skutečně dorazili (dále jen voliči) - to odpovídá tvrzení, že "ten, kdo nevolí, schvaluje to, jak volby dopadnou." Není překvapením, že by procentuálně propadlo stejně hlasů, jen by jich bylo více v absolutním vyjádření, stejně jako by žádná nová strana nepřekonala pětiprocentní hranici, poměrně by se totiž nic nezměnilo.

Druhý scénář počítá s tím, že by se hlasy novovoličů rovnoměrně rozdělily mezi všechny kandidující politické strany, to si můžete představit tak, že si novovoliči prostě hodili kostkou, komu dát hlas. Zde je výsledek alespoň pro mě docela překvapivý - jednak by se do sněmovny nedostala žádná nová strana, jednak počty křesel pro ty stávající by se vlastně téměř nezměnily. Jak si to interpretovat? Asi nejpřímočařeji tak, že soupeřících politických stran je tolik a pětiprocentní hranice tak vysoká, že nekoordinované úsilí novovoličů nemůže nic rozhodnout. Navíc by při tomto scénáři propadlo 42,3% hlasů.

Dobrá, mohli bychom nyní říct, že předchozí scénář je švindl, protože novovoliči by určitě nevolili parlamentní strany. Od toho máme scénář číslo tři, kdy hlasy rovnoměrně rozložíme jen mezi strany pod pětiprocentní hranicí. Ale ouha, ani v tomto případě by žádná další strana neobdržela alespoň pět procent hlasů, takže kromě hlasů, které ve skutečnosti propadly, by stejný osud potkal i hlasy úplně všech novovoličů, celkem by to dělalo 49,6% občanů a vládli by nám titíž jako dnes.

Scénář číslo tři ukazuje, že nekoordinované "protiúsilí" novovoličů by nic nezměnilo, zbývá už jen jediná naděje - poslední scénář ukazuje, jak by dopadly volby, kdyby všichni novovoliči volili neparlamentní strany v tom poměru, kolik hlasů získaly tyto od voličů (vycházím tak z předpokladu, že voliči malých stran jsou reprezentativním vzorkem z hlediska potenciálu těchto, přijde mi to jako nejlepší možné vyjádření možného procentuálního zisku, přesněji řečeno cokoliv jiného by byla čirá spekulace a fantazírování). Zde konečně vidíme určitý posun, do sněmovny by se dostaly čtyři "nové" strany.

Jednak KDU-ČSL a Strana zelených, tedy strany, jež na české politické scéně rozhodně nejsou nováčky. Dále Strana práv občanů ZEMANOVCI, do vysoké politiky by se vrátil Miloš Zeman, někdejší předseda ČSSD (a spolutvůrce opoziční smlouvy). A konečně Suverenita v čele s Janou Bobošíkovou (tato dáma v minulosti byla europoslankyní, potom kandidátkou na prezidenta za KSČM, po volbách do Poslanecké sněmovny též kandidátkou na primátorku Prahy a kandidátkou na senátorské křeslo). Při tomto scénáři by navíc propadly hlasy "jen" 10,5% voličů.

Výše uvedený výčet ozřejmuje, proč jsem slovo nový dal do uvozovek - i kdyby novovoliči dali najevo svůj názor a dostali do sněmovny o čtyři strany více, nemůžu se ubránit dojmu, že psát o "svěžím větru" či "novému myšlení" by bylo možno jen s notnou dávkou ironie. Na druhou stranu, kdyby se zavedla půlprocentní hranice (a znovu opakuji, že při dvou stech poslanců by půl procenta voličů při zásadě poměrného zastoupení znamenalo jedno křeslo), už by ve sněmovně skutečně byly opravdu nové tváře, navíc by propadlo mnohem méně hlasů - prostě by se jednalo o skutečnou zastupitelskou demokracii. Tak proč tomu tak není?

Je nejvyšší čas opustit úvahy o "lidu" a podívat se na systém z druhé strany, posvítit si trochu na naše zastupitele. Kdo je to ten poslanec? Jaké by měl mít kvality? Námětem obou "blonďatých bestií" a též zcela aktuálním tématem jsou lidé tvořící dohromady Věci veřejné. Když si je postavíme do řady, nelze se ubránit dojmu, že poslancem může být vlastně úplně kdokoliv. Naivní jedinec by si mohl myslet, že pokud máme zastupitelskou demokracii, zastupují občany jedinci, kterým lid důvěřuje. Jenže, jak už jsem psal v části týkající se přímosti volebního práva, občan volí politickou stranu a to, kdo ji bude ve sněmovně skutečně reprezentovat, sice může částečně ovlivnit, nicméně jeho preference nejsou tak podstatné jako mechanismy, podle nichž se sestavují kandidátky - a pochybuji, že by se někdo bil za to, že se tak děje na základě vůle lidu.

Odcitujme si tu slib, který skládá každý poslanec: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Co z toho můžeme vyčíst? Poslanec by měl jednat sám za sebe, snažit se podle svých nejlepších schopností sloužit "všemu lidu". Na druhou stranu je však naše demokracie postavena na politických stranách, to jsou prostředníci mezi občany a jejich zastupiteli. Poslanec tak má určitou zodpovědnost vůči programu své strany, ostatně skrze tento program získal svůj mandát a měl by se jím řídit.

