Hodně rozporuplnou inscenací se v Divadle v Dlouhé uvedlo režijní duo SKUTR. Racek patří k nejhranějším Čechovovým dramatům a je pravda, že Kukučka s Trpišovským vnášejí do jeho výkladu svěží vítr. Bohužel je to dost na úkor samotného textu.

Skutři zkrátka mají svůj nezaměnitelný režijní rukopis, do kterého se vždy pokouší přetvořit uváděnou látku. Někdy to vychází velmi dobře (jako třeba v případě Evžena Oněgina či Pěny dní), jindy se ovšem předloha vzpouzí. A to je právě případ Racka.

Na pohled je inscenace velmi atraktivní - všechny složky od výpravy přes hudbu až k hereckým výkonům společně souzní a vytváří barvitou podobu ruské vesnice. Daří se budovat melancholickou náladu, jenže ve změti přepjatých gest a symbolů se ztrácí to, co mám osobně na Čechovových hrách nejradši - drobnokresba jednotlivých hořkosměšných figurek. Ve verzi Skutrů jsou postavy dovedeny až na hranu karikatury, což jejich charaktery nutně zplošťuje. U mnoha jiných autorů by postavy narýsované hrubými obrysy nebyly na překážku celkovému vyznění, jenže u Čechova je právě vnitřní život postav tím stěžejním, nikdo přece nesleduje hry ruského klasika kvůli záživnému ději apod.

Inscenaci citelně chyběl dramaturg, který by dokázal říct "teď už bylo těch symbolů dost". První část je tak poněkud zdlouhavá, ve druhé polovině je to o poznání lepší, emoční zásah je výraznější. Herci se dokázali zvolené stylizaci dobře přizpůsobit a počínají si v ní suverénně. Klára Sedláčková - Oltová je nesnesitelně sebestřednou a žárlivou Arkadinovou, Pavel Neškudla zase okatě trpícím Treplevem, zajímaví jsou i sebeironický Dorn Jana Vondráčka nebo ztrápená, ale rázná Máša Evy Hacurové. I přes slušné herecké výkony se nedaří otvírat nějaká originální východiska k jednotlivým postavám. Snad jen naznačená homosexuální náklonnost Trigorina (Petr Jeništa) k Treplevovi je celkem novým náhledem na tuto postavu, nejsem si ovšem jistý, nakolik dává v univerzu Čechovovy hry smysl.

Divák má v podstatě tři možnosti volby.:

1. Bude si užívat zdařile komponované mizanscény, bavit se jednotlivými scénami a nechá se unášet melancholickou atmosférou za zvuků balalajky. Pak bude z divadla odcházet spokojen a nemusí moc řešit, jestli ten Racek přece jen není i o něčem jiném.

2. Bude to celé považovat za režijní exhibicionismus, který ničí slavnou hru a místo propracovaných figur nabízí jen nesrozumitelnou houšť symbolů.

3. Bude obdivovat výtvarnou stránku hry a precizní hereckou práci, na druhou stranu si bude říkat, jestli se z toho Čechova nedá vytěžit přece jen víc (a pokud zároveň viděl Racka v Dejvickém či Národním divadle bude vědět, že dá).

Patřím ke třetí kategorii diváků. Racka v Dlouhé se vyplatí vidět, člověk se ale musí zbavit svých očekávání a názorů na to, jak ideálně inscenovat Čechova.