Sága aneb Vizovský zázrak

Z úcty k Bolkovi, jinak bych asi dala méně procent. Rozhodně schází šikovný dramaturg, který by krátil. Délka je opravdu prestřelená, závěrečný dodatek s  kopiemi kostýmů slavných Bolkových her mě ovšem dojal.

Představení hodnotím jako průměrné, s úctou k Bolkovi. Nápad je originální, ale zasloužil by si více propracovat a některé dlouhé pasáže zkrátit. Především první polovina působí zdlouhavě a nezáživně. Oceňuji myšlenku s minimem, ale jeho přítomnost na jevišti bych omezil. Čím déle se objevuje, tím více ztrácí smysl a hlavně vtip. Fanouškům Bolka představení doporučuji, avšak pokud očekáváte klasické gegy či manéž Bolka P., toto vystoupení vás pravděpodobně zklame.

65 %
Souvislý děj hry úplně chybí. Čekejte více či méně nahodilé vzpomínky Bolka Polívky na dětství ve Vizovicích, rodiče, prarodiče, o dvacet let staršího bratra Jaryna, tetičky nebo studium na JAMU. Skeče však umí dovést k dílčí pointě, takže inscenace odsýpá svižně. Navíc mu asistuje jeho manželka Marcela. Hodně se do jejího výkonu promítá její osobitý a oddaný vztah k Bolkovi. Naladíte-li se na nostalgickou vlnu, a navíc vám nevadí se porochnit v komedianství a improvizaci Bolka Polívky, užijete si příjemný večer. Pro mé plnější uspokojení chybí bulvárnější zákoutí se zaměřením na Bolkovu přítomnost nebo nedávnou minulost.

Nejsem skalním fanouškem Bolka Polívky, ale vždycky jsem ho obdivoval pro jeho všestrannost. Je výtečným činohercem v brněnském Lakomci, skvělým klaunem v Manéži i dobrým improvizátorem. A je vždycky svůj a přirozenej. V inscenaci Sága aneb Vizovský zázrak mě také velmi příjemně překvapil. Líbí se mi, že svůj životopis nepojal vyloženě kontinuálně a chronologicky. Byť se inscenace může zdát někomu na životopisné monodrama dlouhá (a i já jsem se té délky lekl), musím říct, že jsem se nenudil a po celou dobu jsem se velmi bavil a měl jsem pocit, že i ostatní diváci. A Mimino Bolka Polívky je prostě nezapomenutelné...

souhlas s názorem v blogu od "Mima". Jenom bych byl asi ostřejší, vzhledem k úctě k panu Polívkovi nebudu.

Osobnost Bolka Polívky jako nosné téma pro inscenaci, jež nám tohoto člověka a umělce představí trochu jinak, než jak ho známe. Dozvíme se hodně o jeho rodičích a rodině celkově, to vše ve svébytné interpretační a zřejmě z velké části i improvizační formě. Inscenace stojí a padá právě s panem Polívkou, který je ale natolik zkušeným umělcem, že dokáže zaujmout a pobavit. V první polovině mi to však už přišlo zdlouhavé a nemyslím, že vše zde řečené diváky zajímá. Délka inscenace mi přišla trochu přestřelená, přece jen cca 2 hodiny 50 minut je na životopisnou hru dost. Ale celkově zůstává příjemný pocit a pohodový zážitek. /8.5.2024 v Táboře/

Jsem už 40 let Bolkův fanda a právě proto na Vizovický zázrak říkám: samochvála nevoní.

Čekal jsem zábavné představení jednoho z největších herců současnosti, o přestávce jsem odešel. Chvíle, kdy se člověk upřímně bavil, byly zabaleny ve slovním balastu. Dialogy postrádají pointy a vtipy založené na luskání prstů na vlastní manželku nebo na vulgarismech se opakují až do jejich úplného vyčerpání. Autoři ve snaze pojmout během představení široký časový rámec sklouzávají k potlačení dynamiky představení a k obsahové plytkosti. Narušením chronologie se navíc často ztratí nejen divák, ale i pan Polívka, který si pletl jména hraných postav. Konstrukce představení a jeho rozvláčné pasáže naprosto srazily jinak slušný výchozí potenciál.

