Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Milion důvodů, proč být šťastný aneb Večer plný emocí
JirkaS, 2.12.2018

Změny nálad. Euforie střídající stagnaci a lhostejnost. Nadšení z přítomnosti lidí střídající nechuť kohokoliv vidět. Kolik emocí se vejde do jednoho lidského života? Do jednoho dne? Do jednoho večera? Do jedné chvíle? A kdy máme pocit, že koukáme na příběh někoho jiného, a najednou zjistíme, že se před námi zrcadlí něco nám velmi důvěrně povědomého? Co když to, nad čím se smějeme, co nás dojímá, co nás baví a co nás děsí, co když tohle jsme my? Každý z nás? Co když tohle jsem já? Klade-li přede mne někdo nebo něco takové otázky, znamená to, že jsem zaujatý tím něčím, co ve mně tyto pocity vyvolává. Jsem-li nenásilnou formou donucen k zamyšlení nad životem, je to vlastně svým docela zvláštním způsobem osvobozující. Protože když přemýšlím, nejsem ztracen. Když přemýšlím, žiju, vnímám, uvědomuji si okolní vlivy i sebe samého. 

Přesně tyto pocity mám z inscenace Všechny báječné věci, které má v repertoáru skupina OLDStars, a které mají jediné téma - bipolární porucha. Poprvé jsem Všechny báječné věci viděl hned při první premiéře 16. března. Podruhé to bylo 12. května. Potřetí to bylo 25. srpna. A počtvrté a zatím naposledy to bylo 1. prosince. Čtyři představení. Čtyři zážitky. Čtyři večery s tím mladým mužem, který se snaží jít dál. Který se snaží hledat důvody, proč být v životě šťastný. Který se snaží přivést maminku na jiné myšlenky. Který chce milovat, ale je to svazující. Který chce žít normálně, ale je to těžké. Čtyři večery nabité emocionální smrští. Čtyři večery, kdy bych nejraději vletěl za tím mladíkem, pořádně ho objal a řekl mu, nejsi na to sám. Čtyři večery, kdy jsem před sebou neviděl herce. Viděl jsem mladého muže střídajícího nálady. Viděl jsem mladého muže hledajícího své místo na slunci. Viděl jsem mladého muže trpícího, šťastného, smutného, veselého. Viděl jsem člověka. Člověka ve všech významech, které to slovo může evokovat. Ale rozhodně to nebylo hrané. Bylo to tak opravdové, že mě to pokaždé dostalo. A možná nejvíce bolestné to bylo hned při mém prvním zhlédnutí. Nejen proto, že jsem ten příběh viděl poprvé, ale také proto, že jsem si zahrál roli otce. A když přímo vedle sebe vidíte jako divák nikoliv herce, ale reálnou postavu, která se na vás obrací v kritických fázích svého života, musí vám to zlomit srdce. A to přesně Všechny báječné věci nabízí. To přesně nabízí Daniel Krejčík. Jestliže mně krvácí srdce při sledování jeho příběhu, věřím, že jemu samotnému krvácí srdce dvakrát tolik. A to je něco, co hodně bolí.

O to více pak jako divák ocením, když dojde na humornější části příběhu. Jednak proto, že i humor a nadhled jsou součástí běžného života, a jednak proto, že být tohle celé jen smrští těch těžších emocí, divák by odcházel zdrcený a plný beznaděje. A vítaným odlehčením zde jsou především role svěřené náhodně vybraným divákům. Viděl jsem čtyři reprízy, takže mohu posoudit, jak moc inscenaci pomáhá (ne)spolupráce diváků. Souhra s diváky je zde důležitá, nikoliv však stěžejní. Když na to přijde, věřím, že by si Daniel Krejčík dokázal poradit i se situací, kdy divák odmítne být účasten tohoto představení. Ale když se sejdou správní diváci, kteří chtějí přispět k celkovému pozitivnímu vyznění, je zaděláno na dokonalý večer. A v tom je krása této inscenace. Inscenace, která si našla a stále nachází své diváky. Inscenace, která, byť se hraje na malém komorním prostoru pro tři desítky diváků, má šanci oslovit všechny, kteří chtějí zažít nevšední zážitek, vyslechnout a zhlédnout jeden příběh jednoho mladého muže, a odejít domů bohatší o zamyšlení, poznání či prostě jen zjištění, že život je vlastně jen jakýsi podivný shluk pocitů, emocí, zážitků, tužeb, snů a potřeb. Že život je životem jen tehdy, když ho bereme takový, jaký je, naučíme se v něm fungovat tak, jak to nejlépe umíme, a dokážeme ho uchopit tak, aby nebyl zbytečný. Vždyť výjimečný může být každý z nás. A byl bych rád, aby si každý divák odnesl z tohoto představení tolik, kolik si odnáším já pokaždé, když vstupuji do světa toho mladíka, když nechám vnější svět tam venku a pustím si do svého srdce tohoto zvláštního mladého muže, díky kterému mi pokaždé začne mé srdce krvácet a má vnitřní rozervanost je neklamnou známkou toho, že tohle všechno má smysl, a že Daniel Krejčík našel roli, se kterou souzní, kterou chápe, a k níž našel tu správnou cestu.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.