Když jsem před deseti lety přečetl knihu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, zaklapl jsem ji s nepopsatelně blaženým pocitem, že naše generace promluvila. A sice o tématu, bez něhož by se žádný národ nemohl posunout dále. O vlastní kolektivní vině v konkrétní historické situaci, o níž si většina společnosti nepřeje hovořit. Navíc literárně bezchybným a krásným stylem. Divoký odsun Němců, jenž byl následně posvěcený státním aparátem v prvních poválečných letech se týkal více než dvou milionů lidí a je protkán velkým počtem násilí, krádeží, ponižování, vražd a to včetně těch hromadných v Postoloprtech, na Švédských šancích nebo v Dobroníně. Součástí této doby byl i Brněnský pochod smrti. A právě tato událost je nosnou dějovou linkou románu Kateřiny Tučkové. Na příběhu konkrétní mladé matky mohl se čtenář seznámit s životem nejen za války, ale i tím tabuizovaným po válce, kdy v květnu 1945 podstoupilo velké množství dětí, žen a starých osob dlouhý a nelidský pochod z Brna do Pohořelic bez vody, jídla a lékařské pomoci.

 První dramatizace se román dočkal v roce 2014, kdy jej uvedlo brněnské HaDivadlo a v nejbližší době bude mít tato inscenace již stodvacátou reprízu. O druhé zpracování Vyhnání Gerty Schnirch se v roce 2019 zasloužila Diana Šoltýsová, která je kromě úpravy podepsána i pod režií. Hra je uváděna pod hlavičkou nezávislého divadelního souboru 3D Company na scéně Žižkovského divadla, kde je zpravidla k vidění jednou měsíčně. A než napíši ještě několik mámo vět, mohu jen doplnit, že návštěvu tohoto představení mohu jen a jen doporučit. A sice všem. A ti, kdo nečetli knižní předlohu a nechtějí znát z příběhu předem nic, s těmi se nyní loučím.

 Podobně jako ve svých dvou předchozích režií, a sice inscenací Bernarda a Máma říkala, že bych neměla, zůstala Diana Šoltýsová i ve Vyhnání Gerty Schnirch věrná nekompromisní syrovosti, jejímž hnacím motorem je semknutost a precizní souhra účinkujících hereček, které v adaptaci románu Kateřiny Tučkové doplňuje mužský element v podání Michala Kerna. Tedy alespoň v mnou viděné repríze, neboť představitel hned pěti mužských postav je v této inscenaci alternován Dušanem Krausem. Kromě doslova vyždímání veškerého hereckého potenciálu, který může divák při návštěvě Vyhnání Gerty Schnirch sledovat, dodává hře sílu i přirozeně text, ale také jeho promyšlená prezentace a jistě by nebylo správné opomenout i další složky představení, které nastolují atmosféru natolik autentickou, že Vás po zhlédnutí inscenace dost možná budou bolet i nohy, neboť představa, že se na pochod smrti nejen díváte, ale jste jeho součástí, je velmi sugestivní.

 Osobně také kvituji, že představení nemá žádný vysvětlující úvod. Jednoduše se roztáhne opona a jste na apelpacu, kde je nastoupeno všech jedenáct účinkujících hereček. Samozřejmě, že následně se rychle zorientovat v jednotlivých postavách nebo i samotném ději, může být trochu náročnější, ale i to bych řekl, že je osobitý styl Diany Šoltýsové, respektive záměr, aby divák byl od první chvíle pozorný, což by sice mělo být automatické, ale popravdě tomu zdaleka často v divadle není. Zároveň ale musím také doplnit, že celé představení má promyšlenou strukturu, a i pro návštěvníka neznalého předlohy by neměl být problém se v ději neztratit.

 Ústřední postavou je přirozeně Gerta Schnirch. V době Brněnského pochodu smrti mladá žena s malým dítětem. V tu chvíli je jen jednou z mnoha. Děj je však vystavěn s retrospektivními pasážemi, a tak se během představení divák stane součástí celého života Gerty Schnirch. Zjistí, že Gerta se po matce cítila Češkou. Ta však během války zemřela a nacionalisticky uvažující otec na pokraji šílenství Gertu pravidelně znásilňoval, a dokonce se tak stal otcem její dcery Barbory. Ostatně zneužívání zažila hlavní hrdinka ve svém životě plno. Po pochodu smrti zakončeném v táboře v Pohořelicích, kde řádilo několik nemocí, se Gerta dostala na statek do obce Perná. Tam strávila několik let fyzickou prací. Následně se vrátila zpět do Brna, ale minulost nedokázala pohřbít, což se projeví na jejím vztahu s dcerou Barborou. Těžké bytí Gerty pak končí kolem roku 2000 a stává se tak kronikou života dvacátého století.