Co však dělat v případě, kdy se poslancovo svědomí (plynoucí z přímého závazku všem občanům) dostane do konfliktu s programem jeho strany? Odpověď není jednoznačná - je důležitější poslanecký slib nebo poslušnost principům, díky nimž "dostal křeslo"? Opět se nabízí zmínit Věci veřejné. Možná si vzpomenete na kauzu, kdy poslanci této strany měli být pokutováni částkou sedm milionů korun v případě, že by hlasovali proti "rozhodnutí strany". Takovýto přístup zcela popírá poslanecký slib, na druhou stranu by (za ideálních podmínek) měl být pochopitelným stvrzením faktu, že poslanec hájí obecné sliby, díky nimž se poslancem stal.

Proč za ideálních podmínek? Pokud se totiž budeme pohybovat na úrovni reality, je třeba vzít v úvahu, jaký je vztah mezi chováním politické strany jako celku po volbách a programem, s nímž šla do voleb a na nějž "lovila hlasy". Abych se vyhnul zbytečným vulgarismům, napíšu jen, že bych jej označil za "velmi volný". Tím naléhavěji se pak ale ozývá otázka morální zodpovědnosti poslance - jednotlivce; zradí-li "strana" svůj program a tím i svého voliče, neměl by poslanec mít možnost čistě sám za sebe zvážit, zda je pro něj osobně takový čin obhajitelný a případně jej nepodpořit?

V tomto okamžiku vytáhnu z klobouku Daniela Petrušku. Tento pán si na výhody plynoucí z poslaneckého mandátu evidentně "dobře zvykl" a počítal s nimi i do budoucna (přičemž je přinejmenším zpochybnitelné, zda by byl schopen stejné životní úrovně dosáhnout i v soukromém sektoru). Může být takový poslanec nezávislý? Možná je to jen má fabulace (a byl bych velice rád, kdyby tomu tak bylo), ale představuju si, že kdyby se chtěl "cukat", tak by si ho někdo z vedení pozval na kobereček a vysvětlil mu, že v příštích volbách by už taky na kandidátce vůbec nemusel být. A třeba to ani nebylo nutné, vědomí možnosti takového rozhovoru mohlo působit samo o sobě.

Nemá ale smysl pouze pranýřovat pana Petrušku a tvářit se, že je něčím výjimečným. Ano, jeho finanční závazky a spoléhání se na budoucí výhody jsou možná extrémem, díky němuž vešel ve známost, bylo by ale naivní si myslet, že žil ve vzduchoprázdnu. Ne, jeho kauza vypovídá cosi o zákulisí (nejen) vysoké politiky a nejde jen o ODS. Stejně tak aktuální kauzy Věcí veřejných odhalují špínu české politiky jako celku, největší rozdíl bude možná v tom, že tito nováčci v tom prostě neumí chodit tak jako ti, kteří ony bahnité vody brázdí násobně déle.

To je také důvod, proč bych u myšlenkového experimentu s novovoliči příliš nejásal u posledního scénáře, kdy by se do vlády dostali lidovci a zelení. I kdybych přijal tezi, že prošli obrodou, neboť se zbavili svých "toxických špiček", zůstával by tu fakt, že ti "noví politici" by z velké části byli ti, kteří ty "špatné" ve svém vedení drželi a podporovali. Tohle lze názorně vyložit na aktuální kauze Věcí veřejných. Tato strana je zdánlivě v troskách, navenek to vypadá, že poctiví poslanci opouštějí své prohnilé šéfy a kolegy a hraje se o to, zda těch slušných bude dost na to, aby podrželi vládu. Tak je situace prezentována i v médiích, celý národ napjatě vyčkává, zda vláda padne či nikoliv.

Dávám laskavému čtenáři ke zvážení tento blog Jaroslava Škárky z 10. dubna, v němž aktuální dění předvídá s několikadenním předstihem. Jde o "šťastnou trefu"? Možná, jím popisované tanečky totiž nejsou ničím jiným než proroctvím, že se stane něco, co už se v uplynulých měsících stalo několikrát - jen tentokráte jde o víc a situace je celkově vyhrocenější.

I kdyby ale vláda opravdu padla, daly by se "poctivé VeVerky" přirovnat k Samsonovi, jenž na sebe strhnul střechu filištínského chrámu? Ta paralela by i tak poněkud kulhala, neztrácejme, prosím, ze zřetele, že oni poslanci byli dva roky členy "podnikatelského projektu Víta Bárty" a svým jednáním jej drželi v chodu - opravdu o ničem nevěděli? Jsou-li skutečně poctiví, potom jsou zároveň bezbřeze naivní a slepí - to mají být naši zástupci? A opět apeluji na čtenářův úsudek, nechápejte tyto záležitosti jako nemoc, jde o symptomy - i jiné strany mají své kauzy, své "bídáky"... A zástupy "možnápoctivých", kteří tyto podporovali a pokud to bylo v dobré víře, pak jde nutně o přespříliš důvěřivé zabedněnce. V horším případě jde o "o něco menší gaunery".

