Jak starý je Měsíc

Autor S. Shepard v komorní hře pro dva herce otevřel několik témat souvisejících se stárnutím. Dialog, v němž se humor střídá s konflikty, umožňuje více přístupů. Výrazné dvojici J. Langmajer & J. Dvořák nebylo bráněno čerpat ze svých bohatých zkušeností a uchylovat se občas ke gestům a prostředkům užívaným na velkých jevištích. Směřováním k úspornějšímu projevu by se dalo dosáhnout větší autenticity a věrohodnosti, ale z takové ambice by zase snadno mohly vzejít monotónnost a nuda. Pro nesnadně inscenovatelnou hru zvolil režisér M. Dočekal s herci tuto cestu; záleží na divákovi, zda po této cestě bude spolu s nimi chtít kráčet.

Dialog dvou mužů na verandě oprýskaného karavanu dobře odhaluje témata jako strach ze stárnutí, pomíjivost či (ne)schopnost vyrovnat se s životními změnami. V první polovině mi nicméně Shepardova hra přišla až zbytečně upovídaná, dialogům sice nechybí humor, ale akcelerace nastíněných témat je dosti pozvolná. Naštěsti druhá polovina už přináší více emocí. Inscenaci kralují herecké výkony typově přesně obsazené dvojice - Jiří Langmajer coby vznětlivý a před problémy utíkající Ames i Jiří Dvořák jako na první pohled vyrovnanější, ale v hloubi duše citově raněný Byron.

Hra o celoživotním přátelství, vzájemné podpoře a potřebě být tady jeden pro druhého. Trochu škoda nepříliš výrazné první části, která je myslím zbytečně natahovaná, slouží primárně k vykreslení vztahu obou postav, což se ale podaří relativně rychle a pak již nic zásadního nepřináší. Je zde určitě pěkná hra s podtexty, sledování toho co je nevyřčeno a jaké všechny skutečnosti se skrývají v pozadí. Vše se pak postupně krásně vyjeví v druhé části, jejíž konec nabízí silný emoční prožitek v podobě dojemného monologu J. Dvořáka. Výtečný je však po celou dobu i J. Langmajer a primárně díky oběma protagonistům zanechá hra výsledné pozitivní dojmy.

Dva stárnoucí, letití přátelé vedou na terase obytného přívěsu konfrontační dialog, bilancující podstatně víc než jejich dosavadní životy a ne právě optimistické vyhlídky dnů dalších. Čím déle diskutují a vzájemně se špičkují, tím více mezi řádky nechává Shepard pomrkávat další a další obecná témata dotýkající se lidské existence. Děje se tak na vlně sympatické kombinace milého humoru a příjemného dojetí, gradující ztišenou, působivou tečkou smíření se se ztrátami a pomíjivostí času. To vše, včetně přesvědčivých výkonů obou trefně typově obsazených herců a citlivé režijní práce Michala Dočekala, neváhám označit za záruku divácké spokojenosti.

Dialog o životě, o všem a o ničem, dvou starých, stárnoucích přátel, kteří se obtížně vyrovnávají jak se svým stárnutím, tak se změnami, které do jejich životů (a ne vždy ono samo) přináší, pozvedává humor, řada vtipných, milých, mnohdy důvěrně známých zaseknutí, neporozumění či odbíhání od témat, i dojemné momenty, a nejvýrazněji pak vynikající herecké výkony J.Langmajera a J.Dvořáka ve vzácném, vycizelovaném partnerství, hlavně to dělá inscenaci M.Dočekala výjimečnou. Nejsilnější je v nejosobnějších momentech, kdy se vyrovnávají se svými ztrátami, tam oba pánové září, a zejména díky textu samému zasáhne především monolog Byrona, J.Dvořáka.