Krátké hodnocení jsem napsat nechtěla, nebylo by objektivní. Názor na představení jsem tedy vložila do blogu. (více v článku na blogu)

Jsem už 40 let Bolkův fanda a právě proto na Vizovický zázrak říkám: samochvála nevoní.

Z úcty k Bolkovi, jinak bych asi dala méně procent. Rozhodně schází šikovný dramaturg, který by krátil. Délka je opravdu prestřelená, závěrečný dodatek s  kopiemi kostýmů slavných Bolkových her mě ovšem dojal.

Představení hodnotím jako průměrné, s úctou k Bolkovi. Nápad je originální, ale zasloužil by si více propracovat a některé dlouhé pasáže zkrátit. Především první polovina působí zdlouhavě a nezáživně. Oceňuji myšlenku s minimem, ale jeho přítomnost na jevišti bych omezil. Čím déle se objevuje, tím více ztrácí smysl a hlavně vtip. Fanouškům Bolka představení doporučuji, avšak pokud očekáváte klasické gegy či manéž Bolka P., toto vystoupení vás pravděpodobně zklame.

65 %
Souvislý děj hry úplně chybí. Čekejte více či méně nahodilé vzpomínky Bolka Polívky na dětství ve Vizovicích, rodiče, prarodiče, o dvacet let staršího bratra Jaryna, tetičky nebo studium na JAMU. Skeče však umí dovést k dílčí pointě, takže inscenace odsýpá svižně. Navíc mu asistuje jeho manželka Marcela. Hodně se do jejího výkonu promítá její osobitý a oddaný vztah k Bolkovi. Naladíte-li se na nostalgickou vlnu, a navíc vám nevadí se porochnit v komedianství a improvizaci Bolka Polívky, užijete si příjemný večer. Pro mé plnější uspokojení chybí bulvárnější zákoutí se zaměřením na Bolkovu přítomnost nebo nedávnou minulost.

Čekal jsem zábavné představení jednoho z největších herců současnosti, o přestávce jsem odešel. Chvíle, kdy se člověk upřímně bavil, byly zabaleny ve slovním balastu. Dialogy postrádají pointy a vtipy založené na luskání prstů na vlastní manželku nebo na vulgarismech se opakují až do jejich úplného vyčerpání. Autoři ve snaze pojmout během představení široký časový rámec sklouzávají k potlačení dynamiky představení a k obsahové plytkosti. Narušením chronologie se navíc často ztratí nejen divák, ale i pan Polívka, který si pletl jména hraných postav. Konstrukce představení a jeho rozvláčné pasáže naprosto srazily jinak slušný výchozí potenciál.

Nejsem skalním fanouškem Bolka Polívky, ale vždycky jsem ho obdivoval pro jeho všestrannost. Je výtečným činohercem v brněnském Lakomci, skvělým klaunem v Manéži i dobrým improvizátorem. A je vždycky svůj a přirozenej. V inscenaci Sága aneb Vizovský zázrak mě také velmi příjemně překvapil. Líbí se mi, že svůj životopis nepojal vyloženě kontinuálně a chronologicky. Byť se inscenace může zdát někomu na životopisné monodrama dlouhá (a i já jsem se té délky lekl), musím říct, že jsem se nenudil a po celou dobu jsem se velmi bavil a měl jsem pocit, že i ostatní diváci. A Mimino Bolka Polívky je prostě nezapomenutelné...

souhlas s názorem v blogu od "Mima". Jenom bych byl asi ostřejší, vzhledem k úctě k panu Polívkovi nebudu.

Krátké hodnocení jsem napsat nechtěla, nebylo by objektivní. Názor na představení jsem tedy vložila do blogu. (více v článku na blogu)

Osobnost Bolka Polívky jako nosné téma pro inscenaci, jež nám tohoto člověka a umělce představí trochu jinak, než jak ho známe. Dozvíme se hodně o jeho rodičích a rodině celkově, to vše ve svébytné interpretační a zřejmě z velké části i improvizační formě. Inscenace stojí a padá právě s panem Polívkou, který je ale natolik zkušeným umělcem, že dokáže zaujmout a pobavit. V první polovině mi to však už přišlo zdlouhavé a nemyslím, že vše zde řečené diváky zajímá. Délka inscenace mi přišla trochu přestřelená, přece jen cca 2 hodiny 50 minut je na životopisnou hru dost. Ale celkově zůstává příjemný pocit a pohodový zážitek. /8.5.2024 v Táboře/