 Postava Gerty Schnirch je přirozeně obsáhlá, ale ještě větší prostor dostala díky hned třem účinkujícím, což musím přiznat byl zajímavý nápad a při představení nebyl nijak rušivý. Nicméně z pohledu celku mi ztrojení titulní hrdinky až tolik přínosné nepřišlo. Aneta Kalertová ji hraje zřejmě v době, než začaly všechny její životní hrůzy a funguje jako jakýsi symbol, což působí zajímavě. Ovšem především vizuálně. Ivana Machalová se ke slovu dostává v době, kdy již Gerta má největší trápení za sebou, nepočítaje však její odcizení se od vlastní dcery. Vnitřní napětí Ivany Machalové je obdivuhodné a musím uznat, že ona tíha života, jež už se na jeho sklonku sotva dá unést, neb bylo neustále přikládáno, byla zahrána s potřebnou uvěřitelností. Nejvíce prostoru však dostala Jaroslava Košková a jsem přesvědčen, že pokud by Gertu hrála jen ona, dokázala by ji hravě utáhnout sama, a to celé představení. Přesně podané zoufalství střídané se záblesky minimální naděje to byly jen jedny z mnoha poloh, které divákům Jaroslava Košková s neuvěřitelnou samozřejmostí dávkovala celou hru. Těžko více napsat, ona prostě byla Gerta Schnirch.

 Z ostatních účinkujících vybočovaly především tři herečky. Zuzana Částková hraje účastnici Brněnského pochodu smrti Theresu nepřehlédnutelně. Charakter této postavy je totiž výrazný. Určitá vesnická drzost jí na rozdíl od dalších žen dostane až do situace, kdy ze společného bytí uprchne s přesvědčením, že si jednoduše lepší život zaslouží. Jelikož se její postava dostane ke slovu i později, je její vedlejší příběh příjemným kořením děje. A Zuzana Částková tuhle příležitost využila maximálně. Magdalena Jirounková v první polovině představení hrála jen jednu z mnoha účastnic pochodu smrti. Po přestávce však dostala zasloužený prostor jako dcera Gerty Schnirch. Její Barbora projde v poměrně krátké době proměnou z dítěte v dospívající slečnu, na níž se snáší těžkost soužití se zatrpklou matkou. Divák, který si Gertinu minulost prožil, se najednou dostává oproti Barboře do výhody, jelikož ústřední postavu dokáže lépe pochopit. Vzájemný vztah matky a dcery je útrpnost srovnatelná s děsivostí prožitků minulých. Magdalena Jirounková zvládla skvěle především proměnu své postavy z dítěte v dospělou, čímž notně přispěla k velké časové obsáhlosti příběhu. A třetí herečka, jež jest nepřehlédnutelnou, byla Irena Kristeková. Kromě bezejmenné účastnice pochodu, což jsou vlastně vyjma Gerty všechny ženy pohybující se na jevišti, ztvárnila Irena Kristeková jak matku Gerty Schnirch, tak paní Zipfelovou, na jejímž statku přeživší oběti odsunu pracovaly, tedy samozřejmě ty z této inscenace. Obě tyto postavy jsou vlastně matky. Zatímco ta Gerty má konkrétní dceru, Zipfelová kromě té vlastní zastává funkci zachránkyně, živitelky a evidentní podpory hned pro celou řadu opuštěných, osamocených a zranitelných žen. Určitá vlídnost, kterou snad dokážou poskytnout jen matky, Irena Kristeková předvedla až na hranici dojemnosti.