Úkrok stranou. Není tomu tak dávno, co mi někdo přeposlal zajímavý diagram - byli na něm politické špičky (určitě z ČSSD a ODS, nevím už, zda i z jiných stran), lobbisté a "kapitáni průmyslu"... A vztahy mezi těmito osobami. Celkově pak vyzníval v tom duchu, že je zde "skupinka chlapců, co spolu mluví", přičemž by bylo naivní si myslet, že záleží na politickém přesvědčení - to peníze neznají. Bohužel takovéto e-maily mažu a už si ani nevybavuju, od koho mi přišel, takže vám onen "graf" nemůžu předložit k zamyšlení, snad tak učiní někdo jiný.

Podstatné pro mě je, že ten obrázek velice názorně ukazoval na nejpalčivější problém české politiky - klientelismus a jiné formy korupce. V této zemi si už opravdu dlouho vládu předávají ČSSD a ODS, před voliči se hraje divadélko, že jde o znepřátelené tábory (a opět, kdo by si dnes vzpomněl na opoziční smlouvu z roku 1998, jež jasně deklarovala, že to tak docela není a že se spolu vlastně umějí docela dobře dohodnout), a ti se tak můžou trumfovat v tom, který "tým" zrovna vyhraje volby. Problém tohoto systému dvou stran (ač se u nás zdá poněkud neostrý) je v tom, že pokud se někdo "zaháčkuje" v obou z nich, může bez větších obav permanentně čerpat výhody (pod čímž si představte finančních toky z eráru do "soukromé kapsy"). Protože vše funguje na bázi úsloví "ruka ruku myje" a "vrána vráně oči nevyklove", lze tak činit z pohledu běžného občana i "opravdu velké prasárny", když se přece jen něco "prolákne", překvapivě se to téměř vždy nějak "vyřeší", média pár týdnů "čeří vodu", načež je vše zapomenuto. Volební úspěch Věcí veřejných stál ze značné části (a pro mě vlastně téměř výhradně) na tom, že slibovaly změnu, přičemž jako maskota Vít Bárta použil "nekompromisního investigativního žurnalistu" Radka Johna - bravurní tah.

A tím se dostávám k poslednímu tématu, jež jsem doposud (trestuhodně) opomíjel - k médiím. V úvodu píšu o tom, že Blonďatá bestie II. odhaluje "jednu z největších slabin zastupitelské demokracie v informačním věku". Ano, žijeme v informačním věku. Informace jsou nejcennějším zbožím, informace se na nás valí ze všech stran, informace utvářejí náš svět. A to myslím doslova, ono totiž nezáleží na tom, jaký svět je, důležité je, jak jsme o něm informováni.

Přiznávám, to není nijak originální myšlenka, třeba takový film Vrtěti psem, který se jí zabývá, je starý patnáct let. Tedy přesněji řečeno, on rozvádí hlavně jinou, aktuálnější a závažnější myšlenku, která z té první plyne - pokud totiž záleží na tom, jak jsme o světě informováni, potom to, co není v médiích, prostě neexistuje. Zápletka tak spočívá v tom, že prezident USA potřebuje krátce před volbami zakrýt soukromý skandál, a tak si jeho poradci vymyslí válku této velmoci s Albánií. Tento konflikt zcela pochopitelně zaplní stránky novin a vysílací čas televizí... A pro onen skandál už jaksi nezbude místo.

Zdá se vám takový scénář přehnaný? Máte pravdu, v našem kontextu je vskutku těžko představitelný, nám totiž "ke štěstí" stačí mnohem méně. Sice tu máme Gripeny, Pandury či Mosteckou uhelnou, kde jde o miliardy (ať zůstanu u obsahu inscenace, k níž se váže tento blog, jinak by se těch afér našlo více)... Ale to je hudba minulosti (a zde bych připomněl ještě starší citát, totiž že "nic není staršího než včerejší zprávy") a aktuální kauzy jsou, že vejce stojí sedm korun a Bárta poslancům nabízel "výpomoc" v podobě obálek s částkami v řádech desítek tisíc korun.

Jsou tyto události skutečně tím, co by si zasloužilo nejvíce pozornosti? V tom je ten vtip, samozřejmě nikoliv, ono jde vlastně o úplné prkotiny, jenže... Nechci zde šířit konspirační teorie typu Vrtěti psem, myslím si, že skutečnost je poněkud prozaičtější - to, čeho jsme svědky, je nutným důsledkem systému a vlastně to ani není třeba příliš přiživovat, ono to funguje tak nějak samo od sebe.

