Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Divadelní chemie
Lukáš Holubec, 18.5.2018

V pořadí čtvrtou chemickou reakcí, ve které se pravidelně smíchává umělecký talent, um, chytrost a nadhled Petra Zelenky jako autora a režiséra spolu s hereckou extratřídou Dejvického divadla a přizvaných hostů, se stala inscenace Elegance molekuly. A výsledkem této chemické reakce je podobně působivý zážitek jako téměř před třinácti lety, kdy se mohli diváci na přední pražské scéně seznámit s výjimečně zajímavými životními kotrmelci vynálezce, hudebníka a špióna Lva Sergejeviče Teremina. Nyní má česká veřejnost možnost dozvědět se více než příjemnou, ale hlavně umělecky povedou formou, o životě jednoho z nejdůležitějších českých vědců pana profesora Antonína Holého.

Profesor Antonín Holý byl přední český vědec srovnatelný co do velikosti s Jaroslavem Heyrovským či Otto Wichterlem. Zemřel před šesti lety ve věku pětasedmdesáti let a k jeho nejznámějším objevům patří léky pro pacienty trpící AIDS či virovou hepatitidou typu B. Tolik jsem o této osobnosti věděl dřív, než se začala zkoušet hra Petra Zelenky v Dejvickém divadle a obávám se, že s těmito strohými informacemi bych i tak patřil k menšině obyvatel naší země, které alespoň jméno Antonín Holý něco říká. Naštěstí má umění jednu důležitou přednost. Tou je schopnost probouzet spící duše a citlivou formou je obohatit. Petr Zelenka se v textu držel fakt. Jsem přesvědčen, že při psaní také jednotlivé odborné záležitosti konzultoval s pověřenými osobami. Přirozeně ale nevznikla nějaká přednáška o životě a díle, ale prolínáním časových rovin, schopností vidět inscenaci i jako obyčejný divák, příkladnou prací s herci, nenuceným humorem, důrazem na zajímavé fragmenty z profesorova života, a tím vyzdvižení témat, jež hra poskytuje, dává divákovi Petr Zelenka možnost během dvou hodin vydechnout jen o přestávce, sledovat nepochybně povedenou i přínosnou inscenaci v jednom, a přitom i s minimální znalostí chemie (ani naprostý laik se nemusí bát) porozumět poselství, kterým je nejen osvěta o jedné velké české osobnosti.

Hra nabízí dvě časové roviny. Jednou je víceméně chronologický běh života Antonína Holého, druhou pak současnost, kterou reprezentuje dialog profesorovy manželky paní Ludmily Holé a mladé studentky publicistiky, jež se snaží jméno vědce zpřístupnit pokud možno širší veřejnosti.

Životní dráhu profesora Holého začíná hra sledovat jeho příjezdem do USA ještě v době, kdy v naší zemi probíhala tuhá normalizace. Hned na úvod dochází k zásadnímu sblížení dvou vědců. Antonína Holého a Johna C. Martina. A přestože se následně fyzicky potkají již jen výjimečně, bylo to právě jejich seznámení, co zřejmě dalo světu onu molekulu, na kterou odkazuje název inscenace. Zjednodušeně by se dalo říct, že česká strana dodala nápad a americká peníze, ale to by bylo nepřesné. Dále sledujeme na jedné straně životní osudy profesora Holého, jeho všední, chvílemi podivínský život, plný chemie, ale také obyčejností a následně žel i zákeřné nemoci. A na druhé straně Johna C. Martina, který musel pro výzkum riskovat kariérně i finančně, a jenž musel především obratně proplouvat divokou řekou medicínského byznysu.

Témat se během inscenace objeví vlastně až nečekaně dost. Už jen soukromý život profesora Antonína Holého nabízí například jeho vstup do KSČ těsně před sametovým předáním moci, nečekaný přísun horentních finančních částek a jeho vyrovnání se s touto situací, stejně jako vztah k manželce a rodině od záliby ve fotografování až po jeho smutný konec, který byl nesmlouvavě ovlivněn Parkinsonovou nemocí. Tématu peněz je dost možná věnováno téměř stejně prostoru jako chemii a vědě, a to z důvodu, že finance a byznys ovlivňují de facto vše, což je nejlépe vidět na situaci, kdy původní záměr profesora Holého, a sice že jeho molekula bude léčit hepatitidu typu B, musí ustoupit a léčba je přednostně využívána na AIDS, jenž jest v devadesátých letech daleko více „moderní" a lépe tedy prodává.

O Petrovi Zelenkovi jsem se již zmínil. Svoji chytře napsanou hru, plnou ironických a vtipných dialogů zrežíroval s obdivuhodnou precizností a působnosti dodala inscenaci také scéna, kterou vytvořil Nikola Tempír. Nebudu-li počítat specifický projekt v multifunkčním prostoru Jatka 78 Honey, je Elegance molekuly na repertoáru Dejvického divadla jediná, kde je plná polovina účinkujících přizvaných hostů, byť většina už si zdejší prkna vyzkoušela v jiných hrách. Vzhledem k tomu, že jedinečnost této scény je založená také na sehranosti souboru, byl jsem upřímně zvědavý, jak bude souhra účinkujících fungovat.