 Nerad bych další herečky jen zařadil do kategorie „a další“. Myslím, že všechny se zasadily o uvěřitelnost svých postav, a to především svojí nenuceností. Pro mě ale byly především dokonalým strojem, a to v dobrém slova smyslu. Tím mám na mysli bezpočet scén, kdy bylo zapotřebí nastolit, pokud možno co nejvíce autentickou atmosféru pochodu smrti. Souhra společně s maximálním nasazením a za pečlivého soustředění, to činí z Vyhnání Gerty Schnirch dokonale fungující soukolí a každý z účinkujících na něm má svůj nezastupitelný podíl. A naprosto nepředstavitelnou by pro mě byla inscenace bez onoho mužského prvku, a především jeho zosobněním, jelikož výkon Michala Kerna byl jedním slovem fantastický. Ve všech pěti postavách to byl sice pokaždé někdo jiný, ale zároveň jsem měl pocit, že celkově měl vyobrazit muže jako mučitele. Zatímco u násilnického otce Gerty je to pochopitelné, onen prvek nadřazenosti se objevil například i v krátké epizodě Edvarda Beneše. Obecně působily mužské postavy jako zastupitelé zneužitelné moci, ať už je to moc ve státu nebo ta, které jsou vydány napospas vyháněné ženy, ale též i ona nechutná převaha muže jako jednotlivce. A to je myslím i klíč ke zpracování Vyhnání Gerty Schnirch Dianou Šoltýsovou. Postavení ženy ve společnosti jako takové. Stále stejně nerovné a zneužitelné. Z románu jsem při přečtení více cítil témata jako postavení obyčejných lidí v nenormální době, kteří to vždy odnesou nejvíce, nevyrovnání se s minulostí, nedostatek sebereflexe, ztráta vztahů, ať už mezi národy, tak v rodině nebo i úbytek iluzí spojených s nástupem komunistů k moci. To vše je obsaženo v této divadelní adaptaci také, ale prim hraje postavení ženy ve společnosti. Nutno dodat, že téma naprosto nutné zpracovávat a připomínat.

 Přestože účinkující jsou hlavním hnacím motorem představení, nutno dodat, že i další složky inscenace nelze nevnímat. Jednak je to jednoduchá scéna, pod níž je podepsaná Agnieszka Pátá-Oldak, a pak hudba Davida Hlaváče. Výprava, pominu-li autenticky působící kostýmy, je ve své strohosti nebývale funkční. Nezastupitelnou roli zde mají kufry vyháněných, pro něž je to jediný majetek, a s nimiž účinkující neustále pracují. No a pak už zbývá žebřík, občas kýbl, a to je vlastně vše. A ono to naprosto stačí. Hudba v inscenaci také hraje nemalou roli. A ač oceňuji, že svým zaměřením dodala hře jasnou atmosféru, já jsem kouzlu propojení lidového folklóru s naléhavým příběhem nepodlehl. To není kritika, věřím, že u většiny lidí naopak hudba dodala na prožitku. Já bych ocenil její střízlivost stejně jako u scénografie.

 Vyhnání Gerty Schnirch je mimořádný divadelní počin. Reflektuje nejen zásadní historickou událost sugestivní formou, ale poskytuje intimní pohled do ženské duše. Ztrápené a jen krůček od naprosté beznaděje. Když jsem měl před patnácti lety nutkání stvořit nějaké dílo, pustil jsem se také do zobrazení zneužívání moci na ženách. Chtěl jsem původně dokonce namísto dramatu v ženské káznici v totalitním státě napsat hru o zneužití dětí, jejichž krátké osudy skončily brzy po narození, a připomenout si je můžeme na Ďáblickém hřbitově, kde mají děti narodivši se za komunismu ve vězení své maličké náhrobky. Přišlo mi logické ukázat zrůdnost režimu, potažmo společnosti na násilí na těch nejbližších. Hra Vyhnání Gerty Schnirch onu nepochopitelnou nelidskost zobrazuje syrově, přímočaře a bez obalu. Myslím, že nejlépe tak ji také má smysl prezentovat. Jestliže jsem svůj blog pojmenoval slůvkem pohyb, měl jsem tím na mysli jednak chladný rozkaz mužské postavy při Brněnském pochodu smrti, ale také tím chci říct, že Vyhnání Gerty Schnirch je inscenace neustále v pohybu, která nenechá diváka odpočinout a konečně v něm rozezní onen vnitřní pohyb, jenž každá bytost potřebuje. K tomu, aby mohla prožívat umění, aby si uvědomila svoji lidskost, a také všudypřítomnost zla. To vše Vyhnání Gerty Schnirch nabízí a bylo by velká škoda se o tento intenzivní a divadelně nádherný zážitek připravit.