Blog redakce i-divadla

Rubín's Error
vydáno: 19.11.2012, Jiří Koula
Ne, ne, ne a ještě jednou ne. To by tak v kostce mohl být obsah tohoto blogu a vlastně by to dost možná stačilo jako hodnocení. Protože však potřebuju ukojit své grafomanské choutky a cítím se povolán vyjádřit se k tématu hry Error, budu pokračovat.

Stuart Spencer ve své knize The Playwright's Guidebook píše o přátelství s jakýmsi Henrym, který byl jeho učitelem ve vnímání divadla. Jednou tak šli z nějakého dle obou opravdu nepovedeného představení a Stuart prohlásil, že nevěřil hlavnímu hrdinovi, protože tak lidé prostě nejednají. Na to Henry odvětil, že hra nebyla o "lidech", ale o konkrétním jedinci. A člověk dělá různé věci, občas i mnohem nepravděpodobnější, než co se odehrálo na jevišti. Pokud je ale hra dobře napsaná a strhne divákovu pozornost, pokud autor respektuje svá východiska a vesmír hry se důsledně řídí postulovanými pravidly, potom ať jsou tato jakkoliv odtržená od reality, většina publika se na konci nezamýšlí nad věrohodností.

Snažím se řídit Henryho příkladem, opak znamená říkat "autor to napsal špatně, já bych to udělal lépe", kterýžto postoj se míjí s principem divadla jako komunikačního kanálu mezi autorem a divákem. Pokouším se přijmout jakýkoliv časoprostor, odehrává-li se v něm poutavý příběh. To však není případ Erroru, proto se tento blog zabývá převážně tím, "co autorka napsala špatně".

Dramatička Zuzana Dzurindová a režisérka Anna Petrželková tvoří duo, které se již v prostoru Rubínu objevilo, jejich Svrbí je povedeným příspěvkem k otázce ženy v dnešním světě. Nyní si zkusily ukousnout poněkud hutnější sousto, Error se tváří býti (nejen) divadelním pohledem na absurditu prostředí velkých firem.

Když jsem z tohoto představení odcházel, říkal jsem, že špatně bylo snad úplně vše, s odstupem času musím ale uznat, že nemálo jednotlivostí vlastně bylo trefných, snad právě o to víc mě ale výsledek irituje. První dle mého zbytečný, leč ne nutně zcela špatný krok je samotná koncepce pojmout inscenaci coby "vykloubenou grotesku". Korporátní sféra totiž skýtá dostatek absurdity sama o sobě, nevidím proto důvod ji uměle nafukovat jakoukoliv (natož záměrně přehnanou) stylizací. Ono rozhodnutí je dle mého prvním znamením, že tvůrčí tým nabízí pohled zvenčí, nejde o dramatizaci reality, zkušenosti, nýbrž o vyjádření představ o tom, jak by to v takových kolosech asi mohlo fungovat.

Naopak za správnou považuji snahu nezdravost firemní kultury ilustrovat na vzorcích chování jednotlivých zaměstnanců (ostatně to je obecně podstata divadla), autorka dává k dispozici dva muže a dvě ženy. Poté, co odezněly negativní emoce týkající se celku, můžu s jistou dávkou potěšení konstatovat, že tři ze čtyř postav tnou do živého.

Tomáš Dianiška ztělesňuje ředitele příslušejícího ke kastě vyššího managementu. Tyto vody obývají žraloci a hraje se zde na (nejen první) dojem, nadhodnocování svých předností a bagatelizace vlastních nedostatků jsou pak standardními prostředky. Postava vůdce obávajícího se, že někdo prohlédne jeho úhlednou pracně budovanou skořápku a objeví kloučka zahánějícího stres hrou s virtuální kočičkou (případně pod nažehleným oblekem spatří slipy se Spider-Manem, jež dostal minulé Vánoce od své matky), je výstižnou charakteristikou takzvaného kindermanagementu, přičemž míra nadsázky tu nemusí být nutně nikterak vysoká.

Naproti tomu Tomáš Kobr představuje "dělníka moderní doby", řadového zaměstnance IT oddělení. Ten trpí utkvělou představou, že ho v blízké budoucnosti nahradí počítač, pročež se tomu snaží předejít vlastní transformací v robota. Zde je hyperbola výraznější, leč stále jde o popis existujícího fenoménu, práce "od nevidím do nevidím", rezignace na osobní život a důraz na (dlouhodobě neudržitelnou) výkonnost branou za standard jsou skutečně atributy, s nimiž je možno se mnohde setkat. Jako příklad ostatně může posloužit i autor tohoto blogu, přiznávám, že po skončení školy a nástupu do zaměstnání jsem byl nikoliv nepodoben stroji, počítač byl mým nástrojem a zároveň vládcem. Jenže jsem z toho vyrostl a stejným vývojem si projde téměř každý, opravdu málokdo v onom nepřirozeném tempu setrvá (bavíme-li se o  "obyčejných zaměstnancích").

K "ženské otázce" se autorka vyjadřuje skrze postavu "vrchní sekretářky" Evy Vrbkové, jíž zběsilý tikot biologických hodin pomalu začíná znít jako umíráček a jejíž primární starostí je jak otěhotnět. S kým není podstatné, ostatně ve svém okolí pana Dokonalého určitě nenajde a od muže je v konečném důsledku pro naplnění svrchovaně ženského údělu mateřství potřeba jedna jediná buňka.

