Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Politické konfrontace a divadelní rozpor?
Lukáš Holubec, 7.9.2018

V MeetFactory tentokráte odbočili od již zaběhlé cesty dramatizace víceméně současných literárních děl zahraničních autorů a ve fabrice u kolejí se pustili do zpracování textu české spisovatelky Petry Hůlové s názvem Strážci občanského dobra 2. Mladá autorka má na svém kontě již řadu románů a ocenění. V divadle byla uvedena nejprve její novela Umělohmotný třípokoj pod názvem Česká pornografie. Následně pak Petra Hůlová ve Švandově divadle dramatizovala McEwanovu Betonovou zahradu, aby pak přibližně před půldruhým rokem měla ve Studiu Hrdinů premiéru její první divadelní hra Buňka číslo. Tato inscenace o elitách, zkoumající českou identitu mne zcela minula a snad i proto jsem dosud ještě nenavštívil jevištní podobu románu Petry Hůlové Macocha, jež měla premiéru před rokem, byť jsem o ní zatím slyšel víceméně pozitivní ohlasy. Vzhledem k tomu, že v MeetFactory její novou hru vzal do rukou režisér Adam Svozil a dramaturg Matěj Samec, neváhal jsem a Strážce občanského dobra 2 jsem navštívil den po premiéře na první repríze.

Strážci občanského dobra 2 jsou zcela bezpochyby napsáni jako tzv. politické divadlo, které ještě v české kotlině nemá zcela pevnou půdu pod nohama. A přestože mi vlastně určitý typ angažovanosti v umění vadí, musím se přiznat, že mne reflexe aktuální politicky napjaté situace zajímala.

Asi je také potřeba napsat, že předchůdce divadelního textu, osm let starý román Strážci občanského dobra, jsem nečetl. V MeetFactory se pak údajně sešly o patnáct let starší postavy právě z této knihy a dění na jevišti pak mělo přirozeně naprosto aktuální obsah.

Už samotné charaktery postav mi tedy přišly příliš strohé a především jako prostředek sdělení názorových proudů. Takže je tu Standa, který zosobňuje bývalého disidenta, umělecky zaměřeného, jemuž se v dnešní době materialisticky nedaří a pochopitelně podporuje politický směr, který se dá pro zjednodušení nazvat Havel-Schwarzenberg-Drahoš. Další postavou je Milada. Standova manželka, názorově s ním takřka totožná. Ve hře vystupuje především jako kontrast ke své sestře Marii, jež zde zastupuje opačný pól naší dnešní rozdělené společnosti, tedy levicovou kritičku kapitalismu, intelektuálních elit nebo podobně smýšlejících lidí, prostě typický dnešní komunistický paskvil. Současné „studenty" v inscenaci zosobňuje Michal. Klasický představitel neukotvené generace, pro niž jsou daleko podstatnější než vzdělání komunikace v rámci sociálních sítí a z nich následně vycházející aktivistické nadšení pro cokoliv. Poslední z postav je pak matka Marie a Milady. Ztělesnění generace nadšených soudruhů a soudružek z minulého režimu, kteří nakonec prozřeli, aby na sklonku života zmateně hledali svoji roli. Nutno ještě dodat, že pro inscenaci jsou velmi důležité další dvě bezejmenné postavy.

Osoby se nám na začátku inscenace rychle představí, strohá scéna, kterou považuji za zdařilou, se dá do pohybu a následuje zhruba osmdesát minut sledování vzájemných konfliktů a střetů mezi jednotlivými postavami, které tak různě přicházejí a odcházejí. A že dojde skoro na vše. Od směřování raného kapitalismu s nezbytnou kritikou privatizace a tunelování s typickým zjištěním, že lidé vlastně chtěli jakýsi hybrid, tedy materiální dostatek a zároveň sociální jistoty. Napadá mne pojem kapitalismus s lidskou tváří. Petra Hůlová ukazuje bezradnost české společnosti, frustraci z vývoje, ztrátu idejí. Jistě, je to prezentováno z úst jednotlivých postav, přičemž například spor, která z dcer si k sobě vezme starou matku, řeší na konkrétním případě aktuální problém dneška a brzké budoucnosti, ale víceméně se jedná především o chrlení textu, divadlo je upozaděno v pro mě nepříjemně velké míře.

Teď se dostanu k tomu pro mne nejzajímavějšímu. Vracím se ke zmínce v úvodu, že návštěvu inscenace jsem neodkládal především kvůli dosavadních prací režiséra Adamu Svozilovi a dramaturga Matěje Samce s očekáváním, jaký text jim česká dramatička Petra Hůlová poskytla, a jak bude jejich spolupráce fungovat. Vypůjčím si dvě tvrzení z programu k Strážcům občanského dobra 2.

Petra Hůlová: „Co mě štve nejvíc? Apriorní neúcta k textu, která tu panuje. Významná část režisérů chápe text jako nějaký polotovar, který je možné měnit dle potřeby. Není! Já do režie také nemluvím. Pokládám se za autora textu, který se bude hrát v podobě, jak byl napsán, a všechny, opravdu všechny případné změny je třeba se mnou probrat. Možná to zní jako samozřejmost, ale bohužel tomu tak není. Režiséři i herci jsou zvyklí do textu svévolně zasahovat, a tím nemyslím jen krácení, ale i doplňování celých, zcela nových vět. Za text ale nesu odpovědnost já, už proto, že kritika textu jde na mnou hlavu. Prostě jsem předtím nevěděla, že je potřeba si to až tak moc hlídat."