Jak takovou tezi obhájit? Je třeba si definovat, co je "úkolem médií". Nechme stranou vznešené fráze o "hlídacích psech demokracie" a podívejme se na zcela přízemní realitu. Takové médium, ať už jde o komerční televizi, internetový zpravodajský portál či tištěné noviny, je podnikatelským subjektem, který je živ z prodeje reklamy. A reklamy prodá tím více a tím dráže, čím větší má sledovanost/čtenost, té se tudíž přirozeně podřizuje výběr zpráv. A jaké zprávy generují nejvíce diváků/čtenářů? Aktuální, skandální a hlavně jednoduché. Zkuste natočit a udat reportáž odkrývající rozsáhlé finanční machinace za pomocí spletité sítě navzájem propojených firem. Možná bude "užitečná" a "přínosná", ale pokud se v ní masa nevyzná, zítra už si na ni nikdo nevzpomene. Naproti tomu taková taška plná peněz, půjčka v obálce, drahá vejce, to jsou témata, k nimž každý může snadno zaujmout stanovisko, protože jde o věci lehce představitelné, názorné.

Ať už se nám to líbí či ne, dnešní svět je složitý. Z mnoha stran se ozývají hlasy o úpadku moderní společnosti, jež zahodila zásady předchozích generací a prý právě to bude příčinou její zkázy. Jenže tito staromilci opomínají (ať už úmyslně či nevědomky) vzít v úvahu, že jednoduchá pravidla mají tendence selhávat v komplikovaných situacích, celé systémy hodnot, jež se mohly zdát v určitém čase na určitém místě vnitřně konzistentní, ztroskotávají při pokusu o aplikaci na globalizovaný svět, kde už se jen zřídka vyskytují izolované otázky s dvěma jasnými možnostmi, mezi nimiž se volí, typicky naopak problémy mají vícero možných přístupů k řešení, z nichž každý má ale důsledky ovlivňující oblasti zdánlivě nesouvisející.

Příliš abstraktní? Dobrá, uvedu dva příklady ilustrující, jak je dnešní svět malý (a v důsledku toho propojený a vzhledem k množství těchto spojů složitý). Na podzim loňského roku postihly Thajsko neobvykle rozsáhlé záplavy, v důsledku čehož se během pár dní ceny pevných disků v České republice (a nejen zde) vyšplhaly na dvojnásobek, přičemž dnes jsou někde v půli cesty k cenám před touto událostí. A z jiného soudku - "Evropská unie" rozhodla, jaké mají být minimální rozměry klecí, v nichž se chovají slepice na vajíčka. Ačkoliv naše země (tedy naši chovatelé) s tím neměla vážnější problémy, přesto u nás skokově vzrostly ceny vajec, prostě proto, že "příliš mnoho" vajec dovážíme z Polska, kde na pohodlí nosnic dosud tolik nedbali.

Tato kauza ale není zase tak jednoduchá. Přiznávám se, že jsem ji příliš nesledoval, tak se ptám vás, milí čtenáři - viděli jste jediný článek, který by k této záležitosti přistoupil s "chladnou hlavou"? Totiž, objevily se spekulace, že náklady na nové klece v Polsku promítnuté do tamní prodejní ceny vajec využili naši odběratelé k tomu, aby si zvýšili marži (zdražili více, než museli). Viděli jste nějakou analýzu toho, kde kolik vejce stojí, odkud je kdo dováží, kdo zdražil jen o to, o kolik mu zdražil dodavatel, a kdo si naopak přihřál svoji polívčičku? Viděli jste nějaké srovnání cen vajec napříč republikou, obchodními řetězci a maloprodejci?

Já ne a dost bych se divil, kdyby něco takového vůbec existovalo. Prostě proto, že mě nenapadá nikdo, kdo by měl motivaci vynaložit potřebné úsilí na sestavení takové objektivní zprávy. Na druhou stranu jsem viděl články s poutavými titulky "Vejce za sedm korun" či "Regály v obchodech zejí prázdnotou", které vycházely z toho, že si nějaký publicista cestou po soukromých nákupech povšiml, že v jednom konkrétním obchodě došla vejce, případně jsou v něm neobvykle drahá. A pak, i kdyby někdo takový objektivní článek sepsal, zbývá tu druhá otázka - kdo by ho četl, když by byl nudný a stačí kliknout o jeden odkaz vedle (případně přepnout televizní kanál či obrátit list novin) a ukojit svůj hlad po informacích něčím pikantnějším?

Vraťme se ale zpět. Dnešní svět je složitý. Na druhou stranu evoluce je ve srovnání s technickým pokrokem příliš pomalá a člověk na tuto komplexnost není uzpůsoben. Není v silách jedince plně vyhodnotit aktuální události, oproti takovému úkolu je rozmyšlení si šachové partie na deset tahů dopředu triviálním cvičením, protože celá hra i šachové figurky mají jasně daný velmi omezený soubor pravidel, navíc šedesát čtyři polí šachovnice je vlastně dosti omezený manévrovací prostor.

Jak se ale vyrovnat s vědomím toho, že jsme nuceni žít ve světě, jehož zákonitosti nejsme s to v plném rozsahu (a přiznejme si, že téměř ani v hrubých rysech) vstřebat? Univerzální řešení je únik. Sami si dobrovolně dělíme realitu na to, co nás zajímá, a na to, co už ne, přičemž hranice si stanovujeme tak, abychom se cítili jistě a bezpečně. Oč jednodušší to měli naši předci, kteří měli mantinely dané "shora", případně objektivně? Prožít celý život na jednom místě obklopeni několika sty lidí, to je to, na co jsme byli "nastaveni", s tím jsme si vystačili tisíce let. Dnes je tím jedním místem ale celá planeta a na každého člověka, kterého můžeme "znát", připadá deset dalších, kteří náš život ovlivňují přímo, a tisíc (ne-li vyšší řád) dalších, kteří náš osud spoluvytvářejí též, ač skrytě.