Skvěle své party hráli nestoři Dejvického divadla Martin Myšička, jenž ztvárnil profesora Holého a Ivan Trojan, který dodal nezaměnitelné charisma postavě Johna C. Martina. Martin Myšička pojal Antonína Holého věrohodně jako podivína ponořeného do svého vědeckého života, jenž si k sobě připouští jen takové lidi, k nimž má důvěru. Proto je také zachycen jeho rodinný život. Myšičkův výkon pak graduje ve smutném epilogu, v němž dominuje zmíněná choroba, která profesora nakonec přemohla. Ivan Trojan na sebe strhává pozornost nejen díky svému bezchybnému výkonu, ale také díky samotné osobě Johna C. Martina. Přestože je hra jistý hold panu profesoru Holému, nezpochybnitelnou úctu si zaslouží také právě americký vědec, neb ukazuje, že stejně důležité jako vynález a výzkum je umění riskovat, schopnost zajistit finance a potřebný marketing. Poměrně přesvědčivě pak své postavy zvládli i ostatní pánové, přičemž Petr Vršek musel obsáhnout hned několik osob a Václav Jiráček si zase poradit s přímočarou politickou figurou Donalda Rumsfelda. Postavy, které pak zosobnili Pavel Šimčík a Vladimír Polívka, nedostaly možná tolik prostoru, nicméně v rámci udržení kompaktnosti inscenace to bylo jistě dobře.

Manželku Johna C. Martina pojala Veronika Khek Kubařová jako ženu sic stojíc po boku svého chotě, ale zároveň také jako emancipovanou Američanku nebojíc se být svému muži opozicí, nastavujíc možné reálné dopady jeho riskování. Myslím, že touto rolí definitivně Veronika Khek Kubařová vstoupila v Dejvickém divadle do vod, ve kterých může plavat coby suverénní dospělá dáma. Přeci jen byly její role do této doby svým způsobem nedospělé slečny, a ač je ztvárnila vždy přesvědčivě, je dobře, že se s ní dá počítat i do vážnějších postav a jsem zvědavý, co všechno ještě v Dejvickém divadle bude moct ukázat. Lada Jelínková nedostala až tolik prostoru, ale v postavách, které ztvárnila, rozhodně nezklamala a jsem rád, že po účinkování v Dabing Street si na ní Petr Zelenka opět vzpomněl. A pak tu máme Zdeňku Žádníkovou a Elizavetu Maximovou. Dvojici, jejichž vztah nahlíží na život profesora Holého z pohledu dneška. Zdeňka Žádníková hraje ženu profesora Holého jako dámu hlídající si soukromí své i svého zesnulého manžela. Působí odměřeně a nehodlá se zabývat nedůležitými záležitostmi, jež mají bulvární nádech. Nepřístupnost však postupně zvolna opadá a paní Holá je stále přístupnější. Zdeňka Žádníková projevení emocí pečlivě hlídá a dodává tak osobnosti potřebnou uvěřitelnost. Elizaveta Maximová pak postavu vlezlé studentky novinařiny pojala s temperamentem sobě vlastním a vytvořila tak protipól k profesorově ženě. Při svém debutu v Dejvickém divadle působila Elizaveta Maximová suverénně a s naivitou, drzostí a povrchností postavy adeptky publicistiky si poradila velmi obratně.

Postupné sbližování paní Holé s bohatými životními zkušenostmi a studentky lačnící nejprve po senzačnosti pohádkového zbohatnutí uznávaného profesora ukazuje, že i svět skutečných osobností se může postupně přibližovat dnešní mladé generaci, která je zrychlená a pravé hodnoty přes informační zahlcenost hledá pomaleji. Přišlo mi to jako optimistický závěr, kterému bych strašně rád věřil, protože když sedíte v Dejvickém divadle a vidíte, že opravdové herecké osobnosti, za nimiž stojí tvrdá práce, hrají o osobnosti, kterou by ideálně měl znát každý Čech (dříve než si tak začne sám říkat, skákajíce na náměstích s kýčovitě namalovanou českou vlaječkou na bezstarostné tváři) vás naplňuje pocitem, že jste svědkem něčeho velmi přínosného a to obzvláště v době, kdy začínají být intelektuálové často opět přízemně napadáni. Povznesení větší části české společnosti uměním jest samozřejmě spíše utopické přání, ale všem tvůrcům Elegance molekuly děkuji, že se o to pokusili, a sice povedenou a chytrou inscenací, jež si zaslouží podobně dlouhé setrvání na repertoáru jako Teremin.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.