Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Společnost, divadlo a metadivadlo
Jiří Koula, 27.8.2018

V blogu iniciovaném Temnou energií jsem se obšírně vypořádal s rozdílem mezi mým pohledem na divadlo a přístupem, který v MeetFactory razí Matěj Samec, v základu jde o vnější zkoumání člověka v situaci versus exkurzi do vnitřního vesmíru postavy. Poslední tamější novinka Strážci občanského dobra 2 je z mého pohledu cenným příspěvkem k tomuto tématu.

Než opět zabloudím v labyrintu svých myšlenek, na úvod stručné shrnutí. Vyrazte na tuto inscenaci, zhlédněte představení, kupte si program a důkladně si jej pročtěte, všechno to považuji za přínosné. A tak chápejte i mé procentuální hodnocení, následující řádky ho obhájí možná ani ne tak svým obsahem jako tím, že vůbec vznikly, zaobírají se totiž inscenací, u níž mi okolnosti vzniku a forma přijdou zajímavější než samotný obsah chápaný coby divadelní hra, ovšem pozornostihodný jako literární text.

Strážci občanského dobra 2 - divadelní hra

Petra Hůlová dostala od MeetFactory (čtěte od Samce) nabídku zdramatizovat některý ze svých prozaických textů. Přijala ji, ovšem místo přímé dramatizace se rozhodla vzít postavy ze své knihy Strážci občanského dobra a podívat se, jak jsou na tom dnes. To je samo o sobě chvályhodné rozhodnutí, ale...

Představme si aktéry hry. Standa je malíř, kterému se kdysi povedlo prodat pár obrazů, jeho patnáct minut slávy však již dávno uplynulo a nic nenaznačuje, že by měly přijít další. Byť to neodpovídá jeho situaci, drží se svého přesvědčení, že aby člověk uspěl, stačí se dostatečně snažit. A ruku v ruce s tím jde i názor, že by se měl každý (po)starat sám o sebe, protože konečně každý sám svého štěstí strůjcem. V tom se s ním shodne jeho žena Milada, intelektuálka, jež místo své rodiny budovala občanskou společnost, nebo tomu aspoň věřila. Standa s Miladou fandili a fandí "knížeti" a "profesorovi" a identifikují se s "kulturní elitou" včetně opovrhování zabedněnci tvořícími většinu národa.

V opozici k nim stojí silně levicově orientovaná Miladina sestra Marie, jež kritizuje současný systém, kapitalismus obecně... A byť to není ve hře zmíněno explicitně, z její rétoriky (a/nebo znalosti Hůlové původního románu) víme, že je komunistka. Tolik ke společenské rovině, na té osobní/rodinné je podstatné, že zatímco Standa s Miladou budovali svobodné zítřky (hlavně pobýváním v té správné společnosti), Marie se starala o jejich syna Michala.

Což na něj mělo důležitý vliv, Michal je aktivista bojující za práva těch nejpřehlíženějších, Hůlová mu jako předmět ochrany přiřkla "soccies" - lidi, kteří své působení na sociálních sítích považují za významnou součást vlastní identity. Tím Michal vyhrává v rámci nové levice oblíbený závod o to, kdo se zastane menší a opomíjenější skupiny obyvatelstva. Tyto aktivity jsou samozřejmě trnem v oku jeho rodičům, kteří na něj naléhají, ať vystuduje vysokou školu, protože to je přece základ úspěšného života. Tedy tak to prezentují navenek, vnitřně jde spíš o to, že absolutorium je iniciačním rituálem, skrze nějž by se mohl stát členem "elity".

A pak tu máme matku obou sester, jež se skrze lásku k muži, což je to jediné, čemu opravdu rozumí, nejdříve stala uvědomělou komunistkou, a následně pro lásku k jinému disidentkou. To už ji nepustilo a v současné době (kromě práce v supermarketech) objíždí v pionýrském kroji školy a káže o zlu minulého režimu.

Tak, postavy jsme si představili, třecích ploch je mezi nimi dostatek, můžeme tedy přejít k tomu, jak je Hůlová využila ve výstavbě dramatického konfliktu. No, přesněji řečeno bychom mohli, kdyby hra něco takového obsahovala.

Takže jinak. Při pídění se po ohlasech na autorčinu osm let starou knihu jsem narazil na názor, že Hůlová ve své tvorbě s vědeckou pečlivostí a zaujetím zkoumá zvolené téma a výsledek maskuje jako román. Úplně stejně by se dalo říct, že Strážci občanského dobra 2 jsou celkem poctivou studií současné společnosti, která se vydává za divadelní hru.

