Pražáci objevili Baladu - přesněji hudbu Miloše Štědroně a text Milana Uhdeho. Tvůrčí tým by měl tuto organickou matérii zpracovat tak, aby ve výsledku do hlediště proudila především životadárná síla, smyslnost a vášeň. Samozřejmě je tam toho mnohem víc (svoboda, volnost, nerovnost, právo, spravedlnost, fatum, strasti a radosti), ale to hlavní je láska. Není tu. Eržičiny slzy jsou spíš výrazem lehkého stesku, než zoufalství, úzkosti a beznaděje ze ztráty milého.  Slzí na začátku i na konci představení. Erotičtěji působí svádění od Kubeše, než vztah s Nikolou.

Jeviště je sice obnaženo až na dřeň, ale tento rozlehlý prostor se nedaří oživit - zaplnit pravdivým děním. Život je sice pohyb, ale účelný - vytahováním a spouštěním schodišť scéna neožije. Různé taneční kreace Evy a Mary ať již na prknech, či na lávkách působí spíš jako vatelín, než žádané živočišné hemžení. I když čarodějnice vystupují vlastně jako smrtky. (Jestli tím režie odkazuje na pandemii covid-19 , těžko soudit.)

Pak je tu i řada logických nedostatků a nedotažených nápadů. Např.:

Jak si může velitel četníků v závěru nárokovat vyplacení peněžité odměny, když na scéně ve chvíli, kdy ji Mageri vyhlašoval a sliboval, nebyl?

Smrt jako obtočení těla červenou šálou lze považovat za dobrou a funkční ideu, ale její opakování už ne. (Steny umírajících působí archaicky a směšně.) Takový rituál ještě spojený se svlékáním a odchodem herce do "záhrobí" na předscéně totiž děj zbytečně protahuje. Opět je zvláštní, že všichni mrtví si to odkráčí, jen Nikola ne. Odchází oblečený, klidně a zcela vzadu. Proč? Má to vybízet k otázce nebo dokazovat režijní bezradnost?

Může-li diváky něco nabít? Pak je to především hudba - rockové pojetí - to je ta energie, kterou lze z tohoto nového počinu vnímat. Protože písně v podání skvělých herců - zpěváků z Provázku a v koncertní formě s Jihočeskou filharmonií se nesmazatelně zapsaly do podvědomí, nedokážu být spolehlivým rozhodčím, co se kvality zdejší týče.

Hlasy havranů a pěvecké podání Ivy Marešové jednoznačně evokují velmi úspěšnou Morávkovu inscenaci, ze které sálala smyslná a blahodárná energie.  Ty, kteří znají úroveň portfolia zdejšího uměleckého šéfa, mohu ujistit, že nepřekvapil. Hudba a zpěv, který je této scéně ve jménu velké činohry již mnoho let odpírán, bezesporu zájem diváku přitáhnou.

„Tady je možné všecko," (praví Tomáš Pavelka) – a to je fakt.

PS. Dramatix píše stejně jako JV dramaturg DnV. Jeho tvrzení o hvězdných akvizicích vzbuzují úsměv.