Úspěšný filmový scenárista John Hodge uvedl v roce 2011 v Londýně s velkým úspěchem hru Spolupracovníci. Je to chytře napsaný text, který kombinuje realitu s fikcí. Skutečné události, osoby či citáty zasazuje Hodge do nových kontextů. Navíc zvláštním způsobem mísí suchý britský humor s groteskním až absurdním viděním světa.  Atmosféra stalinského teroru ale zůstává ve hře zachována, tlustě obtažena je právě její grotesknost a absurdita. Rozostřená je také hranice mezi tím, co se skutečně děje a co si hlavní hrdina spisovatel Michail Bulgakov (na konci svého života již vážně nemocný) jen představuje.

Hra ovšem vyžaduje poučeného diváka, který zná alespoň některé detaily ze Stalinova života (k základní orientaci poslouží dobře zpracovaný divadelní program). Jedině tak nebudou divákovi unikat jednotlivé souvislosti a docení tak originální hru s historickými fakty.

Celá inscenace začíná dost nevázaně v duchu němých filmových grotesek. Počáteční tempo ale rychle upadne a pak nastává celkem nezáživná pasáž, která končí až setkáním Bulgakova se Stalinem. Pak začíná hra kočky s myší. Nejprve se zdá, že Bulgakov je tím, kdo určuje dynamiku vztahu s nelítostným diktátorem - Stalin za něj píše knihu, spisovatel mezitím stoupá na společenském žebříčku k výšinám.

Jenže jak praví známý citát: "Když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš, ďábel změní tebe." Bulgakov tak postupně zjišťuje, že se mu vzdalují jeho nejbližší přátelé včetně manželky Jeleny. On sám (dříve zapřísáhlý odpůrce režimu) navíc pomalu přebírá rétoriku nenáviděného Stalina. Společná setkání se sice tváří nevinně, ale končí hladomorem na Ukrajině nebo masovými popravami. Odvíjí se tu klasický faustovský mýtus, do něhož se daří zapojit i ukázku toho, jak fungují praktiky totalitní moci.

Samotné inscenaci Michala Langa by prospěla menší míra psychologizování a posílení komických prvků, kterých je v Hodgeově textu dostatek i ve druhé půli. Ale chápu, že je obtížně "vyrábět" legraci ve scénách, kde se hovoří o popravách statisíců či milionů lidí.

Herecky je inscenace Divadla pod Palmovkou povedená. Ondřej Volejník hraje Bulgakova celkem civilně. Zpočátku je to unavený, nemocný, ale nezlomený člověk. Setkání se Stalinem ho dostává do fyzické i psychické formy. Ovšem jen do chvíle, než si uvědomí součástí jaké mašinérie se stal. Josifa Vissarionoviče Stalina hraje Martin Hruška s velkým nadhledem jako žoviálního a skromného strejdu, kterého jeho odpovědná funkce zmáhá. Jen sem tam problesknou rysy popudlivého diktátora.  Z vedlejších postav zaujmou hlavně Jan Konečný coby vyšetřovatel NKVD nebo stylizovaná postava Doktora v podání Zdeňka Kupky.

Ve výpravě, díky které se v inscenaci nevyskytují téměř žádné přestavby, byly prý využity prvky ze skutečného Bulgakovova pokoje. Povedla se hudba, která je jakousí jazzovou variací na Internacionálu.

Suma sumárum: slušná inscenace, která českému publiku představuje zajímavý kousek současné dramatiky. Divácký hit se z ní ale velmi pravděpodobně nestane. Na to je její humor příliš specifický a téma složité.