Většinu textu totiž tvoří právě rozkrývání toho, kdo jsou jednotlivé postavy, jaký mají pohled na svět, z čeho tento pramení a jak současnost vychází z minulosti. Pravda, děje se to skrze dialog, vzájemné výčitky a obhajoby vlastních postojů, oněch třecích ploch autorka využívá právě k tomu, aby vše vyjevila, přičemž výsledek působí věrohodně, takové repliky by tyto postavy skutečně mohly pronést.

Potíž je, že většina toho, co je vysloveno, už nejspíše zazněla přesně mezi těmi samými lidmi někdy dřív, což souvisí s tím, že se to nevztahuje ke konkrétní situaci, jež by byla v něčem nová, výjimečná, ve výsledku je hlavním důvodem pro opakování to, že teď poslouchají i diváci. Dobře, nejsem úplně fér, něco tu přece jen je, konkrétně dva motivy (pominu-li fakt, že je zrovna období roku, kdy by se Michal mohl přihlásit na vysokou školu, protože to bylo i minimálně předchozí tři roky).

Tím prvním je matčina poznámka, že nepůjde do domova důchodců a místo toho bude bydlet u některé z dcer, z toho by se rozhodně dalo něco vytřískat, přece jen jde o významný a neopakovatelný moment rodinné historie. Jenže Hůlová nemá čas si s tím pohrát, její postavy toho přece musejí o sobě ještě tolik povědět... A tak se toto téma jen sem tam mezi řečí vrátí v pár replikách, z nichž plyne akorát to, že matka zůstane ponechána svému osudu. Rozuzlení přichází až v poslední - třinácté - scéně hry, v jejím samotném závěru. Nebo taky ne, rozhodně to není tak jasné jako to, že jde pro autorku jen o další střípek mozaiky.

Zatímco předchozí motiv byl primárně osobní, druhý je primárně společenský, byť ilustrován na konkrétním příkladu. V prvních jedenácti scénách je Marie se svými názory v opozici. A ejhle, ve dvanáctém je náhle na koni, kolo dějin se pootočilo, lidu došla trpělivost se současným systémem a zvolili změnu. Jakou? Inu, to si domyslete z toho, že Marie vyhrála a Milada se Standou odcházejí do disentu. Přiznávám, že toto je pro mě okamžik, jímž by mohla začít dost zajímavá divadelní hra. Hůlová tu naopak končí.

A já končím tuto část, jak ji shrnout? Pro mě osobně je text Strážci občanského dobra 2 zajímavý. Opravdu, mám totiž rád dlouhé společenské komentáře, když se někdo zamyslí nejen nad tím, co je, ale přidá i svůj pohled na to, proč tomu tak je. Baví mě i to, jak Hůlová zobrazuje společnost (coby konglomerát skupin lidí s rozdílnou zkušeností a pohledem na svět) skrze konkrétní rodinu. Ale... Holky říkaly, že divadlo je jinde.

Metadivadelní intermezzo

Než přejdu k tomu, jak se s výzvou inscenovat Hůlové text vypořádal režisér Adam Svozil, dovolím si zastavení u programu k inscenaci. Ten obsahuje úryvky z publikace Historie vědomí obyvatel České republiky perspektivou sociologického výzkumu a Samcovy rozhovory s autorkou i režisérem. Úryvky poskytují vhled do tématu hry a zároveň odrážejí autorčin hloubavý přístup, rozhovory zase nechávají nahlédnout do způsobu uvažování tvůrců a jejich názorů na danou látku, přičemž vše působí harmonicky, bez ohledu na výsledek bych si řekl "Jo, tady se potkali lidé s podobným viděním světa, aby publiku nabídli svůj úhel pohledu."

Tak proč o tom píšu? Je tu jeden drobný detail, který se netýká tématu, ale divadla jako takového, budiž citace z rozhovorů:

Hůlová: "Co mě štve nejvíc? Apriorní neúcta k textu, která tu panuje. Významná část režisérů chápe text jako nějaký polotovar, který je možné měnit dle potřeby. Není! Já do režie také nemluvím. Pokládám se za autora textu, který se bude hrát v podobě, jak byl napsán, a všechny, opravdu všechny případné změny je třeba se mnou předem probrat. Možná to zní jako samozřejmost, ale bohužel tomu tak není. Režiséři i herci jsou zvyklí do textu svévolně zasahovat, a tím nemyslím jen krácení, ale i doplňování celých, zcela nových vět. Za text ale nesu odpovědnost já, už proto, že kritika textu jde na mou hlavu. Prostě jsem předtím nevěděla, že je potřeba si to až tak moc hlídat."

