Režisér Daniel Špinar pro nastudování nové hry pro scénu Stavovského divadla tentokráte sáhl po rakouském dramatikovi Thomasi Bernhardovi, který je českému divákovi dobře známý. Ještě, než se v krátkém čase po sobě dostaly na jeviště Divadla Komedie tři Bernhardovy hry, a poté byly uváděny i jeho další kusy na dalších scénách v Praze i Brně, seznámil jsem se s tímto před třiceti lety zesnulým dramatikem v Divadle Na zábradlí. Konkrétně hrou Náměstí hrdinů s Jiřím Ornestem v hlavní roli. Pro mě, tehdy dvacetiletého chlapce, měla inscenace, potažmo text, nebývale ostrý, ale o to příjemnější tón a nesmlouvavě se oddávala kritice společnosti. Toto mé první seznámení s Thomasem Bernhardem mělo za následek, že jsem se od tohoto autora už neodpoutal a každé další nastudování jeho díla toužím vidět. Vím tedy, že tento dramatik, respektive především jeho texty, mají moc člověka ve správném věku možná i zásadně ovlivnit. Jestliže pro mě bylo seznámení se s Thomasem Bernhardem nebývalý zážitek, vypadá to, že pro Daniela Špinara bylo jeho první potkání se s tímto rakouským dramatikem přímo osudným. V roce 1996 uvedl Jan Antonín Pitínský rovněž v Divadle Na zábradlí inscenaci Ritter, Dene, Voss, jež první pustila Bernharda na česká jeviště (tedy předtím to byli ještě údajně studenti JAMU). V programu k představení Oběd u Wittgensteina, což je stejná hry s jiným názvem, kterou nyní uvádí Národní divadlo, se Daniel Špinar vyznal, že Pitínského inscenaci zhlédl desetkrát. Asi netřeba doplňovat, že je pro něj novinka ve Stavovském divadle jistě srdeční záležitostí.

Thomas Bernhard napsal text Ritter, Dene, Voss v roce 1984 přímo pro trojici herců, jejichž jména tvoří název této hry. Pod tímto názvem ji také uvedli v Divadle Na zábradlí a před čtyřmi lety v Divadle na cucky. V Národním divadle zvolili název pravděpodobně více spjatý s dějem. Oběd u Wittgensteina je titul odkazující na slavného rakouského filozofa, jenž byl také předlohou pro jednu z postav, Vosse. Mě trochu mrzí, že neprošel zamýšlený název Stivínová, Juřičková, Rašilov, ale takto alespoň diváci neznalí filozofova jména budou mít motivaci doplnit si o něm základní informace. Bernhard tuto hru napsal jako ukázku rodinného pekla, skrze něhož kritizuje tehdejší měšťáckou společnost. Režisér Daniel Špinar s dramaturgyní Martou Ljubkovou přidávají i silný akcent na současný život v dostatku a přepychu, a z toho vyplívající lenost, nudu a zhýralost.

Hra pojednává o setkání tří sourozenců v rodném domě. Dvě sestry, obě herečky, které si však své profese de facto koupily, čekají na svého bratra. Filozofa, jenž dal rovněž díky své dobré finanční situaci, přednost pohodlnému životu a své práci se věnuje v bezpečí psychiatrické léčebny. Dekadentní postavy, minimálně v první části, v níž vystupují pouze sestry, se chovají s povýšeneckou noblesností, avšak postupem času přichází postupný rozklad rodinných i společenských vztahů a stále více se dere na povrch morální bahno. Otázkou však zůstává, co ovlivnilo a ovlivňuje chování těchto tří postav, reprezentující celou naší pohodlnou společnost. Kde a čím začal pramenit jejich způsob života, jenž je dohnal až do zdevastovaného bodu nula?

Lucia Škandíková zvolila pro svoji scénu čistou bílou barvu. V úvodu evokující až sterilní prostředí. V zadním rohu se usadí bubeník Jan Hrovatisch s vizáží black metalového muzikanta a obstarává živou hudbu po dobu celého představení, ta mimo jiné příjemně udržuje tempo inscenace. Dále pak už je jen uprostřed zadní stěny průchozí krb, sloužící také jako vchod na jeviště. Jednoduchost scény je perfektně zvolená z důvodu neodebírání pozornosti od textu, o který jde především. Každá rekvizita, ať už se jedná o nafukovací balónky ve tvaru písmen, obrazy, kredenc, kávu a jednoznačně pak žloutkové věnečky mají svá jasná opodstatnění a sami o sobě promlouvají a doplňují vhodně text. Kostýmy Lindy Boráros pak příjemně zvýrazňují charaktery postav. Ritter, dávající se na odiv ve fialově extravagantních šatech. Dene, budící falešnou upjatost v nevýrazně barevném kostýmku a Voss, přicházející ze sanatoria a ve svém kabátě ukazující vizáž pohybující se na hraně mezi géniem a bláznem.

Inscenaci po zásluze dominují nositelé ostrého a ironického Bernhardova textu, trojice Zuzana Stivínová, Lucie Juřičková a Saša Rašilov. Nezávaznou, rozmazlenou, a ve finále odpudivě zhýralou Ritter hraje Zuzana Stivínová s odzbrojující přímostí, což přesvědčivě vyznívá například v krátkém monologu vyjadřující odpor ke slovíčku seberealizace nebo v kritice chování své sestry k jejímu bratrovi. Dene Lucie Juřičkové budí dojem patologicky zvrhlé ženy, jež se nedokázala vyrovnat s rolí nejstaršího sourozence, do které se pravda sama neobsadila. Herecký výkon Lucie Juřičkové je obdivuhodně přesný. Voss, kterého hraje Saša Rašilov, je postava umožňující velké herecké rozpětí. Koneckonců je to člověk pohybující se na tenké hranici pomatenosti a nekompromisního přesvědčení ve vlastní genialitu a neomylnost. I přes jasná odsouzení bezprostředního okolí a svých sester obzvlášť, je však Voss obětí vlastního vnitřního chaosu. Filozofické promluvy jsou ve střetu s každodenní realitou vždy rozmetány. Saša Rašilov do postavy unaveného myslitele vnáší humor i hloubku a vše mu jde s neobyčejnou samozřejmostí. Ať se jedná o hltání žloutkových věnečků od své sestry, anebo incestnímu podléhání se sestrou druhou.

Daniel Špinar stvořil krásnou, čistou a razantní inscenaci s promyšlenou audiovizuální stránkou, která podporuje tři nadprůměrné herecké výkony, jenž jazykově poutavý text plný rodinných obsesí a litanie nad sebou samými i společností jako celkem srozumitelně předávají do publika a ukazují svojí i naši trapnost, ubohost o přízemnost vzniknuvší na živné půdě materiálního dostatku, který nám sice zajišťuje fyzický blahobyt, ale o to více nám bere naší duševní rovnováhu a morální nadhled.