Evžen Oněgin

P. Khek našel zajímavý inscenační klíč, jenž sice některé situace a jednání postav „zestručnil“, přesto však v příběhu zůstalo to zásadní - silné emoce. Režie, inscenační úprava a vyrovnané solidní herecké výkony všech čtyř aktérů hovoří o smysluplnosti tohoto nastudování Oněgina a je dobře, že jej Anfas pravidelně uvádí i středoškolským divákům. Kéž by produkce tohoto typu i u ostatních podobně zaměřených divadelních společností dosahovaly stejné úrovně.

Komorní dramatizace klasického díla. Rozpačitější začátek se proměnil v docela působivý kompaktní celek s dobrou souhrou výpravy, výrazné hudby a scénických prostředků. Režisér vymyslel řadu zajímavých zástupných znaků, které nebyly nosné, ale dala se v nich objevit snaha o další rovinu sdělení. Režijní výklad, který zvýraznil jisté rysy vztahů mezi postavami a některé jejich charakterové vlastnosti (např. dětinskost Lenského), měl za následek asi cílené zjednodušení souvislostí. Herci, jejichž úkoly se rovněž zjednodušily, v této koncepci obstáli. Osobně však preferuji „vrstevnatější“ pojetí.