Svozil (v odpovědi na otázku spolupráce se současnými českými autory, tedy Hůlovou): "Jak sám naznačuješ, sem tam cítím potřebu něco trochu zestručnit, přesunout atp., a tak jsem si všiml, že velmi důležitá je fáze přípravné komunikace, pokud možno ústící v (nyní už vím, že nejlépe písemnou) podrobnou a právně závaznou úmluvu o tom, kdo co a kdy může. Obecně mám totiž pocit, že zatímco zahraniční autoři poskytují při uzpůsobování textů jevištní realizaci (neřku-li přímo režijní koncepci!) svobodu, někteří čeští trochu zaspali posledních cca 70 let vývoje vztahu divadla/literatury a nárokují si množství kontroly, která poškozuje nejen inscenaci, ale v konečném důsledku i jejich vlastní text."

Jinak řečeno, byť se Hůlová se Svozilem shodnou na způsobu nahlížení současné společnosti a polistopadového vývoje, rozcházejí se v otázce významu textu v divadelní inscenaci. Svozil to dále rozvíjí a asi nepřekvapí, že stojím na jeho straně, nicméně zde bych rád položil jednu zásadní otázku. Co je v rozhovoru myšleno "textem"? Jde o slova či význam?

Hůlová je spisovatelka a v oblasti literatury tato otázka vlastně postrádá smysl, slova jdou s významem ruku v ruce, obojí čtenář přijímá společně a neoddělitelně. Hůlová v rozhovoru uvádí: "Když píšu knihu, často se pokouším zachytit slovy i to, co si postava myslí." A nejen to, v knize je možné slovy zachytit i to, co postava cítí, co vnímá (vidí, slyší), na co si vzpomíná, o čem uvažuje, sní, po čem touží, jednu postavu je možno představit výhradně tím, jak o ní smýšlí jiná... Shrnuto, slovy je možno vyjádřit naprosto cokoliv a zároveň jsou slova jediným prostředkem, jak cokoliv vyjádřit.

Svozil je divadelní režisér a na divadle je to dost jinak. Dokončení odpovědi Hůlové z minulého odstavce: "V případě divadelní hry zaznamenávám jen to, co říká nahlas." No jo, jenže to přece neznamená, že cokoliv jiného prostě neexistuje. Pokud Hůlová říká, že režiséři berou text jako polotovar, pak tomu tak samozřejmě je, slova jsou jen jednou ingrediencí, z nichž se skládá inscenace. A získávají význam až jejich spojením s tím, kdo a jak je pronáší (tedy s hereckou postavou) a v jakém kontextu (výprava, hudba), přičemž tento výsledný význam může a nemusí odpovídat významu slov samotných.

A dalším podstatným rozdílem mezi literaturou a divadlem je, že u psaného textu je čtenář pánem svého času, zatímco v případě představení pasivně přijímá to, co se před ním odvíjí tempem jedné sekundy za sekundu (čímž myslím reálný čas představení jako dění v divákově realitě, nikoliv vnitřní čas ve vesmíru inscenace). A pokud je tento časový úsek příliš plný (děje se toho více, než je divák schopen zachytit a udržet) či naopak příliš prázdný (představení se vleče), pak divák ztrácí nit či pozornost. A čí je to chyba? Režiséra, který mimotextovými prostředky nedokázal tempo textu patřičně zkorigovat.

A tím se dostáváme k pointě, totiž otázce úpravy textu. Režisér je sice čaroděj, ale má-li k dispozici slova, která se vyloženě brání tomu, aby na jevišti vyzněla, pak s tím mnoho nenadělá. Ano, přistoupit k úpravě slov je skutečně obvyklou divadelní praxí. A má to dobrý důvod, pokud se divák ztratí, je ve výsledku úplně jedno, jak brilantní myšlenky slova nesou, protože během představení dojde k přerušení komunikace mezi jevištěm a hledištěm, přenosový kanál nefunguje, takže nezáleží na tom, co je přenášeno.