Nejsem skalním fanouškem Bolka Polívky, ale vždycky jsem ho obdivoval pro jeho všestrannost. Je výtečným činohercem v brněnském Lakomci, skvělým klaunem v Manéži i dobrým improvizátorem. A je vždycky svůj a přirozenej. V inscenaci Sága aneb Vizovský zázrak mě také velmi příjemně překvapil. Líbí se mi, že svůj životopis nepojal vyloženě kontinuálně a chronologicky. Byť se inscenace může zdát někomu na životopisné monodrama dlouhá (a i já jsem se té délky lekl), musím říct, že jsem se nenudil a po celou dobu jsem se velmi bavil a měl jsem pocit, že i ostatní diváci. A Mimino Bolka Polívky je prostě nezapomenutelné...

Z úcty k Bolkovi, jinak bych asi dala méně procent. Rozhodně schází šikovný dramaturg, který by krátil. Délka je opravdu prestřelená, závěrečný dodatek s  kopiemi kostýmů slavných Bolkových her mě ovšem dojal.

Osobnost Bolka Polívky jako nosné téma pro inscenaci, jež nám tohoto člověka a umělce představí trochu jinak, než jak ho známe. Dozvíme se hodně o jeho rodičích a rodině celkově, to vše ve svébytné interpretační a zřejmě z velké části i improvizační formě. Inscenace stojí a padá právě s panem Polívkou, který je ale natolik zkušeným umělcem, že dokáže zaujmout a pobavit. V první polovině mi to však už přišlo zdlouhavé a nemyslím, že vše zde řečené diváky zajímá. Délka inscenace mi přišla trochu přestřelená, přece jen cca 2 hodiny 50 minut je na životopisnou hru dost. Ale celkově zůstává příjemný pocit a pohodový zážitek. /8.5.2024 v Táboře/

65 %
Souvislý děj hry úplně chybí. Čekejte více či méně nahodilé vzpomínky Bolka Polívky na dětství ve Vizovicích, rodiče, prarodiče, o dvacet let staršího bratra Jaryna, tetičky nebo studium na JAMU. Skeče však umí dovést k dílčí pointě, takže inscenace odsýpá svižně. Navíc mu asistuje jeho manželka Marcela. Hodně se do jejího výkonu promítá její osobitý a oddaný vztah k Bolkovi. Naladíte-li se na nostalgickou vlnu, a navíc vám nevadí se porochnit v komedianství a improvizaci Bolka Polívky, užijete si příjemný večer. Pro mé plnější uspokojení chybí bulvárnější zákoutí se zaměřením na Bolkovu přítomnost nebo nedávnou minulost.

Představení hodnotím jako průměrné, s úctou k Bolkovi. Nápad je originální, ale zasloužil by si více propracovat a některé dlouhé pasáže zkrátit. Především první polovina působí zdlouhavě a nezáživně. Oceňuji myšlenku s minimem, ale jeho přítomnost na jevišti bych omezil. Čím déle se objevuje, tím více ztrácí smysl a hlavně vtip. Fanouškům Bolka představení doporučuji, avšak pokud očekáváte klasické gegy či manéž Bolka P., toto vystoupení vás pravděpodobně zklame.

souhlas s názorem v blogu od "Mima". Jenom bych byl asi ostřejší, vzhledem k úctě k panu Polívkovi nebudu.

Čekal jsem zábavné představení jednoho z největších herců současnosti, o přestávce jsem odešel. Chvíle, kdy se člověk upřímně bavil, byly zabaleny ve slovním balastu. Dialogy postrádají pointy a vtipy založené na luskání prstů na vlastní manželku nebo na vulgarismech se opakují až do jejich úplného vyčerpání. Autoři ve snaze pojmout během představení široký časový rámec sklouzávají k potlačení dynamiky představení a k obsahové plytkosti. Narušením chronologie se navíc často ztratí nejen divák, ale i pan Polívka, který si pletl jména hraných postav. Konstrukce představení a jeho rozvláčné pasáže naprosto srazily jinak slušný výchozí potenciál.

Jsem už 40 let Bolkův fanda a právě proto na Vizovický zázrak říkám: samochvála nevoní.

Krátké hodnocení jsem napsat nechtěla, nebylo by objektivní. Názor na představení jsem tedy vložila do blogu. (více v článku na blogu)