Teufel

Sympatická inscenace, zejména Máša byla skvělá.

Některé nápady a výkony byly povedené, celkově se však inscenace spíš táhne a nepomáhají. Až na nablblé texty písní ale celkový tvar neuráží.

Jak může obyčejný lidský soucit lapit člověka a čím dál těsněji ho obtáčet, to je vlastně stále aktuální téma. První půle se mi ale hodně táhla, vlastně se mi nepodařilo si najít k postavám vztah. Zůstalo to všechno tak nějak "jenom jako", jako trochu odtržená historka z dávných časů.

Rozverná věc se spoustou drobných gagů. S nasazením, skvělou muzikou a neuvěřitelně dobrou náladou. Všichni zúčastnění umí v nejlepším slova smyslu nekomplikovaně potěšit a pobavit, což má rozhodně svoji cenu.

Kamera a projekce jako dokonale organický prvek, to se tedy povede málokdy a tady to fungovalo na výbornou. Jsem dítě, úplně jsem v tom zmizel a šel s tím celou dobu. Krásně odvyprávěný příběh.

Celkový smysl mi utekl, ale ten proces byl hodně fascinující.

Na začátku mi trochu trvalo, než mi docvaklo oč přesně jde. Celkově je to však obrovsky silná inscenace. Jana Plodková úžasná.

Krásně švihlá záležitost. Lední revue bez ledu. Jako by se Hry bez hranic protnuly s barokní operou a antikou a zaklaply do sebe jako v posledku poměrně syrový obraz současného společenského stavu. Bavil jsem se od začátku do konce a místy měl problém usledovat všechny ty absurdní detaily.

Herecké výkony vlastně super a určitě by byly ještě lepší, kdyby je bylo víc oč opřít, kdyby se dalo vžít do postav. Na to byly ale moc zastřené, moc nekonkrétní, jaksi tajuplně podivné. Leccos nám o sobě řeknou, leccos se na nich i v průběhu času změní, ale potřebovaly by ještě zaostřit, aby opravdu probudily emoce.

Herecky velmi sympatické, nekomplikované, lehké. Text hry asi nenabízí víc, než bylo možné na prknech vidět... inscenačně je to myslím dost zdařilá věc. Příjemná oddychovka, řeklo by se.

Zlatého draka chcete vidět. Kvůli tomu s jakou samozřejmostí podává velmi silná témata, kvůli atmosféře, kterou vytváří kolektivní herecký výkon. Kvůli propojení aktuálnosti, humoru, magičnosti a určité tísně a stesku. Kvůli tomu způsobu vyprávění.

Hlavní otázkou je, proč vlastně dnes takovouhle látku dělat, má dnešku co říct? Tak jak je podaná v této inscenaci podle mého názoru nemá. Jakub Svojanovský zapáleného snílka začne tak, že mu to hned uvěříte, ale z té polohy už se nepokusí vybočit, snad ani není kam. Zuzana Černá je prostě Nastěnka od začátku do konce. Text je barvotisk, režie a herectví tomu vychází úplně vážně vstříc a výsledek je tím pádem placatý. Divadelní obdoba něžně kýčovitého obrázku z obchůdku s levandulí.

Ve srovnání s jiným Bergmanem, konkrétně Soukromými rozhovory s M. Pechlátem a Lucií Trmíkovou, kde jsem hltal každé slovo, na mě tahle inscenace nemluví. Postavy jsou neproniknutelné a jejich citová hnutí a výbuchy mě tudíž po nějaké době přestávají zajímat. Jestli je to režií, herci nebo samotnou předlohou (či divákem) si v tomto případě neodvažuji rozhodnout.

Velmi zdařilá záležitost, nemít před sebou jakéhosi sociopata, který se celou dobu afektovaně chechtal i v místech, kde se nesměje vůbec nikdo, tak by to byl vysloveně zážitek.

Co věta, to zásah. Herecky super. Minimalistická scéna kusu prospívá a "přestavby" mě taky neskutečně bavily. Je to vypjaté a přitom absolutně uvěřitelné, vtipné a kruté.

Nápad nepochybně dobrý, i to propojení prodanky na reálie je super. Trochu moralizování a trochu relativismu ve velmi přirozeném koktejlu. Nějakou novou významnou kvalitu jsem ale vlastně nedostal. Inscenace za vidění určitě stojí, ale je dobré nemít přehnaná očekávání.

85% Vůči hereckým výkonům by snad bylo možné mít tu a tam nějakou výhradu, nicméně ten text je skvělý a podle mého názoru velmi uměřeně inscenovaný. Tak lidský a zároveň odporný příběh.

