Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Plemlův světabol
Jiří Koula, 11.2.2020

Podle Karla Čapka "Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl." Nechť je hned v úvodu jasno, inscenace Adama Skaly a Martina Satoranského Všechno, co v nás zkurvili komunisti je nejspíše právě tím divadlem, které bych dělal já, kdybych to uměl.

Tenhle načančaný úvod tu nechám, pětkrát přepsaný zbytek mažu a zkusím to stručněji. O čem Komunisti jsou? Kavárenští mudrlanti už mají dost planého filosofování, které beztak sdílejí jen mezi sebou a vnější svět se jim leda směje, a odhodlají se k přímé akci, prostor divadla prohlásí novým státem, v němž konečně bude vše tak, jak má být, všichni v něm jsou správní, uvědomělí, sdílejí tytéž hodnoty, tak to musí klapat, to je snad jasné, ne? No, není, ono to nefunguje, přičemž důvodem jsou osobnosti matek a otců zakladatelů.

Vezmeme-li navíc v úvahu, že postavy jsou reprezentanty tvůrců i publika, jde o pěknou ukázku střelby do vlastních řad, tvůrci si skutečně střílejí ze všech v sále i za oponou (včetně sebe samých). A když prvotnímu nápadu začne docházet dech, představení se přesune do roviny reflexe sebe samého, kterýžto krok se postará o výrazný konec, prostě nádhera. Je to vtipné, trefné, šlape to, jděte na to, rozhodně nebudete zklamáni, uvidíte něco, co jinde moc vidět není. Konec.

Konec? Ne, teď si pojďme říct, co je na tom špatně. Koho postavy zastupují, součástí jaké skupiny tvůrci i publikum jsou? Nazvu ji progresivně levicový městský liberál, zkráceně pleml. To je vééélmi hrubě zjednodušeno někdo, kdo sám nemá žádné extra problémy, ale leží mu na srdci blaho všech, a tak se angažuje v hašení požárů, které ho nepálí. Ovšem nesmí to vypadat jako tvrdá práce, musí to být zážitek a pleml si přitom musí přijít na své.

Pleml je dítětem, (relativním) vítězem a (opatrným) kritikem globálního kapitalismu. Je mu vlastní těkavost a bezpečné usazení ve svém pohodlí, osud mu rozdal karty lépe než většině lidstva, což si uvědomuje a hluboce ho rmoutí, že se jiní mají o tolik hůře. Proto je pleml uvědomělým konzumentem fyzických statků i myšlenek... Nebo se o to aspoň snaží, protože má pocit, že by takový být měl. Ovšem představu, že by konzum samotný mohl být problémem, si nepřipouští, něco takového si přece myslí... No, třeba zrovna ti komunisti. Kdepak, evoluce místo revoluce, to je ta pravá cesta, omezení budiž, ale jen ta, jež si vyberu. A za odměnu se o to podělím s ostatními, kteří mě poplácají po zádech. Nebo mi dají sežrat, že jsem sice udělal A, ale co zbytek abecedy?

Jo, potíž je, že svět je prostě svinské místo a tolik lidí trpí na tolik způsobů, jak to má chudák jedinec vzít všechno v úvahu? Ha, díky komukoliv za internet a rozmanitost akcí koncentrovaných ve velkém městě. Šup šup, koupit fair trade kávu a Nový prostor, navštívit koncert romských hudebníků, vernisáž výtvarníků tvořících výhradně z odhozeného plastu a dobročinný bazar, projít se v rámci Prague Pride, vyvěsit tibetskou vlajku, nasdílet otevřený dopis na podporu politických vězňů kdekoliv, podepsat pár online petic, lajkovat, retweetovat, poslat něco na žrádlo opuštěným psům... Uf, to byla hoňka, to jsem se zapotil, to si zaslouží dlouhou sprchu (nemysli na africké děti, co pro vodu chodí kilometry daleko) a pořádný flák hovězího (nemysli na to, z čeho je, nakonec to byla jen blbá kráva, vždyť jsem zrovna zachránil deset štěňátek).

A zajdu si na Komunisty. Vypláznu dvěstěpade za elektronickou vstupenku, čímž šetřím lesy (Kolik asi stojí provoz veškeré infrastruktury potřebné k tomu, abych si ten e-lístek koupil a pak se s ním u vchodu prokázal? To je moc složité a navíc by musela být v chodu i tak z tisíce jiných důvodů.), podpořím mladé progresivní divadelníky (štěňátka holt mají příští měsíc smůlu, ale však se svět netočí jen kolem nich), co ještě za to dostanu?