Úkrok stranou. Na složitosti skutečnosti a nepříjemných pocitech, jež v nás vyvolává nemožnost najít pevné body, stojí jedna dle mého názoru nekalá, přesto však nezřídka používaná obchodní strategie - potenciálního zákazníka zahrnete hromadou informací, jež nemá šanci v danou chvíli roztřídit, načež mu nabídnete jednoduché řešení ve smyslu "ale pokud mám mluvit čistě za sebe, já bych si vybral toto, protože", načež následuje zdánlivě smysluplný a hlavně přímočarý argument. Zákazník v tu chvíli pocítí úlevu, myslí si, že našel něco, čeho se zachytit, a na nabídku přistoupí. Odchází s produktem, který jste mu vybrali na základě vlastních motivů (a nemusím snad zdůrazňovat, že nejsou u prodejce a kupujícího nutně totožné), a ještě vám možná i v duchu děkuje. Přijde vám ona taktika povědomá? Měla by, volby jsou příkladem trhu, na němž nachází opravdu širokého uplatnění.

Vzpomínám si na jednu předvolební televizní debatu, naproti sobě seděli dva stínoví ministři čehosi ze vzájemně opozičních stran (tedy pravděpodobně byl jeden stínový a druhý aktuálně skutečný) a diskutovali o nějakém problému. V jednu chvíli jeden z nich vylovil z hromady papírů na stole nějaký graf, nabídl jej kameře a názorně na něm divákům vyložil, proč je jeho přístup lepší než oponentův. Protivník také zalovil v připravených materiálech, vytáhl jiný graf a úplně stejně přesvědčivě na něm ilustroval, že lepší přístup je ten jeho. Dole pod nimi na obrazovce probíhala telefonická anketa "Kterému z diskutujících věříte?", hlasy utěšeně naskakovaly a já nestačil žasnout. Přiznám se, že si nejsem jist, zda bych byl schopen v čase vymezeném oné debatě identifikovat, čí čísla jsou bližší realitě, několik set diváků však zřejmě mělo potřebné informace k dispozici, náhodou sledovali televizi a stálo jim za to se jimi probrat a podpořit toho, jehož závěry byly v souladu s jejich. Drobný problém byl ale v tom, že hlasování bylo poměrně vyrovnané, to zasívá jisté semínko pochybnosti ohledně schopností některých (tedy minimálně skoro poloviny bez ohledu na to, kdo měl pravdu) hlasujících. Podle čeho se tedy rozhodovali?

Ne, nejsem tak naivní a nevěřím na diváky u televizních obrazovek v přímém přenosu si ověřující sdělované informace, jen mi ta pravděpodobnější možnost přijde mnohem děsivější. Jak by asi vypadalo ono hlasování, kdyby anketa zůstala a místo debaty moderátor jen držel v každé ruce fotografii jednoho politika? Hádám, že dost podobně co do počtu hlasujících i výsledku. Pokud si ale divák (potenciální volič) netvoří názor na základě toho, co kdo říká, jaký mechanismus za tím místo toho je?

Kdykoliv se někde objeví výsledky průzkumu volebních preferencí, vždy mi tam chybí tatáž doplňující otázka: "A proč?" Totiž, vezmu-li si skutečné výsledky voleb roku 2010, potom 44,3% voličů dalo hlas ČSSD nebo ODS, vezmu-li v úvahu jen hlasy, jež nepropadly, z těch to je 52,1%. Znamená to, že si opravdu tolik lidí myslí, že ČSSD nebo ODS jsou těmi, kdo mají recept na to, jak nám moudře a spravedlivě vládnout? Přiznávám, že se tomu zdráhám uvěřit, vzhledem k tomu, co mají obě tyto stálice "na triku" a jak se podepsaly na vývoji této země za uplynulých patnáct let, odmítám připustit myšlenku, že tolik lidí skutečně věří v... Prostě věří.

Ono to tak ale nebude, že? Ať dopadnou volby jakkoliv, je tak nějak zřejmé, že nejsilnější vládní stranou bude ČSSD či ODS. Je to nutnost? No, zkrátka to tak je, krásně to ilustruje případ důchodové reformy z dílny trojkoalice. První návrh byl ze strany ČSSD kritizován tak silně, že byl přepracován, až se dostal do stavu, kdy ČSSD slíbila, že jej po volbách nezruší. Chápete? Je jedno, co si myslí občané, co si myslí jiné politické strany jako potenciální líhně zastupitelů, důležité je jen to, co si myslí ČSSD. Opoziční smlouva v roce 1998 byla něčím zcela bezprecedentním a šokujícím, její princip se ale stal základem, na němž od té doby česká politika stojí.