Spousta chytrého textu, předávaná energickými a sympatickými herci a herečkou v tématicky přesně odpovídající scénografii. Téma důležité, aktivistické, kladoucí podstatné otázky. Několik ironických, neprvoplánových zásahů přímo na komoru. Potud super. Inscenace jede po celou dobu v rychlém tempu a smysl občas utone v detailech. Ironie (a jednostrannost) nastavená už od počátku mi nedovolila vytvořit si k postavám osobní vztah, který bych velmi potřeboval k opravdické katarzi (pro kterou je u takového tématu spousta místa). Takhle jsem si prostě říkal "ano, tak nějak to asi bohužel funguje".

Těch mikropříběhů je příliš, některé silné, některé povrchnější. Absence přestávky je v takovém formátu logická. Povětšinou inscenace plyne a baví. Nicméně, když divák ví, že bude dostávat další a další mikropříběhy, může se stát, že se nasytí, a pokud nedochází k nějaké gradaci nebo se nekompletuje nějaká celková pointa, může ho ten princip po hodině otravovat. Určitě má smysl inscenaci vidět, je v ní dostatek cenných momentů, jen trochu utonou ve všeobecném pocitu, že člověk jen strávil příjemný čas v divadle a nemohl nic domyslet a docítit do konce.

Od Jiřího Havelky čekal něco jiného a místy jsem se nudil. Text je opravdu agitka, což se přiznává recenzemi přímo v inscenaci. Zpracování jako takové mě nijak nenadchlo, hercům jsem nedokázal uvěřit, síle těch událostí samých ale ano. Takže na místě nic moc. Ale na druhou stranu, se mi to téma od té doby pořád nějak vrací. My se jako národ prostě musíme naučit pracovat s hrdinstvím a patosem a tohle je platný pokus, vykreslující celou řadu nepříjemných paralel s dneškem. A to divadlo prostě dělat má a v tomto případě dělá, jen si to člověk bohužel užije spíš ex post racionalizací.

Hudba, světlo, pohybové dovednosti, to vše je blízko dokonalosti. Walls and Handbags se mě přesto dotklo ještě o kousek víc, protože na mě mluvilo srozumitelnějším jazykem. Kolaps má chvilky, které mi z hlediska celkové výpovědi připadají maličko bezradné. Ve chvílích, kdy se spojí význam, a fyzická dovednost na té úrovni, kdy ty fyziku popírající nehoráznosti vypadají jako nejjednodušší věc na světe, je to obrovská pecka.

Tam, kde se inscenaci podařilo vyvolat atmosféru byla velmi silná. Např. ta, kterou dovedou rozpoutat prosebnice svým zpěvem je mrazivá a živě vybavitelná i po pár dnech. Zvláštní napětí přepychového sídla, bylo také v podstatě hmatatelné. Angažované vstupy ale bolely.

Žádné velké drama, žádný ohňostroj nápadů, nic na co byste vzpomínali ještě po letech... a přece je fajn si na tuhle věc zajít. Pro ten velmi příjemně strávený čas s milou a křehkou vztahovkou, kterou neruší vůbec nic, snad jen příliš často opakovaný hudební předěl. Přestože bylo víceméně jasné k čemu to směřuje, a přestože některá témata mohou být vnímána, jakože se opakují, myslím, že to je velmi vtahující a po celou dobu jsem šel s nimi.

Inscenace je to pravda na první pohled líbivá, díky jednoduchému a efektnímu vizuálu, ale to je něco, co se velmi rychle vyčerpá. Kolikrát ještě Oněgin třískne do piána? Kolikrát se ještě posypou šachové figurky? No, mockrát. Není pak tedy nač se dívat a více se poslouchá, nakonec text by zde měl být nejdůležitější. Ale jak se tu s verši zachází je místy mrzačivé, slabika sem, slabika tam. Je to taková navoněná bída.

Inscenace má silná místa a jistě stojí za to ji vidět. Dobře se v ní zpívá a velmi slušně hraje. Stojí ale na textu, u něhož si nejsem jistý, zda mu inscenování dalo potřebnou kvalitu navíc. Občas jako by z prken přímo sálala režijní snaha, aby herci u toho povídání dělali něco, co by bylo dost umělecké. Používá se k tomu mnoho střihů, které ale nevypadají motivovaně a jsou technicky delší než by bylo příjemné. Možná, že stačí, aby si to trochu sedlo a bude to skvěle fungovat. Kdyby se to trochu namazalo, možná by divák neměl čas koukat tomu do drátů a ozubených kol a prostě by si to užil.

Žánr rodinné odpolední komedie se zpěvy a tancem je přesně forma, která sluší točně i tématu. Začátek je roztahaný. Herecká stylizace místy malinko karikuje, ale v plenéru se nedá očekávat, že by se dalo hrát o moc citlivějším stylem. Je to kvalitně odvedená komedie s opravdu působivými loutkami dinosaurů, které umí rozpoutat opravdu silnou atmostféru. A ještě jedna poklona hercům, kteří toho spoustu naběhají a zvládají u toho hromadu převleků i ovládání loutek.