Teď je čas natvrdo zopakovat to, co jsem jemněji napsal v závěru předchozí sekce. Strážce občanského dobra 2 považuji sice za zdařilý společenský komentář, ale zároveň za fakt špatnou divadelní hru. A to právě proto, že autorka myslela na čtenáře a ne na diváka. Napsala, co postavy říkají, a zbytek nejen že nenapsala (protože nemohla, neboť jde o divadelní hru), ale nevytvořila ani prostor, aby ho tvůrčí tým do inscenace dostal jinak.

Soudím tak na základě svého dvojího pocitu. Během sledování představení jsem byl zpočátku nadšený a zaujatý, ovšem postupem času jsem ztrácel zápal i zájem, protože postavy přicházely, odcházely a konverzovaly, skrze což "jen" prohlubovaly to, co už jsem věděl. Potíž je, že postavy nic netlačilo, o nic neusilovaly, "jen" odhalovaly svá nitra. Slovo jen jsem dal do uvozovek proto, že když jsem si pak text četl, zhltnul jsem ho na jeden zátah a dost mě bavil.

A to je právě rozdíl mezi literaturou a divadlem. Nebo také mezi Samcovým a mým pojetím divadla, což už jsem rozebral v minulém blogu. Já chci sledovat postavy v situacích, ve chvíli, kdy se musejí vypořádat s vnější změnou a činí tak tady a teď, přímo přede mnou v čase představení.

Kdyby se režie ujala Viktorie Čermáková, jak bylo původně v plánu, k v programu zmíněnému konfliktu by nedošlo, protože je další ze "Samcových spřátelených režisérů" a s divadlem coby výpravou do niterného prožívání postav nemá problém. Svozil je však "režisér mého divadla", čímž se konflikt mezi mnou coby divákem a tvorbou MeetFactory objevil už během přípravy inscenace.

Teď se pustím do čirého spekulování, ale třeba nebudu až tak mimo. Jak mohl Svozil chtít text upravit? Možná ho tu a tam proškrtat a zkrátit tak většinu hry trvající expozici s vědomím, že to je pro diváka "příliš velká kláda". Možná chtěl repliky týkající se budoucího bydlení matky seskupit do jedné scény, čímž by vznikla dramatická situace (místo aby zůstaly roztroušeny napříč scénami a sloužily tak k dokreslení postav). Nebo chtěl připsáním nových replik vytvořit jinou dramatickou situaci, vložit do hry naléhavost, nutnost bezprostřední reakce.

Nic z toho se ale nestalo a Hůlová dostala to, co chtěla, tedy svůj text znějící z jeviště. A pokud jde o mě osobně, kdybych nehodlal sepsat tento blog, velice rád bych na něj do týdne zapomněl, což by byla škoda, protože bych si jej nepřečetl a nedocenil jako literární text. Ano, přesně to odpovídá závěru citace rozhovoru se Svozilem.

No, nyní musím přiznat, že jsem nebyl tak docela upřímný. Během představení sice má pozornost upadala, ovšem závěr mě probudil, vybudil, rozčílil... A řekněme si to na rovinu, nasral. Bezprostředně po opuštění sálu jsem začal listovat programem a hledal cokoliv, co by jej ospravedlnilo, leč marně, naopak oba rozhovory způsobily jen větší zmatení. Když jsem pak četl text, ona hořká tečka se nekonala, což je ještě divnější. O co jde?

Když jsem začal tento blog psát, měl jsem v úmyslu možný rozdíl mezi významem slov jako takových a jejich smyslem v kontextu inscenace ilustrovat na několika příkladech, které by vám ale možná nic neřekly. Pravdou však je, že to není potřeba, protože o velice výmluvný příklad se postaral právě Svozil v tomto závěru. Takže přejděme k inscenaci.

Strážci občanského dobra 2 - inscenace

Hned na úvod podotýkám, že nyní možná prozradím mnoho, až příliš mnoho, pokud jste inscenaci ještě neviděli. Chystáte-li se k tomu, přestaňte v tuto chvíli číst, stejně už vám nemám co říct.

Takže jak Svozil naložil s tím, že má zachovat text, z něhož své divadlo nevykřeše? O co jej obohatil? Již jsme si představili postavy textu, ovšem v inscenaci se vyskytují další dvě, bezejmenné a němé, v programu uvedené jako "obsluha točny", součást technického zajištění, což je ovšem úskok.