Adam Svozil: „Pokud mě vyzýváš k zafilozofování si nad otázkou autorské kontroly úprav textu, s určitým váháním ti vyjdu vstříc. Před závorku však vytýkám, že mé zkušenosti s žijícími a českými autory nejsou nijak přebohaté. Jak sám naznačuješ, sem tam cítím potřebu něco trochu zestručnit, přesunout atp., a tak jsem si všiml, že velmi důležitá je fáze přípravné komunikace, pokud možno ústící v (nyní už vím, že nejlépe písemnou) podrobnou a právně závaznou úmluvu o tom, kdo co a kdy může. Obecně mám totiž pocit, že zatímco zahraniční autoři poskytují při uzpůsobování textů jevištní realizaci (neřku-li přímo režijní koncepci!) svobodu, někteří čeští trochu zaspali posledních cca 70 let vývoje ve vztahu divadla/literatury a nárokují si množství kontroly, která poškozuje nejen inscenaci, ale v konečném důsledku i jejich vlastní text. Změn však není třeba se bát! Vždyť přeci povedená inscenace k dílku přitáhne pozornost a pokud je text kvalitní, jistě vybídne k dalším uvedením, dalším podobám své jevištní existence. Někteří autoři jako by si navíc neuvědomovali, že jejich text existuje i mimo dobu svého provádění na divadle a tudíž má v určitém smyslu nad divadlem vždy „navrch", neboť přetrvává.

Možná se tedy ještě nějakou dobu musí opakovat věty o odlišných postupech divadla a literatury; textu znějícím jinak na papíře a na jevišti; že za inscenaci nese v konečném důsledku zodpovědnost režie, potažmo herci; že případné úpravy nejsou projevem zvůle, nýbrž výsledkem kolektivní práce – opakovaného prověřování slov na příslovečných blažených i kletých prknech (ano, i slůvko tuhle, větička támhle nám pomůže a vám přeci, nejsme-li v řeči vázané, chybět nebude!); že nejen odborná veřejnost si je v dnešní době schopna uvědomit propast, jež někdy leží mezi textem a jeho úpravou, přičemž v případě zájmu dovedou lidé obě varianty srovnat a posoudit... atd.

A když se někdy v noci tmách budím z noční můry o světě, v němž nejsou uváděny nové české hry, uvažuji, zda výše popsaný autorský micromanagement nemůže k tomuto smutnému scénáři přispívat."

Já tedy pochopitelně neznám zákulisí a mohu jen domýšlet. Jediné, co vím, je, že původně měla text režírovat Viktorie Čermáková, ale to není podstatné. Tohle je přeci drama! Dvě absolutně protichůdná přesvědčení. Autor vs. režisér. A k tomu ještě připočítám, že se jedná o odpovědi na otázky Matěje Samce. Dramaturga, který by měl být možná někde mezi autorem a režisérem. Nevím, možná jen vidím rozpor, který třeba nakonec nebyl. Koneckonců Adam Svozil říká „že velmi důležitá je fáze přípravné komunikace, pokud možno ústící v (nyní už vím, že nejlépe písemnou) podrobnou a právně závaznou úmluvu o tom, kdo co a kdy může." Takže možná je inscenace výsledek skvělé spolupráce, ale to bych neměl mít opravdu palčivý dojem při sledování představení, že se jedná spíše o prezentaci textu a jinak nápaditá režie Adama Svozila zde prosakuje možná skrze zajímavou scénu a snad při vedení některých dialogů. Nebo snad existuje ona „písemná, podrobná a právně závazná úmluva"? Nejsou tedy Strážci občanského dobra 2 vlastně produkt a výsledek Svozilových vět: „Možná se tedy ještě nějakou dobu musí opakovat věty o odlišných postupech divadla a literatury; textu znějícím jinak na papíře a na jevišti; že za inscenaci nese v konečném důsledku zodpovědnost režie, potažmo herci; že případné úpravy nejsou projevem zvůle, nýbrž výsledkem kolektivní práce..."  Přijde mi, že ano, protože já osobně sledoval nepříliš divadelní tvar, který nebyl vykoupen ani natolik zajímavým textem, že bych při zavření očí měl alespoň pocit, že poslouchám zajímavou rozhlasovou hru.

Závěrem ještě dodávám, že diváka nechci odradit od návštěvy MeetFactory, kam ostatně chodím velmi rád a považuji místní scénu za jednu z nejzajímavějších v Praze. Naopak, politického a angažovaného divadla není tolik. Herci se bezpochyby snaží, byť pro expresivní projev Tomáše Petříka jsem pochopení příliš nenašel, a navíc je potřeba jmenovat pány Šimona Hermanna a Dominika Straňáka, kterým tleskám zcela upřímně za velmi dobře odvedenou práci. Chcete-li vědět za kterou, navštivte různé pohledy na naši společnost skrze několik přímočarých postav, jež sdělují své světonázory ironickou formou.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.