Dovolte mi ještě jednu tabulku. Jsou v ní výsledky tří konstant české politiky (ČSSD, KSČM a ODS) ve všech volbách do Poslanecké sněmovny od roku 1996.

Drobné vysvětlení - sloupec "celkem" znamená zisk ČSSD+KSČM+ODS, "parlamentní hlasy" pak procentuální podíl na těch hlasech, jež nepropadly (tedy byly odevzdány straně, jež překonala pětiprocentní hranici). Co je možno z těchto čísel vyčíst? Jednak určitou stabilitu, jednak zdání, že se v posledních volbách stalo něco významného. Při srovnatelné volební účasti "velká trojka" oproti roku 2006 ztratila 26,9% hlasů. Připočtěme ale hlasy pro TOP09 a Věci veřejné (celkově 27,58%) a jsme zase tam, kde jsme byli, vše ve starých kolejích.

Je veřejným tajemstvím, že TOP 09 vznikla naprosto účelově, aby posbírala hlasy "pravicově smýšlejících voličů" nespokojených s politikou ODS a skrze koalici je "vrátila, kam patří". To Věci veřejné jsou jiný případ. Vít Bárta se jako správný podnikatel nechal vést poptávkou a vytvořil dokonalý produkt - namíchal středový volební program pošilhávající doleva i doprava a tento dort připomínající výsledek kuchtění pejska a kočičky překryl lahodnou polevou frází o hubení politických dinosaurů a mýcení korupce. Tím se mu podařilo získat hlasy přelétavých voličů ČSSD i ODS, skutečný "majstrštyk".

Obě strany ale spojuje jeden pozornosti hodný prvek - mediálně vděčný maskot a muž v pozadí. Postavte na jednu stranu četnost, s jakou se před volbami na mnoha místech objevovali Karel Schwarzenberg a Radek John, proti prostoru, jemuž se dostávalo Miroslavu Kalouskovi a Vítu Bártovi. A na druhou stranu pak shrnutí, nakolik tito čtyři muži od voleb ovlivňovali českou politickou scénu. Nevidíte tam určitý nepoměr? Ale ono se není čemu divit, je to jen personifikace rozporu mezi předvolebními sliby a povolební realitou, jen jsme to tentokrát měli takto názorně ukázáno... A hned dvojmo. Poučíme se z toho?

Ta tabulka a následující odstavce mají ještě jiný rozměr. Po volbách v roce 2010 národ jásal, úspěch dvou nových stran společně s kroužkováním, jež přineslo pár dílčích úspěchů ve smyslu "očisty české politiky od určitých jedinců", byl označován jako blýskání na lepší časy, příznak, že demokracie konečně začíná fungovat, lid (nebo alespoň jeho nezanedbatelná část) snad i uvěřil, že volby mohou něco změnit.

Dnes jsme o dva roky moudřejší, je čas podívat se střízlivě na to, co se stalo, a tyto události interpretovat. Víte, osobně se obávám toho, aby lidé nepodlehli pocitu, že nemá smysl volit nové malé strany a volby v roce 2014 (či 2012?) neznamenaly návrat do roku 2006, kdy se otázka směřování této země v následujících letech redukovala na "Chcete, aby vaším premiérem byl Paroubek nebo Topolánek?", čemuž odpovídala i volební kampaň. TOP 09 ani Věci veřejné totiž nebyly "nějaké malé strany", ale projekty s jasně definovanými záměry, mezi nimiž byste "hájit dle svých nejlepších schopností zájmy všeho lidu" hledali nejspíše marně.

Konečně se dostávám k jakémusi shrnutí tohoto blogu (já vím, hurá). Zkusme dát dohromady to podstatné ze všeho výše uvedeného (ač tedy osobně za podstatnou považuji každou myšlenku, jež přispívá k celkovému obrazu). Primárním zájmem médií je maximalizace sledovanosti. Co není v médiích, to neexistuje. Svět je příliš složitý a člověk ocení, pokud mu jej někdo "předžvýká", pokud ne, činí tak sám, sám si vytyčuje hranice "svého světa". Ve volbách nerozhoduje nic než většina - "víc hlasů, víc Adidas". Pětiprocentní hranice znamená, že jste-li "alternativci", Váš hlas nejspíše propadne.

