Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Havel narazil do Skaly
Lukáš Holubec, 22.11.2019

Dva nejčastější dramaturgové, s nimiž pracuje režisér Adam Skala, jsou Kamila Krbcová a Martin Satoranský. Nevím, jestli u každé spolupráce budou tvrdit, že se jedná o tvůrčí tým s názvem Divadlo MASO, ale to možná ani není podstatné. Pro mě osobně je důležité, že po dvou letech od premiéry hry Žranice, přišel Adam Skala s novou autorskou inscenací, která má co říct. Společně s Martinem Satoranským napsali text s možná trochu prvoplánovým názvem Všechno, co v nás zkurvili komunisti, jehož obsah ale má rozhodně potenciál a jeho jevištní podoba rozhodně stojí za zaznamenání.

V úvodu představení všichni čtyři účinkující postupně potvrdí, že hrají sami sebe. Nicméně nastavenou otevřeností vlastně diváka tak trochu oklamou, protože to co následuje je přehlídka politického, apelativního a aktivistického divadla, kde se inscenátoři střídavě pohybují na hraně sebeparodie a sebeironie, leč v aktuálních tématech. Takže každý může hru přijmout po svém. Buď čistě s humorem, nebo i s pokusem o vážnější zamyšlení.

Aby měla inscenace možnost trefovat se do svých vlastních tvůrců a nechat propuknout hravost v maximální možné míře, potřebovala přeci jen alespoň nějakou základní dějovou linku. Autoři se s ní vypořádali celkem jednoduše. Herci, kteří celou dobu chvílemi připomínají, že jsou skutečně jen sebou samými, tedy mladými herci, se promění v demonstranty, následně v únosce využivší své rukojmí ve vyhlášení nového státu sousedícím s Českou republikou, v němž platí tzv. „demokraciáda". Jak jsem již napsal, je to vlastně jen záminka pro prezentaci toho hlavního. Tím je střílení do vlastních řad. Jednou z hlavních devíz Všeho, co v nás zkurvili komunisti je totiž uchopení témat nikoliv nabízejícím se vyzývajícím a přesvědčujícím způsobem o důležitosti a správnosti svých názorů, ale jejich prezentace notně sebe zesměšňujícím stylem. Tvůrci totiž zcela patřičně pochopili, že jednak začíná být divadla s politickým minimálně podtextem již dost, ale hlavně si uvědomili, koho oslovují. Mladého diváka, jenž na tuto hravou nadsázku jistě spíš přistoupí. Potrefené husy si sice možná někde zakejhají, ale upřímně, těžko byste je mohli nějakým divadelním představením vyprovokovat ke kritickému nebo alespoň nějakému myšlení. A to zakejhání drůbeže možná zazní už jen po přečtení lehce provokativního názvu a uznejte, co s takovými husami, které v tomto případě páchaly buď za minulého režimu souhlasným omezením v pohybu, anebo nyní přejídáním se pamlsků z akcí a slev, sebevraždu? S husami, jež volí smrt dobrovolným foie gras? To jsem ale odbočil.

Do hry se podařilo dostat opravdu plno aspektů, které buď ovlivňují, nebo minimálně zaměstnávají, myšlení skupiny obyvatel, na něž inscenace cílí. Takže dojde na chutné pojídání časopisu Respekt, zmínění se o správné přípravě kávy, důležitosti veganství, genderové vyváženosti či sexuální uvolněnosti. A to vše stylem, v němž možná divák ani nezaznamená, že se přehlídka novodobých trendů pozvolna promítá do děje, kdy zdánlivě svobodomyslná společnost nápadně začíná připomínat diktaturu a tyranii. Celu dobu se však ráz inscenace pohybuje na vlně okatého zveličování až absurdity, kterou zvýrazňuje ještě závěrečná scéna, v níž účinkující hodlají začít diskutovat s diváky, ale tak jako vše, i tento jakoby záměr dopadne jinak.

Výprava Terezy Gsöllhoferové vykazuje prvky hravosti. Nemyslím však ani tak scénu jako celek, které vévodí zelený koberec, ale spíše jednotlivé rekvizity. Přirozeně nevím, od koho nápady přicházely, ale ať už se jednalo o lidskou kostru nebo nafukovací hovínko, všechno mělo ve hře své opodstatnění. Svižný ráz inscenace také dodávala hudba Kryštofa Blably a rovněž kostýmy Evy Justichové svojí jednoduchostí a nenápadností příjemně zapadly do celkové koncepce představení. Dalším příjemným nikoliv překvapením, ale potvrzením, bylo účinkování čtveřice Jindřišky Dudziakové, Magdaleny Kuntové, Kryštofa Bartoše a Vojtěcha Vodochodského. Nelze vyzdvihovat jednotlivce. Herci působili skvěle jako celek a jen připomenuli, kterak kvalitní byl jejich ročník na DAMU. Je jednoduše radost vidět je na jednom jevišti, což už vzhledem k jejich angažmá a účinkování na všelijakých divadelních scénách není samozřejmostí. Nad vším ovšem ční režie Adama Skaly. Ta je nesmlouvavá, pevná jako skála a dokazuje, že si rozhodně nenechá do ničeho kecat. Možná mne chvílemi přestalo bavit až přílišné šaškování, v některých momentech mohla být inscenace snad i údernější, pokud by se za každou cenu nemuselo všechno do představení vejít, ale jako celek je hra příjemně kvalitní divadlo, jež působí uvolněným dojmem.

Závěrem bych dodal, že Všechno, co v nás zkurvili komunisti je rozhodně inscenace s názorem, pojatá nápaditou, vtipnou, ironickou formou, na jejíž konci samotní autoři pro jistotu shodí i sami sebe. Hra má v každém případě svůj smysl, ale přeci jen mi například Žranice přišla, že obsahovala poselství o něco hlubší a celkově budila dojem většího potenciálu. A to i co do propracovanosti textové, režijní, dramaturgické a v konečném důsledku i herecké. Ovšem nepochybuji, že Všechno, co v nás zkurvili komunisti, je přesně takové generační divadlo, s nímž se chtěli Martin Satoranský a Adam Skala prezentovat. Dost možná by měl i Václav Havel jako dramatik z této hry velkou radost, pokud by tedy zkousnul, že jeho jméno a osoba v této hře hrají nemalou roli. Osobně si ale myslím, že by tento náraz pochopil.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.