Zbývá se vypořádat s modelem žena-pracovnice. Za tímto účelem na scénu přichází Réka Derzsi plnící v několika ohledech úlohu dítěte nemilosrdně poukazujícího na královu nahotu. Především postava samotná udatně bojuje na frontě, jež ale neexistuje. V jednom monologu přiznává, že ač ovládá čtyři světové jazyky a deset počítačových technologií, bere méně než její bratr prodávající v trafice. Tomu by snad bylo možné uvěřit jen v případě, že hlavním příjmem oné trafiky je prodej drog, jinak toto tvrzení prostě nelze brát vážně. Ani samo o sobě, ani jako zveličení, kterých je inscenace plná. Nejde totiž o nafouknutí vyskytujícího se nešvaru, nýbrž o formulaci zcela pomýlené teze, porovnávat mzdu (nadprůměrně) kvalifikované ženy s odměnou za nekvalifikovanou práci muže je štěkáním na imaginární strom.

Nepopírám existenci platové diskriminace žen, leč tato se odehrává v prostoru konkrétních pozic. Další znevýhodnění by bylo možno nalézt v šancích vůbec se na dobře placené místo dostat. To mě dostává k druhému omylu, postava nové kolegyně se ze všech sil snaží potlačit svoji ženskost, svá prsa pokládá za nádory. To by jistě byla zajímavá metafora, jenže v jiných podmínkách. Ve chvíli, kdy už nastoupila (navíc do IT), stávají se ženské půvaby značnou výhodou zajišťující silnou vyjednávací pozici, snaha tuto svoji zbraň téměř hromadného ničení eliminovat je jen prezentací neznalosti poměrů.

Třetí myšlenkový lapsus pak přichází ve chvíli, kdy se nová kolegyně snaží zjistit, co vlastně firma, do níž nastoupila, dělá, jaká je náplň a smysl její práce; nikdo na tyto otázky není schopen odpovědět. I tento moment přičítám na vrub domněnce, že autorka i režisérka znají dějiště své hry/inscenace pouze z doslechu. Ano, nepochybně existuje mnoho pozic, jejichž náplň se nezasvěcenému může zdát tak mlhavá, že vlastně dost možná ani žádná není, v některých případech může být takový dojem i správný... Jenže zde přichází ke slovu absurdita zcela opačná tomu, co se tvůrkyně snaží prezentovat. S trochou nadsázky by se dalo říct, že čím zbytečnější pozice, tím rozsáhleji a poutavěji o její nezbytnosti dokáže mluvit ten, kdo ji zastává.

Každá korporace má totiž svá pravidla a (falešné?) bohy, jimž se klaní, jedním z nich je efektivita. Jde o víru do jisté míry slepou, což se projevuje tím, že zaměstnanec je buďto pro společnost důležitý, nebo je schopen ty, kteří mají možnost rozhodovat, o své nepostradatelnosti přesvědčit. Čím nejasnější pracovní náplň, tím barevnější a působivější prezentace o vlastní klíčovosti, čím méně činů, tím více slov. Idea, že by nikdo ve firmě nevěděl, co dělá, a na přímou otázku na vlastní přínos jen rozpačitě mlčel, je sice absurdní, ovšem jen tím, že zcela popírá skutečnost, na niž se autorka snaží nahlížet, navíc i v pokřiveném vesmíru hry nadnáší nezodpovězenou a nezodpověditelnou otázku, jaké síly firmu (či konkrétní pobočku) vytvořily a drží při životě.

Vraťme se nyní k úvodní historce. Henry tvrdí, že uvěřitelnost přichází na řadu ve chvíli, kdy selžou jiné mechanismy schopné stvořit divácky atraktivní inscenaci. A přesně k tomu zde došlo. Nechme stranou všechny předchozí námitky, jsou tu jiné, čistě divadelní.

V první polovině své hry Zuzana Dzurindová načrtla postavy a časoprostor, v němž se pohybují, veškerá akčnost vychází čistě z toho, že se divák seznamuje s autorkou vykonstruovaným světem. Pak však přichází okamžik, kdy by se v rámci vyjeveného mělo začít "něco dít". Jenže ouha, bohyně bezradně hledí na právě stvořený vesmír a nervózně přešlapuje na místě, pára - tvůrčí přetlak jako impuls k sepsání hry - byla vypuštěna skrze charakteristiky postav. Text přes ilustrace již vyřčeného těžkopádně klopýtá k "pointě", již si po dvou měsících už ani nevybavím, protože jsem o dění na jevišti ztratil zájem desítky minut před děkovačkou.

Kdyby se takového textu zhostila na autorce nezávislá režisérka, nejspíše by přistoupila k razantním škrtům, kdyby byl zaangažován dramaturg, výsledný tvar by též musel vypadat jinak. Jenže v tomto případě dvojice autor-režisér netvoří protipóly, ale jde o "holky, jež spolu mluví", čímž je tragédie dovršena. Anna Petrželková se snaží "kámošce" pomoci marnou snahou o maskování absence výpovědi a na pomoc si bere divadelní kejkle, blikající světýlka a "stmívačky". Zvláště to poslední je v tomto případě značně nešťastné, každé "zhasnutí scény" v poslední (minimálně) čtvrthodině je příslibem, že diváckému utrpení už bude konec, načež se světla opět rozsvítí a následuje další zbytečná scéna.

Ve chvíli, kdy se inscenace konečně dokodrcá ke svému závěru, tak divák touží především co nejrychleji opustit "místo činu", čemuž odpovídá rozpačitý potlesk, jemuž jsou ale vystaveni herci, kteří jsou v tom do značné míry nevinně (to už je ovšem riziko jejich profese).

Sečteno a podtrženo, i tak "nadupaná scéna" jako A studio Rubín má čas od času nárok na propadák, v kteréžto kategorii se Error coby několikanásobný omyl suverénně zabydlil.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.