Kromě dobrého pocitu, že jsem navštívil správné divadlo a přispěl na správnou věc, též pořádnou porci zábavy a zároveň sedmdesát pět minut věnovaných výhradně plemlům. Konečně! Konám dobro a nemusím se kvůli tomu nípat v cizích problémech, děkuju děkuju děkuju! No jasně, na jevišti jsou militantní plemlové, ti, co to moc žerou (každý někoho takového známe, ale nikdo z nás to není, že?), ha, tohle je přesné, hned mi to připomnělo, jak se do mě včera Franta obul...

OK, tady je (podle mě) pravý čas přestat s křečovitou snahou o humor, takže zvážním. Násilný iniciační akt ustanovení nového státu sice můžeme stokrát nazvat nadsázkou, ovšem ani to zcela nezakryje fakt, že násilí je plemlům principiálně cizí (ať už to má jakékoliv důvody), takže se postavy z této skupiny vyčleňují, vzniká tu jasné dělení na "my" a "oni" (i v myšlenkové/ideologické rovině, kdyby snad někomu nestačil fyzický rozdíl mezi těmi, kdo mají zbraně, a těmi, na něž je mířeno), což ale následně podkopává veškeré pomrkávání "to jste přece vy, jen divadelní optikou zveličení" v tom smyslu, že zde existuje zcela jasný rozdíl, na nějž lze poukázat.

Stop, už zase začínám žonglovat se slovy a myšlenkami ve snaze vyhnout se podstatě. Dobrá, je to nadsázka, každému je jasné, že to i tak míří na něj, co si z toho ale odnést? Plemlové jsou ve své snaze páchat dobro směšní a skrytou podstatou jejich snahy je povyšovat se nad druhé. Nedělají totéž samotní tvůrci? Jasně že ne, shazují přece i sami sebe, wow, to je pokrok! Osobně s tím mám ale dva "drobné" problémy.

První je obecný. Byť to v rámci českého divadla může být něco neotřelého, zasazeno do kontextu "západní aktivistické reflexe" jde spíše o současný trend, těch článků o tom, že bychom si v rámci té které progresivní skupiny měli kolektivně vytáhnout hlavy z prdele a skutečně začít "naslouchat těm druhým", jsem za poslední dva roky přečetl tolik, že už to samo o sobě působí trapně. Ne že bych jejich autory podezíral z vypočítavosti (protože jde o jediný zbývající postoj, jak si zachovat zdání morální nadřazenosti), stejně jako z toho nepodezírám Skalu se Satoranským, nýbrž proto, že jde o výzvu "je třeba něco změnit" (což se dá přeformulovat na "někdo něco změňte"), ale ona změna ne a ne přijít.

Ostatně dokonce ani v rámci mladého českého angažovaného divadla to není zrovna novinka, když před bezmála osmi lety relativně čerstvě vystudovaný režisér Braňo Holiček udělal v MeetFactory Politický kabaret (kde též svou roli sehrálo hovno, byť jinou než v Komunistech), byla to jasná výzva k akci, přičemž na přímou otázku, zda se sami hodlají angažovat, mi tehdy tvůrci odpověděli, že inscenací jejich práce končí. A to je vlastně ta potíž, upozornit na problémy má alespoň potenciálně v popisu práce mnoho lidí - analytici, novináři, umělci... Jenže skutečná "zdola iniciovaná" změna už ničí job není.

Kdybych teď pokračoval, vedlo by to k dumání o symbióze kapitalismu a zastupitelské demokracie, došlo by i na odvrácenou stránku pojmu institucionalizované morálky Tomáše Sedláčka... A to vás nezajímá. Takže pojďme k mému druhému "drobnému" problému, který je specifický a je jím smysl divadla.

Před lety jsem byl přítomen diskusi o financování divadla mezi divadelníky, tedy tradičnímu hořekování nad tím, jak je u nás tato sféra podfinancovaná... A přítomna byla i jedna "příležitostná divačka", v civilu zdravotnice, jež společnost šokovala prohlášením, že by umění vzala veškeré dotace a získané prostředky dala právě do zdravotnictví. To samozřejmě vyvolalo vlnu nevole a snesla se na ni sprška (proti)argumentů, ovšem upřímně řečeno, byly pádnější než tvrzení sira Humphreyho Applebyho, že by to byl konec civilizace tak, jak ji známe?