Toto dohromady tvoří podhoubí pro "doktrínu menšího zla", již osobně považuji za opravdu velké zlo. Do Poslanecké sněmovny kandidovalo dvacet šest politických stran. Není v silách voliče projít programy všech z nich a vyhodnotit jejich reálnost vzhledem k aktuální situaci (a to nejen v rámci země, ale v rámci celého světa). V moci většiny není ani totéž u pár favoritů předvybraných na základě osobních preferencí. Volič - divák není zvědavý na debatu se zástupci všech kandidujících stran. Média nemají zájem divákovi předkládat to, co ho nezajímá. Reálná šance většiny stran dostat se do sněmovny je nulová. Důsledkem je, že se zájem médií upírá k řekněme deseti subjektům (a další jsou zmiňovány maximálně jen jako perličky, viz DSSS). To, že zbylé strany nejsou v záři reflektorů, vede k tomu, že pokud náhodou nebyly nevolitelnými, tak se jimi stávají, nejsou v televizi, tak neexistují. Průzkumy volebních preferencí se soustředí jen na těch deset vybraných subjektů a mají sebenaplňující moc - pokud vyjde průzkum, že se nějaká strana do sněmovny nedostane, pak se tak nejspíše opravdu stane, protože část těch, kteří by ji volili, si to rozmyslí. Občan, který se odhodlá jít k volbám, obecně cítí potřebu, aby jeho hlas nebyl zahozen. Volí tudíž jen mezi těmi stranami, které "existují" a "mají šanci". Z hlediska povolebního uspořádání pak jen ti odvážnější volí někoho mimo "velkou trojku". KSČM zaujímá zvláštní postavení, jde o stranu s poměrně mnoha voliči, jež však z principu nemá na vládě přímou účast (ani ČSSD se nechce zkompromitovat otevřenou spoluprácí). Vše tak směřuje k zdánlivě neodvratnému duelu ČSSD versus ODS, čím jasnější to je, tím více voličů "vyměkne" a dá svůj hlas jedné z těchto dvou stran. Ne snad, že by si mysleli, že jejich "favorit" je výhrou, oponent je pro ně ale výrazně větší prohrou, občané tak volí "menší zlo" (a opravdu bych chtěl vidět nějaký rozsáhlejší průzkum, kolik lidí takto uvažuje - nepřímým důkazem toho, že opravdu hodně, můžou být volební kampaně let 2006 a 2010, jež se soustředily primárně na výkřiky "přece nechcete, aby vám vládli tito").

Problém je ale v tom, že "volit menší zlo" pořád znamená "volit zlo" a bez ohledu na volbu tak vítězí "zlo". Je jiná cesta? No, tak, jak je systém nastaven, je prakticky jediná možnost - "kritické množství" občanů by se muselo jednoho dne rozhodnout, že už "zlo" prostě nechtějí. To množství je ale natolik vysoké, že realizace takové myšlenky spadá někam do vzdušných zámků akademických kruhů.

Druhou možností je změnit parametry systému, přiblížit jej skutečné zastupitelské demokracii založené na poměrném systému. Nejokatější možností je snížení pětiprocentní hranice. A nemuselo by jít rovnou o zavedení té férové půlprocentní, snížení na dvě tři procenta by možná mohlo stačit.

Také by se mohlo volit dvoukolově - občan by odevzdával dva hlasovací lístky ze dvou sad - první a druhé. Jeho volba by pak byla interpretována "Chci, aby mě zastupovala strana číslo jedna. Pokud by nezískala potřebný počet hlasů, dejte můj hlas straně číslo dvě." Tak by volič v prvním kole mohl volit malou stranu bez strachu, že jeho hlas propadne. Úvahy tímto směrem je možno vyšperkovat do "ultimátního spravedlivého matematického modelu", kterému by ale nikdo nerozuměl... Ovšem jednoduchý dvoukolový systém by na tento problém nenarazil.

Opravdu kacířskou myšlenkou je, že by si voliči své zastupitele volili skutečně přímo. Politické strany by sloužily "jen" jako spolky sdružující kandidáty podobného smýšlení, volič by ale postupoval jako u "kroužkování" - jen by kroužkoval bez ohledu na politickou stranu a kroužek by znamenal bod bez ohledu na to, jak vysoko je ten který kandidát na té které kandidátce.

Nabízí se též restriktivní "nedemokratické" metody - zakázat zveřejňování předvolebních průzkumů (kvůli sebenaplňujícímu efektu), zakázat billboardy s jednoduchými hesly, která volbu zastupitelů degradují na "výběr nejlepšího pracího prášku", přikázat médiím, aby poskytovala stejný prostor všem kandidujícím stranám. Jinými slovy, poskytnout občanovi - voliči možnost (a zároveň ho donutit) seznámit se s názory všech kandidujících stran a nechat volbu čistě na něm při snaze o minimalizaci rušivých vedlejších vlivů.

Ano, jistě vás napadne spousta argumentů, proč je jeden každý z mých návrhů špatný a proč by v praxi nefungoval... Jenže to budou důvody malicherné oproti tomu hlavnímu - všechny tyto úpravy systému by totiž povážlivě narušily pozici dua ČSSD - ODS. Stávající systém má totiž tu "výhodu", že už tu je a jsme na něj zvyklí. Při jeho porovnání s čímkoliv novým tak neuvažujeme objektivně nad tím, co která možnost přináší a jako cenu za ni zaplatíme. Ne, podvědomě se stavíme do pozice, kdy snižujeme význam nevýhod stávajícího systému a nadhodnocujeme nevýhody nového, prostě proto, že sama změna celého systému je vnímána jako něco špatného, krok do neznáma představuje obtížně vyčíslitelné riziko, jehož se dá zbavit jednoduše tím, že žádná změna nebude.

A pak, i kdyby panovala celospolečenská shoda, že nějak pozměněný systém by byl lepší - kdo by ho v rámci toho stávajícího měl schválit? Prekérní situace, že? Nabízí se mi tu jen citát, že "kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali".