Ano, Svozilův největší vklad je opravdu točna tvořící scénu, na níž Hůlové postavy říkají Hůlové repliky. A točna se točí, tedy přesněji otáčejí jí oni bezejmenní, zapřažení coby tažní koně. Zatímco herci představující Hůlové postavy deklamují na točně a nemají moc co hrát, protože jejich úkolem je p(r)odat Hůlové text a jsou vlastně otroky tohoto záměru, točnu symbolizující svět (jenž se točí většinu představení doprava a po výsledku voleb doleva, jak návodné) udržují v chodu oni němí, skuteční otroci, což je naopak radikální jevištní akce, performance, jejich fyzická práce je namáhavá, a tak se časem čím dál víc potí.

Svozil tím velmi názorně zobrazuje rozdíl mezi Hůlové postavami, jež toho mnoho namluví o společnosti a jejím uspořádání, aniž by jednaly, a těmi, o nichž se mluví, těmi, kteří společnost spolutvoří, ale nemají čas se vykecávat, protože svět se musí točit, těmi, kteří si na konci zvolí změnu.

Potud je mi to jasné, přijímám to a dost se mi to líbí. Jenže pak přichází závěr, kdy jsou němí osvobozeni. Jak? Zbavují se svého břemene, jež přebírají Milada se Standou. A bývalí otroci? Sedí na točně a tiše civí do prázdna, zatímco nad tím vším vítězoslavně stojí Marie.

WTF? Jako WTF???!!! Co to znamená? Co se stalo? Ferdinand Vaněk se vrátil do pivovaru, kde přikuluje Kohoutovi, protože Šerkézy s Burešem byli osvobozeni? Inteligence se stala (opět) pracující, zatímco původní pracující už jen tak posedávají, nemaje do čeho píchnout? A byť si zvolili změnu, nemají z toho radost, nemají žádné pocity? A jediným, kdo z toho těží, je Marie?

Přiznám se, že naprosto netuším, jak to interpretovat. Jediné, co z toho vidím, je, že Marie má moc a pomstila se Miladě se Standou. O to celou dobu šlo? Je Marie po moci bažící pomstychtivá mrcha? Tak to jsem z textu fakt nevyčetl. Či ve společenské rovině, je výsledkem celé změny jen ponížení inteligence, jež ale vlastně nikomu neuleví a je smyslem samo o sobě? Co tím chtěl Svozil sakra říct? Že když budou liberálové jenom plkat a opájet se vlastními představami, realita je dožene, přičemž výsledek nebude návrat před Samet, ale něco horšího a absurdnějšího?

Fakt nevím, zdráhám se uchýlit k interpretaci, že ono finále je trucovitým důkazem, že režisér má moc zničit význam slov, i když je zachová, ale v tuto chvíli lepší nemám... No, snad mi to někdy někdo vysvětlí.

Přičemž stačilo málo a bylo by to jasnější. Milada se Standou se mohli přidat k oněm "točnařům", podělit se s nimi o jejich úděl, což by znamenalo návrat k minulému režimu. Nebo naopak dříči mohli vystoupit na točnu, jež by pokračovala v pohybu sama od sebe (tedy díky motoru), to by zase symbolizovalo budoucnost počítající s automatizací práce. No, nestalo se.

A poslední poznámka (či dvě), Hůlová v rozhovoru též uvádí: "...chci střílet do sebe a do publika v sále, ne se společně bavit na účet všech, co tam nejsou. Zajímají mě úhly pohledu všech." No jo, ale Svozilův závěr si z těch, kteří nejsou v sále, střílí, protože tvrdí, že když si zvolí změnu, tak jim to vlastně nijak nepomůže.

A pravdou je, že si střílí i sama ze sebe, když vidí jen pravicové liberály a obhájce minulého režimu. To je na jednu stranu trefné, žijeme zdánlivě na "konci dějin" bez víry ve velké příběhy, kdy jedinou alternativou k dnešku je včerejšek. Jenže byť je to pravda, není to celá pravda, protože alternativy existují a to nejen v teorii, ale i v praxi, ovšem (zatím?) v malých měřítkách, takže je snadné to přehlédnout (či ignorovat).

Závěr

Sečteno a podtrženo, bráno z "hlediska běžného diváka" bych tuto inscenaci určitě nedoporučil, ovšem má-li divadlo provokovat a klást otázky (a můj názor je, že má), tak nahlíženo z širší perspektivy naopak doporučuji ji neminout, protože toto činí měrou značně nadprůměrnou.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.