Loňský rok jsem strávil převážně na konkrétní židli v konkrétním baru dumáním o tom, zda pro mě má divadlo smysl. Výrazně jsem utlumil svou návštěvnost (byt ne natolik, abych nebyl nadále považován lidmi zvenčí za "divadelního magora"), skoro nic nenapsal... A snažil se vypořádat právě s oním pocitem samoúčelnosti. Není nakonec největší divadelní událostí roku 2019 to, že Michal Dudek pověsil divadlo na hřebík a stal se záchranářem horské služby? Nebylo by fér mu v naší výroční anketě udělit osobnost roku jako divadelníkovi, který učinil něco, co má skutečný přesah? Jasně že ne, jaké světlo by to vrhlo na ty, kteří zůstali?

I tohle je ale vlastně stále zástěrka. Je-li něco ještě zbytečnějšího než divadlo, pak je to divadelní kritika. Ani ne tak kvůli v úvodu zmíněnému Čapkovu citátu, ale proto, že kritik je někdo, kdo se cvičí v umění své zcela subjektivní preference objektivizovat, tedy prodat jako objektivní. Laik může říct "líbilo/nelíbilo" a tím skončit, "odborník" to ale musí umět okecat, byť v jádru ono "líbilo/nelíbilo" stejně je. Je to sice pořád ten Čapek, ale rozšířený, protože k osobnosti kritika vztahuje i pozitivní reflexe. A tím se dostávám zpátky ke Komunistům a jeho postavám, které dělají totéž, bojují za "obecné" dobro, staví se do rolí morálních arbitrů... Ale přitom se snaží jen přifukovat vlastní ego a utvářet svět podle svých představ, jejichž správnost je axiomem či dogmatem. Ano, je čas skončit, budiž trojí závěr.

Závěr první. Divadlo samozřejmě smysl má, jak jsem kdysi napsal, je dvojím zrcadlem reality. Tím zřejmým proto, že ji tematizuje, může vytáhnout a prozkoumat ten který její aspekt. Tím, na něž se zapomíná, a přitom je možná zajímavější, proto, že divadlo samo je součástí reality, divadelníci jsou lidmi stejně jako nedivadelníci, sdílejí tentýž kulturní kontext, divadlo jako "instituce" je pak součástí společenského dění a působí na něj (a tak se v něm odrážejí) tytéž vlivy jako na jiné sféry. Což znamená třeba to, že ve světě sociálních bublin stojících na "každý rozumný člověk přece ví..." je i existence divadla ospravedlněna čistě vírou v jeho smysl těmi, kteří se mu věnují.

Závěr druhý. Komunisti jsou inscenací od plemlů o plemlech pro plemly, přičemž coby divadlo v oné vnitřní reflexi nenechají na plemlech nit suchou. Zároveň ale tvůrci zůstávají v bezpečných hranicích plemlosvěta, sice můžeme k dobru přičíst přesah ve smyslu myšlenkového vykročení z divadla ven, jenže zbořená hranice poslouží akorát k tomu, aby bylo možno poklidně dojít k hranici jiné, méně zřetelné a o to pevnější.

Závěr třetí. Jaký je výsledek mého loňského bilancování, k čemu jsem dospěl? Inu, sice jsem líný sobecký pokrytecký sráč, co se umí hluboce dojímat nad neštěstím druhých, ale tito jsou mu vlastně u prdele... Nicméně s tím dokážu žít. A budu dál chodit do divadla a psát o něm prostě proto, že nemám lepší náplň volného času, jež by nevyžadovala úsilí, které nejsem ochoten vynaložit.

Poslední věty nechť jsou proneseny z této staronové perspektivy: Bravo, Komunisti jsou radikálním divadlem, u něhož se zasmějete, ale zároveň vás zamrazí a dost možná si i poopravíte pohled na svět (či aspoň na sebe a své okolí). Kéž by to byla první vlaštovka zvěstující jaro, kéž se Skala se Satoranským nevyčerpají a budou do nás takto bušit aspoň dalších pět sezón!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.