A to je vše, přátelé. Jsem si bolestně vědom toho, že jsem nezmínil spoustu zajímavých a důležitých faktů a myšlenek, že jsem něco nakousl jen tak lehce bez hlubší analýzy, že mi zdánlivě (a nejspíše i skutečně) unikají i souvislosti mezi tím, co jsem napsal... Jenže už takto tento text dosáhl délky, u níž pochybuju, že jej kdo vůbec celý přečte a zamyslí se nad ním. Svět je prostě příliš složitý a i lehký náčrt jeho principů nemilosrdně ústí v text, který může málokoho bavit. Pokud jste se však přece jen k těmto řádkům dostali po poctivém pročtení všeho výše uvedeného, pak vám děkuji a smekám před vámi... Jen si nejsem jistý, že to poslouží k něčemu jinému než polechtání mého ega.

Sečteno a podtrženo, jsme v prdeli... Můžeme ale vůbec být jinde? Máte-li jakékoliv připomínky k výše uvedeným údajům či závěrům, případně návrh, co bych já jako občan mohl udělat, abych přispěl ke změně (a nešlo jen o další úlitbu svědomí jako volba malé strany s plným vědomím, že můj hlas zůstane nevyslyšen), diskuse pod blogem je vám plně k dispozici.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

ipl (14.5.2012, 15:01:46)  reagovat
Díky
Díky. Se zájmem jsem (postupně) přečetl. Pochopitelně si spoustu věcí člověk uvědomuje, ale je dobré si to přečíst a srovnat v hlavě takto v souvislostech a pohromadě. Škoda, že jeden blog těžko může něco změnit.
Nemohu se zbavit pocitu, že lidé často chodí do divadla především za zážitkem a zábavou. Samozřejmě to neplatí všeobecně, ale připadá mi, že se jedná o stále větší procento návštěvníků. V dnešní době se nezřídka zapomíná na vzdělávací a výchovnou funkci divadla, které má především zušlechťovat a kultivovat ducha. Lidé by si podle mého názoru měli z divadla odnést především myšlenky, přemýšlet nad poselstvím. To se mi jeví jako stále vzácnější.
Divadlo sice těžko může samo o sobě něco změnit, ale má moc (alespoň zlomku populace) být přínosem, obohacením. Může někdy "otevřít oči", rozšířit obzory, vnímat jiné souvislosti.
Bohužel vidím také chybu na straně řady tvůrců, kteří dnes dbají především na formu a podceňují obsah a poslání. (Opět připomínám, že nelze mluvit za všechny.) Žijeme v divné, povrchní době, postavené na konzumu, vnějších efektech. Taková je i politika.
I když se jedná o blog ve své podstatě pesimistický, jsem rád, že vznikl. I proto, že vlastně potvrzuje, že stále existují lidé, kteří v divadle hledají i něco více než jen zábavu a zážitek. Snad takoví lidé nevymřou...
Ryhop (25.4.2012, 16:28:17)  reagovat
Ale jistě že můžeme...
Přečetl, zamyslel, ale ego ti lechtat asi nebudu :)

Předně si myslím, že problém zdaleka neleží ve volebním systému, kterému ses především (zajímavě, copak o to) věnoval. Osobně jsem přesvědčený, že je v současné době naprosto jedno, jakým způsobem ovčané volí své zástupce (a radši bych dal přednost podobnému termínu před tím poněkud návodným "kdo nám bude vládnout"). Pojem "politika" totiž dávno ztratil svůj klasický smysl. Kdy ho asi naposledy měl? V minulé společenské éře? „Myslete politicky, Halík!“? No nic, odbíhám. Ztrátou tohoto smyslu přestala totiž existovat i soutěž politických názorů a zůstala nám jenom příslušná (a vyprázdněná) forma, totiž volby.

Většinu rozhodujících momentů toho, že „jsme v prdeli“, ovšem tvoje úvaha obsahuje, souvisí s tím naznačená složitost světa, nekompetentnost lidí (geniální pojem ovčan), média atd. Možná trochu lacině a neoriginálně ovšem na první místo stavím základní stavební kámen západní civilizace – peníze a absenci jakýchkoliv idejí. Dalo by se tady hovořit ve vztahu k tématu o takových pojmech jako privatizace veřejné moci atd., ale nebudu se do toho pouštět, napsaly se toho myslím už stohy.

Nemám, přiznám se, chuť (a ani schopnosti) to celé rozebírat jako ty, takže to uzavřu svým názorem, že se v těch sračkách budeme plácat tak dlouho, dokud nedojde vnějším zásahem k nějaké podstatné změně podmínek fungování naší civilizace. A pokud zrovna nepřilétnou Vulkánci, tak to bude nejspíš změna druhu katastrofického. Nevěřím, že může dojít k podstatnému zlepšení v nastavení společnosti klidnou a rozumnou vnitřní cestou.

No a co bys s tím ty mohl udělat jako občan? Nevím… nechat se ukřižovat a vstát z mrtvých? Nechci si ani představit, jak by tahle událost vypadala dneska. Reality show, reklama na vložky a tryzna za účasti předních představitelů nové strany „Kříž 2012“ Miroslava Kalouska…